Andrej Romanovič Čikatilo

rp thumbCoverMain.jpeg

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Rostovský Jack Rozparovač, jehož posled­ní slo­va byla: „Jsem šíle­ná zrů­da, omyl pří­ro­dy.“

Narodil se 16. říj­na 1936 v malé ves­nič­ce Yablochnoye na Ukrajině. Jeho otec byl vojá­kem Rudé armá­dy a krát­ce po jeho naro­ze­ní musel jít bojo­vat ve dru­hé svě­to­vé vál­ce pro­ti něm­cům. Byl zajat, mučen, ale po vál­ce byl jako váleč­ný zaja­tec pro­puš­těn. Jenže mís­to aby se dočkal ova­cí, byl zatčen rus­kou poli­cií a obvi­něn z vele­zra­dy. Následně ho popra­vi­li. Malý Andrej tak žil v malin­kém pří­byt­ku jen se svou mat­kou a sou­ro­zen­ci. V dět­ství byl však čas­to vysta­ven trau­ma­ti­zu­jí­cím zážit­kům, což se s ním nes­lo i v dospě­los­ti. Byl čas­to svou mat­kou bit za noč­ní pomo­čo­vá­ní a pořád si na něm vybí­je­la svou zlost. Navíc jeho star­ší bra­tr Štěpán se údaj­ně stal obě­tí kani­ba­lis­mu při obrov­ském hla­do­mo­ru, kte­rý zaží­val celý Sovětský svaz. Toto tvr­ze­ní však neby­lo nikdy pro­ká­zá­no. Stalin teh­dy při­ká­zal všech­nu úro­du ode­vzdat ve pro­spěch armá­dy, a tak byl jeho bra­tr údaj­ně une­sen sou­se­dy, kte­ří ho zabi­li a sněd­li.

V dospí­vá­ní jeho trá­pe­ní neskon­či­lo. Přes svou div­nou pova­hu nebyl mezi kolek­ti­vem moc oblí­be­ný, a tak vět­ši­nu času trá­vil stra­nou od svých spo­lu­žá­ků. Díky tomu se mohl věno­vat pře­de­vším uči­vu, kte­ré mu zajis­ti­lo vel­mi sluš­né znám­ky. Přesto všech­no sám sebe z hlou­bi duše nená­vi­děl. Trpěl totiž impo­ten­cí, s čímž se nemohl vyrov­nat. Chtěl se dostat na mos­kev­skou stát­ní uni­ver­zi­tu a stu­do­vat prá­va, ale neu­dě­lal ani při­jí­ma­cí zkouš­ky, a tak nastou­pil na voj­nu. Když ji ukon­čil, pře­stě­ho­val se do Rodionovo-Nesvetayevsky a začal pra­co­vat jako opra­vář tele­fo­nů. V té době měl i svůj prv­ní pohlav­ní styk. V 18 letech zná­sil­nil tepr­ve tři­nác­ti­le­tou kama­rád­ku své sest­ry. V roce 1963 se ože­nil s jinou kama­rád­kou své sest­ry. Přes svou impo­ten­ci se mu poda­ři­lo zplo­dit dvě děti. V popi­su, kte­rý udal poli­cis­tům při svém poz­děj­ším zatče­ní uve­dl, že intim­ní chvil­ky z jeho man­žel­kou byly jen mini­mál­ní a pro­to­že byl impo­tent­ní, musel sper­mie dotla­čit do pochvy svý­mi prs­ty. V roce 1965 se jim naro­di­la dce­ra Ludmila a o rok poz­dě­ji syn Yuri. O svém otcov­ství nikdy nepo­chy­bo­val, ale kdo ví.

V roce 1973 si udě­lal Čikatilo dál­ko­vý kurz rus­ké lite­ra­tu­ry, aby se z něj mohl stát uči­tel. S rodi­nou se pře­stě­ho­va­li do Novoshakhtinsku, kde začal vyu­čo­vat na míst­ní ško­le. Jenže ve své prá­ci dlou­ho nevy­dr­žel, pro­to­že ho něko­lik stu­den­tek obvi­ni­lo ze sexu­ál­ní­ho obtě­žo­vá­ní a ředi­tel ho nechal vyho­dit. S potupou při­jal mís­to v míst­ní továr­ně. V roce 1978 se s rodi­nou pře­stě­ho­va­li do malé­ho měs­teč­ka Shakhty blíz­ko Rostova. Brzy poté začal popr­vé vraž­dit.

