Robert Mikluš - Dukla 61 je film o dolech v nás

Kdo je Eda Slonka?

Je to synek mla­dy, ale šikov­ny. Je během pří­bě­hu pře­ve­len ke sku­pin­ce haví­řů na osmé slo­ji, aby jim šéfo­val. Kumpán, kte­rý nezka­zí žád­nou sran­du, ale na kon­ci mu do smí­chu moc není. Ví, co je rizi­ko a zával. Já se s tou posta­vou pro­po­jil skr­ze své­ho otce, kte­rý celý život dělal v Ostravě na šachtě. Patřil k tzv. šlech­tě. Borcům z VOKD, kte­ří pra­co­va­li na čel­bě a razi­li hlav­ní što­ly asi na tři­nác­ti šach­tách. Rady a his­tor­ky mého otce Jardy pro mě byly nevy­čer­pa­tel­ným zdro­jem inspi­ra­ce. Některé věci jsme se sce­náris­ty a s Davidem na posled­ní chví­li i zakom­po­no­va­li do fil­mu. Navíc měla moje posta­va z čás­ti reál­ný předob­raz sku­teč­né­ho haví­ře, jehož pří­bě­hem mě klu­ci inspi­ro­va­li.

Co Vás na té roli láka­lo nej­ví­ce?

Hlavně to pro­stře­dí a téma se mi zdá­lo super. Něco nezvyk­lé­ho a potkat se s Davidem Ondříčkem bylo moc fajn. Skrze rodi­nu to bylo i moje téma a dou­fal jsem, že jako Ostravák budu moci film ovliv­nit k lep­ší­mu.

Jak se Vám spo­lu­pra­co­va­lo s reži­sé­rem Davidem Ondříčkem?

Práce s Davidem byla moc fajn. Je ote­vře­ný novým impul­sům a prá­ce je dostře­di­vá. Takže jsme šli pořád hlou­bě­ji. Navíc to není žád­ný idi­ot a doká­že per­fekt­ně pra­co­vat s lid­mi. Jeho prv­ní pro­slov před prv­ní klap­kou si pama­tu­ju dodnes a mys­lím, že vel­mi pozi­tiv­ně ovliv­nil celé natá­če­ní. Celý fil­mo­vý štáb byl skvě­lý a pro všech­ny to byla obrov­ská zku­še­nost. Navíc bych řekl, že máme s Davidem podob­ný vkus. Během natá­če­ní mně taky čas­to vysvět­lo­val, co mám ane­bo nemám na kame­ru dělat, což je pro mě jako pro her­ce moc důle­ži­té a čas­to se to jinak nedo­zvím. Třeba rada, že se nemám bát hrát z pro­fi­lu – že je někdy pro­tiv­né, jak se her­ci neu­stá­le nasta­vu­jí kame­ře.

Absolvoval jste něja­kou spe­ci­ál­ní pří­pra­vu na natá­če­ní?

Krom pár veče­rů s mým tátou u něče­ho ostřej­ší­ho ne. O to víc po hla­vě jsme do toho šli. Před natá­če­ním jsme měli pár bez­peč­nost­ních ško­le­ní.

Jaké to bylo, natá­čet v oprav­do­vém dole?

Je to zvlášt­ní. Žádné klaus­tro­fo­bic­ké sta­vy se nedo­sta­vo­va­ly. Ale ten respekt z masy nad vámi – to je něco – víte, že během vte­ři­ny může být po všem. Je to podob­ný pocit, jako když se někdo v moři bojí vel­ké hloub­ky pod sebou. Část fil­mu jsme natá­če­li v kao­li­no­vých dolech v Rakovníku. Bylo tam na roz­díl od Dukly chlad­no a vlh­ko. A my čas­to v nátěl­ní­cích. Osvětlení vět­ši­nou spo­čí­va­lo v čel­ních lam­pách helem. Na kon­ci dne jsme v úna­vě, kte­rá z pobli­ká­va­jí­cích svě­tel při­chá­ze­la, čas­to ztrá­ce­li pozor­nost a v dole může být kaž­dé šlápnu­tí ved­le osu­do­vé. Dodnes se divím, že se niko­mu nic nesta­lo.

Co bylo na natá­če­ní vůbec nej­těž­ší?

Nejtěžší na tom bylo asi při­jmout fakt, že ráno sfárá­te do tmy a večer se už stmí­vá, tak­že si toho slun­ce v létě moc neu­ži­je­te. To bylo občas tro­chu depri­mu­jí­cí.

