Shigor Birdman - Kronika konce světa

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Postapokalyptických romá­nů u nás moc nevy­chá­zí. Nejsem zrov­na odbor­ník, ale snad krom geni­ál­ní­ho díla Tma od Neffa je v této kolon­ce Birdmanova kni­ha osa­mo­ce­na.

Shigor Birdman je samo­zřej­mě pseu­do­nym, ten­to pán se jme­nu­je Jiří Matyskiewicz a krom psa­ní se věnu­je i tvor­bě počí­ta­čo­vých her (což je v něko­li­ka názna­cích v kni­ze znát). Kronika kon­ce svě­ta není bůhví­ja­ké lite­rár­ní dílo, mož­ná prá­vě nao­pak, do číta­nek se prav­dě­po­dob­ně nikdy nedo­sta­ne, jazy­ko­vě to také není výlet do luhů a hájů mis­tra Vančury, nicmé­ně o to tu vlast­ně ani nejde (a při­znej­me si, že cílo­vá sku­pi­na čte­ná­řů je schop­na podob­né věci čas­to odpouš­tět). Hlavní devi­zou je zají­ma­vý pří­běh ori­gi­nál­ně (pod­le mého názo­ru) zpra­co­va­né neo­ri­gi­nál­ní kata­stro­fy (snad se v té větě lze ori­en­to­vat). Ono je samo­zřej­mě těž­ké na tom­to lite­rár­ním poli napsat něco zce­la pře­vrat­né­ho, neboť se asi jen těž­ko lze zce­la odvrá­tit napří­klad od tako­vé­ho Dne Triffidů (na kte­rý jsou v kni­ze rov­něž čet­né naráž­ky).

Kniha se čte veli­ce dob­ře a sviž­ně, mís­ty jsem se od ní doslo­va nemohl odtrh­nout, pro­to­že mě vel­mi zají­ma­lo jak to celé bude dále. Kronika kon­ce svě­ta navíc není ani moc dlou­há (246 stran kapes­ní­ho for­má­tu). Ideální let­ní čet­ba pro lidi, kte­rým onen žánr není vylo­že­ně nepřá­tel­ský. Pokud jste navíc schop­ni absor­bo­vat něja­ký ten kli­šo­id­ní motiv a nepří­liš zda­ři­lou lite­rár­ní úro­veň (byť i to může být dost sub­jek­tiv­ní), tak garan­tu­ji, že s tím­to dílem bude­te nad­mí­ru spo­ko­je­ni.

A pokud poten­ci­ál­ní čtenář/ka pat­ří mezi jedin­ce, kte­ří mají rádi horo­ro­vý zom­bie sub­žánr, tak garan­tu­ji spo­ko­je­nost snad ješ­tě vět­ší :-), navíc zom­bie tu jsou zpra­co­vá­ny doce­la nápa­di­tě a ačko­liv se děj oko­lo nich pří­mo neto­čí, tak beze­spo­ru zaujmou.

Záměrně nepí­ši nic k ději, snad mohu pozna­ment jen to, že kni­ha je psá­na for­mou dení­ko­vých zázna­mů a že nej­vět­ší hajlz je samo­zřej­mě člo­věk.