22. pro­sin­ce 1978 Čikatilo nalá­kal tepr­ve deví­ti­le­tou dív­ku do staré­ho dom­ku na kra­ji lesa, kte­rý taj­ně kou­pil. Pokusil se ji zná­sil­nit, ale nedo­sá­hl erek­ce, a tak když se dív­ka zača­la brá­nit, dostal záchvat vzte­ku a začal ji škr­tit a bodat, při­čemž eja­ku­lo­val. V tu chví­li si uvě­do­mil, jak ho pocit umí­ra­jí­cí­ho těla pod sebou vzru­šu­je. Přestože důka­zy, kte­ré dali dohro­ma­dy kri­mi­na­lis­té, uka­zo­va­ly na Čikatila, byl z vraž­dy obvi­něn mla­dík Alexsandr Kravchenko, reci­di­vis­ta, kte­rý si nedáv­no odpy­kal trest za zná­sil­ně­ní. Při výsle­chu byl mučen a pod nátla­kem se k činu při­znal. Dostal pat­náct let věze­ní, ale na pro­tes­ty pozůsta­lých byl nako­nec popra­ven. Čikatilo vyle­ka­ný z toho, jak byl blíz­ko odha­le­ní, se stá­hl na čas do ústra­ní. Jenže v září 1981 vraž­dil zno­vu. Tentokrát se jeho obě­tí sta­la stu­den­ka Larisa Tkachenko. Sedmnáctiletá dív­ka si pří­le­ži­tost­ně při­vy­dě­lá­va­la jako pro­sti­tut­ka, a tak s ním ode­šla do lesa, kde si spo­lu měli užít. Jenže Čikatilo opět nedo­sá­hl erek­ce, což ved­lo k tomu, že se mu dív­ka zača­la posmí­vat a on dostal opět záchvat zuři­vos­ti. Dívku pobo­dal a uškr­til. Potom si dal zase půl roku pau­zu.

Znovu začal až v červ­nu 1982. Do kon­ce toho­to roku zavraž­dil sedm mla­dých lidí. Své obě­ti si vyhle­dá­val na auto­bu­so­vých nebo vla­ko­vých zastáv­kách. Staly se jimi dvě mla­dé dív­ky Lyubov Biryuk a Lyubov Volobuyeva, tepr­ve deví­ti­le­tý chla­pec Oleg Pozhidayev, kte­ré­ho zabil pří­mo ve vla­ku, a dal­ší tři mla­dí tulá­ci obou pohla­ví a jed­na pro­sti­tut­ka, kte­ré nalá­kal do blíz­ké­ho lesa pod pří­sli­bem peněz a alko­ho­lu. Během let­ních prázd­nin roku 1983 zavraž­dil čty­ři mla­dé ženy, jejichž ostat­ky nalez­li poli­cis­té opět v lese. Byly jimi opět tulač­ky a ženy bez domo­va. Čikatilo stá­le více dostá­val chuť na orgas­mus, kte­rý ovšem při­chá­zel jenom při vraž­dě­ní. On sám si moc dob­ře uvě­do­mo­val své činy, ale nemohl si pros­tě pomo­ci. Pud sebe­u­ká­je­ní při­chá­zel stá­le čas­tě­ji a do kon­ce roku 1983 začal zabí­jet jako na běží­cím páse. Do vánoc sti­hl zavraž­dit ješ­tě tři ženy a jed­no­ho muže. Všichni byli ve věku 17- 25 let.