Co Vám ze svě­ta hor­ní­ků při­šlo nej­pře­kva­pi­věj­ší?

Překvapilo mě, že haví­ři vět­ši­nou necho­di­li nikam na záchod, tak­že se naklá­da­lo do boč­ní što­ly, do vozí­ku apod. Ten pocit, když po třech kilo­me­t­rech dojde­te dole na loka­ci a chyt­ne vás to a víte, že štáb na vás nemů­že tak dlou­ho čekat, je div­ný. Bez ciga­ret, bez papí­ru – pros­tě na par­ty­zá­ny. Někteří her­ci se to sna­ži­li před fárá­ním roz­bě­hat, aby je to dole nepře­kva­pi­lo. Dokonce jsem vypsal během natá­če­ní odmě­nu pět piv za odva­hu jít na záchod dole. Asi nej­víc piv jsem zapla­til Markovi Taclíkovi.

Proč by se měli lidé na Duklu 61 podí­vat?

Myslím, že David chtěl nato­čit film o lidech. O dolech v nás. O malých i vel­kých hrdin­stvích. Někde jsme este­ti­ku ubí­ra­li a jin­de zase tro­chu při­da­li. A hlav­ně je to film o té tragé­dii. Něco, co by mělo exis­to­vat a o čem bychom měli vědět. Aby se lidi na haví­ře zase podí­va­li jiným svět­lem než jako na lopa­ty. Za tu dři­nu a ztrá­tu zdra­ví si to zaslou­ží. Byli a jsou to hrdi­no­vé všed­ní­ho dne.

Věděl jste o tom­to důl­ním neštěs­tí, než jste začal pra­co­vat na pro­jek­tu?

To je prá­vě ono. Nevěděl. A jsem pro­to rád, že vzni­kl. Jeden den jsme se štá­bem natá­če­li na míst­ním hřbi­to­vě. Bylo až mra­zi­vé, kolik pohřbe­ných haví­řů tam bylo. A neby­la to zále­ži­tost jed­né havá­rie. Byl tam tře­ba pomník, ze kte­ré­ho bylo jas­né, že mat­ka při­šla v roz­me­zí deví­ti let o tři syny a man­že­la – to je straš­né. Dokonce i někte­ří haví­ři, kte­ří s námi na tom fil­mu děla­li, tam necha­li své pří­buz­né.

Proč se pod­le Vás jed­ná tepr­ve o prv­ní fil­mo­vé zpra­co­vá­ní toho­to téma­tu?

To nevím. Možná je to pro fil­ma­ře nea­trak­tiv­ní pro­stře­dí. Navíc na Dukle je metan, tak­že elek­tro­tech­ni­ka tam není kvů­li bez­peč­nos­ti mož­ná. Navíc točit fil­my o lid­ském neštěs­tí je nea­trak­tiv­ní a těž­ké – i když to mys­lí­te dob­ře, může se to obrá­tit pro­ti vám. Nevíte, kdy komu šáh­ne­te na bola­vé mís­to. Kdy se s vámi budou lidi hádat, že to bylo jinak, pro­to­že je to pro ně osob­ní. Ale mám pocit, že když se ve fil­mu obje­ví něja­ké nepřes­nos­ti či detai­ly, kte­ré budou pro něko­ho osu­do­vé, nebu­du se zlo­bit, pro­to­že vím, že se všich­ni sna­ži­li udě­lat s poko­rou maxi­mum.

Jaké měl pod­le Vás teh­dy hor­ník posta­ve­ní ve spo­leč­nos­ti?

Asi to bylo dvoj­lom­né, zále­že­lo na kon­krét­ních lidech. Lidé je respek­to­va­li, ale záro­veň se jim posmí­va­li. Byli to sil­ní chla­pi, kte­ří děla­li těž­kou prá­ci, a tro­chu se jich i báli. Vydělávali na tu dobu vel­ké pení­ze, ale pak utí­ka­li přes plot před man­žel­ka­mi, kte­ré v den výpla­ty hlíd­ko­va­ly u brá­ny. A ty pra­chy byli schop­ni pro­pít za noc. V den výplat se vyloup­la ost­rav­ská galer­ka a kaž­dý měl něja­kou fin­tu, jak z „hlu­pe­ho havi­řa“ pra­chy dostat, dokon­ce i ty man­žel­ky. Ale víte, jak to je. Ta nej­vět­ší chla­pis­ka býva­jí nej­vět­ší srd­ca­ři. Já své­ho tátu milu­ju a hlav­ně to, jak se mu roz­zá­ři­ly oči, když na tu dobu vzpo­mí­nal.