Beneath (2013)

Během oslav George Marshe se jeho dce­ra Samantha roz­hod­ne, že se na dru­hý den vydá spo­leč­ně se svým otcem do šach­ty na jeho posled­ní šich­tu. I přes pro­tes­ty někte­rých hor­ní­ků jenž pova­žu­jí pří­tom­nost ženy v dole za neštěs­tí, se tak sku­teč­ně sta­ne. Denní svět­lo zmi­zí a oni se oci­ta­jí 200 met­rů pod povr­chem. Během pro­hlíd­ky blu­diš­těm cho­deb však dojde k důl­ní­mu neštěs­tí a Sam spo­leč­ně s otcem a hrst­kou hor­ní­ků zůstá­vá uvěz­ně­na v dole. Nedostatek kys­lí­ku zapří­či­ní, že se musí uchý­lit do záchran­né­ho sta­ni­ce, kde je dosta­tek zásob na podob­né kom­pli­ka­ce, pro­to­že zby­tek vzdu­chu začí­ná být čím dál více toxič­těj­ší. Jenomže co když zával ješ­tě někdo pře­žil a čeká na jejich pomoc? Podivné zvu­ky a narůs­ta­jí­cí pani­ka však brzy začnou nepěk­ně pra­co­vat na jejich psy­chi­ce. Všichni začnou postup­ně pro­pa­dat sta­vům šílen­ství a halu­ci­na­cím, což zapří­či­ní, že se nako­nec obrá­tí nej­lep­ší přá­te­lé i navzá­jem pro­ti sobě…

Český název: V hlu­bi­nách země

Režie: Ben Ketai

Rok výro­by: 2013

Délka: 89 min

Země: USA

Hrají:

Kelly Noonan...(Samantha Marsh)

Jeff Fahey...(George Marsh)

Joey Kern...(Randy)

Eric Etebari...(Masek)

Brent Briscoe...(Mundy)

...a dal­ší

Náhoda tomu chtě­la, že se mi v jeden den dosta­li pod ruky dva stej­no­jmen­né fil­my. Zatímco ten dru­hý za moc nestál, tak tady jsem byl doce­la mile pře­kva­pe­ný. Od dob Pádu do tmy jsem našel v podob­ných kous­cích doslo­va zalí­be­ní, pro­to­že vět­ši­na z nich nám doká­že nabíd­nout sluš­nou dáv­ku klaus­tro­fo­bic­ké atmo­sfé­ry. No a ani v tom­to pří­pa­dě tomu neby­lo jinak. V dole jsem byl jen jed­nou jedin­krát ve svém živo­tě a to při škol­ní exkur­zi v Ostravě, ale dodnes to ve mně zane­cha­lo zvlášt­ní nepří­jem­ný pocit. Sice netr­pím klaus­tro­fo­bií, ale pros­tě jsem se necí­til v těch potem­ně­lých šach­tách moc dob­ře (a to jsme neby­li v žád­ném pří­pa­dě moc hlu­bo­ko) a už vůbec bych se nechtěl hor­nic­tvím živit. Nicméně tihle chla­pi mají můj obdiv.

Ale zpát­ky k fil­mu. Po kla­sic­kém začát­ku ve kte­rém se sezná­mí­me s hlav­ní hrdin­kou a sku­pi­nou hor­ní­ků, se vel­mi rych­le šlo na věc, což se mi samo­zřej­mě líbi­lo. Režisér Ketai už měl s horo­ro­vým žánrem men­ší zku­še­nos­ti (sto­jí za nepří­liš pove­de­ným 30 Days of Night: Dark Days), ale tepr­ve zde jsem mu při­šel na chuť. Byl jsem doslo­va vta­žen do potem­ně­lé­ho pro­stře­dí šachet, krum­pá­čů a uhlí a díky­bo­hu jsem nemu­sel na onu vychva­lo­va­nou atmo­sfé­ru čekat moc dlou­ho. K důl­ní­mu neštěs­tí dojde hned po něko­li­ka minu­tách, tak­že počet nedů­le­ži­tých postav se rych­le zmen­šil a divák se tak mezi pře­ži­vší­mi lépe ori­en­tu­je. No a poté nastá­vá kla­sic­ký sur­vi­val horor, kdy sku­pi­na lidí musí bojo­vat nejen s nepří­z­ni­vý­mi živly, sebou samý­mi, ale i čím­si nezná­mým. Něčím, co je ukry­to v tem­no­tách. Nebo je všech­no tak tro­chu jinak? Každopádně i halu­ci­na­ce hrá­ly důle­ži­tou roli.

Tím se dostá­vá­me k tomu nej­dů­le­ži­těj­ší­mu. Ve fil­mu si totiž nemů­že­te být jis­ti, zda zrov­na vidí­te halu­ci­na­ce, nebo rea­li­tu. Tvůrci se totiž do své­ho díla poku­si­li pro­cpat i něko­lik věcí, kte­ré měly dopo­mo­ci k zají­ma­vým zvra­tům děje a pře­kva­pi­vé­mu kon­ci. No pře­kva­pi­vé­mu, jak pro koho. Bohužel musím říci, že prá­vě někte­ré z těch­to prv­ků mi spí­še při­šli jako ruši­vé ele­men­ty v jinak dob­rém fil­mu. Nechci zby­teč­ně spo­i­le­ro­vat, abych vás nepři­pra­vil o všech­no pře­kva­pe­ní, ale tře­ba ty „zom­bie“ bych klid­ně vyne­chal. Zbytečně mi to zka­zi­lo cel­ko­vý dojem. Naopak bych více uví­tal sviš­tě­ní krum­pá­če, pro­to­že ty dvě scé­ny v nichž figu­ro­val, byly zla­tým hře­bem veče­ra. No a herec­ké výko­ny? Uspokojující. To by bylo k tomu­to fil­mu asi tak vše. Kvalit Pádu do tmy sice nedo­sa­hu­je (nenech­te se mýlit, oba fil­my toho nema­jí zrov­na moc spo­leč­né­ho), ale i zde se mís­ty dočká­me oprav­du kva­lit­ní atmo­sfé­ry. Takže ve finá­le to vidím na lep­ší prů­měr. Narazil jsem tu totiž na něko­lik míst a tvůr­čích nápa­dů, bez kte­rých bych se klid­ně obe­šel.

Hodnocení:

60%