V témže roce byl pro­to sesta­ven na pří­kaz Moskvy spe­ci­ál­ní kri­mi­na­lis­tic­ký tým spe­ci­a­lis­tů pod vede­ním majo­ra Fetisova. K vyšet­řo­vá­ní se k němu na mís­tě při­po­jil i soud­ní ana­ly­tik Bukarov. Začalo roz­sáh­lé pát­rá­ní, kte­ré bylo uta­jo­vá­no před širo­kou veřej­nos­tí. Několik lidí bylo neprá­vem obvi­ně­no a zatče­no. Jeden z nich spáchal v cele i sebe­vraž­du. Někteří z nich se pod nátla­kem a hrubým nási­lím k vraž­dám nedob­ro­vol­ně při­zna­lo. Soustředili se pře­de­vším na dušev­ně cho­ré oby­va­te­le a sexu­ál­ní násil­ní­ky. V té době zatčen i Čikatilo za drob­né pře­stup­ky a vraž­dě­ní tak na čas usta­lo. Během roku 1984 zavraž­dil cel­kem pat­náct obě­tí. Většinou se jed­na­lo o chudé dív­ky, ale i tři chlap­ce. Tentokrát vraž­dil i za hra­ni­ce­mi Ruska. Jednu vraž­du spáchal v Uzbekistánu a dru­hou v Kazachstánu. Dokonce se mu během jed­no­ho řádě­ní poda­ři­lo zabít dva­a­tři­ce­ti­le­tou mat­ku i její jede­nác­ti­le­tou dce­ru. Policejní slož­ky i přes znač­né posí­le­ní a vyčer­pá­va­jí­cí pát­rá­ní mu stá­le neby­ly na sto­pě. Moskva si zača­la žádat něčí hla­vy a Fetisov s Bukarovem byli stá­le pod vět­ším tla­kem.

13. září 1984 byl na vla­ko­vém nádra­ží sle­do­ván taj­ným poli­cis­tou, kte­rý si vši­ml jeho pode­zře­lé­ho cho­vá­ní. Muž jej sle­do­val, jak se sna­ží odvést mla­dou dív­ku do lesa poblíž Rostova, a tak zakro­čil. V taš­ce byl u něj nale­zen nůž a lano. Pro nedo­sta­tek důka­zů z vražd byl odsou­zen pou­ze na jeden rok. Nakonec byl po třech měsí­cích v pro­sin­ci před­čas­ně pro­puš­těn. Vrah se radě­ji roz­ho­dl zmi­zet, a tak se rodi­na opět stě­ho­va­la. Tentokrát do měs­ta Novocherkassk. Začal obchod­ně ces­to­vat a tím pádem mohl roz­ší­řit své pole působ­nos­ti. Znovu začal vraž­dit na kon­ci čer­ven­ce roku 1985. Během jed­no­ho týd­ne zavraž­dil blíz­ko Moskvy dvě deva­te­nác­ti­le­té ženy (Natalya Pokhlistova, Irina (Inessa) Gulyayeva). Potom nastal chví­li klid až do roku 1987, kdy na obchod­ní ces­tě na Ukrajinu opět zabil ve vla­ku malé­ho chlap­ce. Po dal­ší vraž­dě toho roku, kdy se obě­tí stal opět chla­pec, došla Moskvě trpě­li­vost a vyšet­řo­vá­ní pře­vzal inspek­tor Kostoyev, kte­rý spo­lu­pra­co­val i na před­cho­zích vraž­dách. Obnovil opět poli­cej­ní dozor nad vět­ši­nou vla­ko­vých nádra­ží, hlav­ně v oko­lí Rostova, a začal nový hon na mož­né pacha­te­le. Další a dal­ší mla­dí delik­ven­ti byli zatý­ká­ni a muče­ni, ale sku­teč­ný vrah byl pořád na svo­bo­dě. Čikatilo se zale­kl a dal na rok pokoj. Mezitím se k vyšet­řo­vá­ní při­po­jil psy­cho­log Bukhanovsky, kte­rý začal sklá­dat svůj prv­ní pro­fil maso­vé­ho vra­ha ve své kari­é­ře.

Vrah začal řádit v dub­nu 1988, kdy zavraž­dil dodnes nei­den­ti­fi­ko­va­nou ženu blíz­ko měs­teč­ka Krasny Sulin. Následovaly dvě rych­lé vraž­dy mla­dých chlap­ců v rozpě­tí měsí­ce a půl. Další řádě­ní zača­lo až v břez­nu 1989 a Čikatilo začí­nal čím dál více ztrá­cet zábra­ny a pře­stá­val být ostra­ži­tý. Během břez­na až srp­na zabil pět lidí. Dokonce i osmi­le­té­ho chlap­ce v den jeho naro­ze­nin, nebo maďar­skou stu­dent­ku. V roce 1990 sta­čil zabít sedm chlap­ců a dvě ženy. Navíc si jed­nu z obě­tí troufl zabít pří­mo v bota­nic­kých zahra­dách měs­ta Rostov. Policie cíti­la bez­rad­nost a nej­vyš­ší poli­cej­ní slož­ky vyhro­žo­va­ly samot­ným inspek­to­rům smr­tí a pra­cov­ní­mi tábo­ry. Počet poli­cis­tů se ztroj­ná­so­bil a dokon­ce to došlo i tak dale­ko, že se poli­cist­ky pře­vlé­ka­ly za pro­sti­tut­ky a bez­do­mov­ky­ně. Jenže žád­né ovo­ce to nepři­nes­lo, pro­to­že vrah začal být zase opa­tr­ný a vypa­da­lo to, že se opět stá­hl do ústra­ní.

Jenže 6. lis­to­pa­du nade­šel zlo­mo­vý den, kte­rý ukon­čil něko­li­ka­le­té bes­ti­ál­ní vraž­dě­ní. Andrej Čikatilo se dopus­til obrov­ské chy­by, kte­rou už nikdy nemohl vzít zpět. Ten den zrov­na zavraž­dil dva­a­dva­ce­ti­le­tou Světlanu Korostik. Když se vra­cel z lesa na vla­ko­vé nádra­ží poblíž měs­teč­ka Leskhoz, byl zasta­ven hlíd­ku­jí­cím poli­cis­tou, kte­ré­mu se zdál pode­zře­lý. Ten se mu sna­žil nalhat, že v lese sbí­ral hou­by, jen­že poli­cis­ta si vši­ml dra­hé­ho oble­ku, kte­rý měl pode­zře­lý na sobě a navíc nesl v ruce taš­ku na dokla­dy. Takto pře­ce nevy­pa­dá turis­ta, kte­rý si vyra­zí na hou­by. Navíc si vši­ml krva­vých skvrn na lím­ci. Čikatilo ovšem zacho­val chlad­nou hla­vu a poli­cis­to­vi nalhal spous­tu nesmys­lů a ten mu bohu­žel uvě­řil. Nechal ho jít, přes­to­že kdy­by ote­vřel jeho taš­ku, uvi­děl by v ní ampu­to­va­né prsa obě­ti. Když ovšem dotyč­ný poli­cis­ta vypl­ňo­val na sta­ni­ci zprá­vu o podiv­ném setka­ní, našli jiní poli­cis­té v lese těla dvou obě­tí. Jedno z nich bylo prá­vě zavraž­dě­né Světlany a to dru­hé malé dív­ky, kte­rou vrah zabil už v roce 1978. Obě těla leže­la jen tři­cet stop od sebe. Policie však již měla vra­hův popis a chys­ta­la na něj zaty­kač. Neuvěřitelné se však sta­lo sku­teč­nos­tí a oni nemoh­li vra­ha zatknout, pro­to­že nemě­li dosta­tek usvěd­ču­jí­cích důka­zů. Přesto necha­li Čikatila nepře­tr­ži­tě sle­do­vat.

20.listopadu 1990 se koneč­ně dočka­li. Podezřelý se vydal ze své­ho domu se džbá­nem pro pivo a po ces­tě dělal nesluš­né návrhy hra­jí­cím si dětem. Jakmile vyšel z hos­po­dy, byl zatčen a odve­zen na sta­ni­ci. Policie měla deset dnů na hle­dá­ní nových důka­zů, než ho budou muset zno­vu pus­tit na svo­bo­du. A jeden se jim záhy nasky­tl. U jed­né z posled­ních chla­pec­kých mrt­vol zjis­ti­li, že se z vra­hem popral a ukou­sl mu kou­sek prs­tu. I když šlo jen o povr­cho­vé zra­ně­ní, bylo jas­ně vidět, že Čikatilo má něco s jed­ním prs­tem. Přestože na něj pou­ži­li vše­li­ja­ké meto­dy výsle­chu, on se pořád nepři­znal a uběh­lo už devět dní. Nakonec byl k věz­ni při­zván psy­cho­log Bukhanovsky a ten dostal z vra­ha koneč­né při­zná­ní. Jenže ani to vede­ní nesta­či­lo. Chtěli hma­ta­tel­ný důkaz o jeho vině a Andrej Čikatilo jim ho nako­nec nabí­dl sám, když dob­ro­vol­ně uká­zal poli­cis­tům mrt­vá těla, kte­ré ješ­tě neob­je­vi­li.

Soud
Mezi 30. lis­to­pa­dem a 5. pro­sin­cem se při­znal k 56 vraž­dám. Tento počet poli­cii doslo­va šoko­val, pro­to­že do té doby měli záznam pou­ze o 36 mrtvých. Ve věze­ní čekal Čikatila zvlášt­ní bez­peč­nost­ní pro­ces, pro­to­že v rus­kých věz­ni­cích jsou pedo­fi­lo­vé obtíž­ným hmy­zem a spo­luvěz­ni se na těch­to mon­strech mstí a zabí­je­jí je s vel­kým opo­vr­že­ním. Jenže se vysky­tl i dal­ší pro­blém, pro­to­že ve věze­ní, kde byl umís­těn, pra­co­va­lo i něko­lik pozůsta­lých jeho obě­tí, kte­ří se mu chtě­li rov­něž pomstít. Ve věze­ní se však zača­lo jeho cho­vá­ní měnit k hor­ší­mu. Zatímco v cele se cho­val sluš­ně, klid­ně spal, jedl, četl si novi­ny a psal dopi­sy, tak při výsle­chu se cho­val hrubě a mís­ty vel­mi agre­siv­ně.

V roce 1991 se zhrou­til Sovětský svaz, a tak se Čikatilův soud stal nej­dů­le­ži­těj­ší udá­los­tí nové­ho Ruska. Soud začal 14. dub­na 1992, kdy byl Čikatilo umís­těn do želez­né kle­ce, aby na něj nemoh­li zaú­to­čit pozůsta­lí, kte­ří zapl­ni­li celou soud­ní síň a neu­stá­le se domá­ha­li sou­du, aby je nechal vyko­nat spra­ve­dl­nost. Vrah je urá­žel a stej­ně i zesměš­ňo­val celý soud svý­mi nejap­ný­mi výro­ky, jako napří­klad že je gra­vid­ní, že byl oza­řo­va­ný. Během pro­ce­su si i dva­krát spus­til kalho­ty a na všech­ny uká­zal své geni­tá­lie a vykři­ko­val, že není homose­xu­ál. Snažil se na sou­du vyma­nit mír­ný trest za to, že byl ochot­ný spo­lu­pra­co­vat. Před vyne­se­ním roz­sud­ku si dokon­ce začal zpí­vat a musel být na chví­li vyve­den ze soud­ní síně. Když měl mož­nost se napo­sle­dy vyjá­d­řit před vyne­se­ním roz­sud­ku, zůstal poti­chu. Soud skon­čil 31. čer­ven­ce a Andrej Čikatilo byl usvěd­čen z 53 vražd, za kaž­dou z nich byl odsou­zen k tres­tu smr­ti. Navíc se doznal i ke kani­ba­lis­mu. Svým obě­tem odře­zá­val geni­tá­lie, kte­ré poz­dě­ji sně­dl. Chtěl se jím tím­to pomstít za svou impo­ten­ci. Někdy svým obě­tem ukou­sl i kus masa ješ­tě když umí­ra­ly a pochut­nal si tak na čer­stvém mase. Tyto prak­ti­ky však nedě­lal při všech obě­tech. Když soud­ce Leonid Akhobzyanov vyne­sl roz­su­dek, v soud­ní síni zazněl potlesk a radost­né výkři­ky. Čikatilova posled­ní věta u sou­du zně­la:

„Udělal jsem spo­leč­nos­ti nesmír­nou las­ka­vost, když jsem ji očis­til od těch­to bez­cen­ných lidí.“

Poté byl odve­den do cely smr­ti. Dne 4. led­na 1994 zamí­tl pre­zi­dent Boris Jelcin jeho žádost o milost pro sho­ví­va­vost. 14. úno­ra byl Čikatilo odve­den ve věz­ni­ci Novocherkassk do zvu­ko­těs­né míst­nos­ti a popra­ven jedi­ným výstře­lem za pra­vé ucho.

Příběh o maso­vém vra­ho­vi se dočkal i dvou fil­mo­vých zpra­co­vá­ní. Tím zná­měj­ším je sní­mek Citizen X - kte­rý byl nato­če­ný pod­le kniž­ní před­lo­hy Roberta Cullena (The Killer Department). Druhý sní­mek vzni­kl v roce 2004 pod názvem Evilenko.

Spisovatel Tom Rob Smith o něm napsal svůj román Child 44 a dokon­ce je mu věno­vá­na i jed­na píseň Psychopathy Red od sku­pi­ny Slayer.

Oběti:
Yelena Zakotnova, 9 let, 22. pro­sin­ce, 1978
Larisa Tkachenko, 17 let, 3. září 1981
Lyubov Biryuk, 13 let, 12. červ­na 1982
Lyubov Volobuyeva, 14 let, 25. čer­ven­ce, 1982
Oleg Pozhidayev, 9 let, 13. srp­na, 1982
Olga Kypřina, 16 let, 16. srp­na, 1982
Irina Karabelnikova, 19.let, 8. září, 1982
Sergey Kuzmin, 15 let, 15. září, 1982
Olga Stalmachenok, 10 let, 11. pro­sin­ce, 1982
Laura Sarkisyan, 15 let, 18. červ­na, 1983
Irina Dunenkova, 13 let, čer­ve­nec, 1983
Lyudmila Kushuba, 24 let, čer­ve­nec 1983
Igor Gudkov, 7.let, 9. srp­na, 1983
Valentina Chuchulina, 22 let, 19. září, 1983
Unknown woman, 18-25 let, léto či pod­zim, 1983
Vera Shevkun, 19 let, 27. říj­na, 1983
Sergey Markov, 14 let, 27. pro­sin­ce, 1983
Natalya Shalapinina, 17 let, 9. led­na, 1984
Marta Rybenko, 45 let, 21. úno­ra, 1984
Dmitriy Ptashnikov, 10 let, 24. břez­na, 1984
Tatyana Petrosyan, 32 let, 25. květ­na, 1984 ( mat­ka)
Svetlana Petrosyan, 11 let, 25. květ­na, 1984 ( dce­ra)
Yelena Babulina, 22 let, čer­ven, 1984
Dmitriy Illarionov, 13 let, 10. čer­ven­ce, 1984
Anna Lemesheva, 19 let, 19. čer­ven­ce, 1984
Svetlana Tsana, 20 let, čer­ve­nec, 1984
Natalya Golosovskaya, 16 let, 2. srp­na, 1984
Lyudmila Alekseyeva, 17 let, 7. srp­na, 1984
Unknown woman, 20-25 let, 8-11. srp­na, 1984 (Uzbekistán)
Akmaral Seydaliyeva, 12 let, 13. srp­na, 1984 ( Kazhakstan )
Alexander Chrpek, 11 let, 28. srp­na, 1984
Irina Luchinskaya, 24 let, 6. září, 1984
Natalya Pokhlistova, 18 let, 31. čer­ven­ce, 1985
Irina (Inessa) Gulyayeva, 18 let, 25. srp­na, 1985
Oleg Makarenkov, 13 let, 16. květ­na, 1987
Ivan Bilovetskiy, 12 let, 29. čer­ven­ce, 1987
Yuri Tereshonok, 16 let, 15. září, 1987
Unknown woman, 18-25 let, 1-4. dub­na, 1988 (zemře­la blíz­ko ves­ni­ce Krasny Sulin)
Alexey Voronko, 9 let, 15. květ­na, 1988
Yevgeniy Kurativ, 15 let, 14. čer­ven­ce, 1988
Tatyana Ryzhova, 16 let, 8. břez­na, 1989
Alexander Dyakonov, 8 let, 11. květ­na, 1989 ( zemřel v den svých naro­ze­nin)
Alexey Moiseyev, 10 let, 20. červ­na, 1989
Helena Varga, 19 let, 19. srp­na, 1989 ( maďar­ská stu­dent­ka)
Alexey Khobotov, 10 let, 28. srp­na, 1989
Andrei Kravchenko, 11 let, 14. led­na, 1990
Yaroslav Makarov 10 let, 7. břez­na, 1990 (zemřel v bota­nic­kých zahra­dách)
Lyubov Zuyeva, 31 let, 4. dub­na, 1990
Viktor Petrov, 13 let, 28. čer­ven­ce, 1990
Ivan Fomin, 11 let, 14. srp­na, 1990
Vadim Gromov, 16 let, 16. říj­na, 1990
Viktor Tishchenko, 16 let, 30. říj­na, 1990
Svetlana Korostik, 22 let, 6. lis­to­pa­du, 1990