Trhlina – Recenze – 30%

Slovenský mysteriózní/hororový thriller Trhlinaje adap­ta­cí stej­no­jmen­né kni­hy spi­so­va­te­le Jozefa Kariky, kte­rý ji napsal na moti­vy čet­ných hypo­téz o lidech záhad­ně zmi­ze­lých v zápa­doslo­ven­ském poho­ří Tribeč, jimiž se na inter­ne­tu zabý­va­jí kon­spi­rač­ní teo­re­ti­ci. Díky tomu­to napo­je­ní na mno­hé nevy­jas­ně­né sku­teč­né udá­los­ti zís­kal úspěš­ný best­seller, byť zjev­ně mysti­fi­kač­ní, znač­ně na atrak­ti­vi­tě. Zdání rea­li­ty jeho autor při­ži­vil i pro­hlá­še­ním, že se nechal inspi­ro­vat vyprá­vě­ním údaj­né­ho oči­té­ho svěd­ka, jemuž výpra­va do tri­beč­ských hor­ských lesů změ­ni­la život, a pro­to kni­hu pojal jako romá­no­vý pře­pis jím vylí­če­ných zážit­ků, při­čemž hod­no­ce­ní jejich věro­hod­nos­ti pone­chá­vá na čte­ná­řích.

Hlavním hrdi­nou pří­bě­hu je mla­dík jmé­nem Igor (Matej Marušin), jenž při hle­dá­ní zaměst­ná­ní skon­čí u děl­nic­ké pla­ce­né stá­že v likvi­dač­ní fir­mě. Při vyklí­ze­ní býva­lé psy­chi­at­ric­ké léčeb­ny nara­zí na zázna­my blouz­ní­cí­ho paci­en­ta, sou­vi­se­jí­cí­ho s mize­ním lidí v Tribeči, a napí­še o tom na svůj neú­spěš­ný blog. Článek si zís­ká vel­ké množ­ství čte­ná­řů, a aby čte­nost ješ­tě navý­šil, roz­hod­ne se Igor domlu­vit si schůzku se dvě­ma znal­ci zmí­ně­ných hor (Tomáš Maštalír a Dávid Hartl), s nimiž se násled­ně v dopro­vo­du své pří­tel­ky­ně (Mária Bartalos) vydá pří­mo do cen­t­ra záha­dy s cílem při­jít jí na kloub.

Film Trhlina vzni­kl původ­ně jako tro­jdíl­ná tele­viz­ní mini-série, jejíž uve­de­ní do kin v celo­ve­čer­ní podo­bě se nako­nec uká­za­lo být výhod­ným kro­kem. Film se totiž stal krát­ce po své led­no­vé domá­cí pre­mi­é­ře jed­ním z nej­ú­spěš­něj­ších slo­ven­ských sním­ků, k čemuž kro­mě popu­la­ri­ty Karikova romá­nu prav­dě­po­dob­ně dopo­moh­lo i jmé­no reži­sé­ra Petera Bebjaka (Meruňkový ost­rov, Čára). Televizní koře­ny jsou kaž­do­pád­ně na sním­ku znát – evi­dent­ně byl poměr­ně laci­ný a jeho původ­ní roz­lo­že­ní na tři čás­ti je více­mé­ně zacho­vá­no pro­střed­nic­tvím děle­ní fil­mu do tří kapi­tol.

Děj se cel­kem věr­ně drží před­lo­hy, což není vždy ku pro­spě­chu věci. První tře­ti­na, v níž se divák sezna­mu­je s jed­not­li­vý­mi posta­va­mi a jejich vel­mi roz­díl­ný­mi posto­ji k tri­beč­ské­mu „Bermudskému troj­ú­hel­ní­ku“, před­sta­vu­je veli­ce vláč­ný roz­jezd, v němž se zby­teč­ně plýtvá časem tře­ba na tom, že Igor musí klí­čo­vé infor­ma­ce zís­ka­né v blá­zin­ci nej­pr­ve taj­ně vydo­lo­vat z tam­ní­ho zamče­né­ho sej­fu. Zbylé dvě tře­ti­ny fil­mu se věnu­jí tomu, jak čtve­ři­ce hrdi­nů zma­te­ně blou­dí po lese, díky čemuž je Trhlinav řadě médií při­po­dob­ňo­vá­na k Záhadě Blair Witch, ačko­li nemá nic spo­leč­né­ho se žánrem „found foo­tage“ a navíc není ani zda­le­ka tak stra­ši­del­ná nebo napí­na­vá.

Oproti kni­ze je ve fil­mu navíc při­da­ná ako­rát uvo­zo­va­cí linie, v níž Igor rok po udá­los­tech v Tribeči une­se jaké­ho­si spi­so­va­te­le (zřej­mě Karikovo alter-ego), jemuž během ces­ty autem vše vyprá­ví (a veš­ke­rý zby­tek fil­mu je tudíž fla­shback). Tím bylo zados­tiu­či­ně­no legen­dě o vzni­ku původ­ní­ho romá­nu a jeho for­mě a čás­teč­ně se tím ospra­ve­dl­nil i na pár mís­tech pone­cha­ný vypra­věč­ský komen­tář, nicmé­ně fil­mu to jinak ničím pří­liš nepro­spě­lo. Další pod­stat­ná změ­na je v tom, že zatím­co kniž­ní Trhlinai při vší své nespe­ci­fič­nos­ti a spe­ku­la­tiv­nos­ti nabí­zí rela­tiv­ně kon­krét­ní vysvět­le­ní toho, co se hrdi­nům v Tribeči při­ho­di­lo, tak film obsa­hu­je více­ro poten­ci­ál­ních vodí­tek a je v tomhle smě­ru inter­pre­tač­ně ote­vře­něj­ší.

Druhá polo­vi­na fil­mu je kaž­do­pád­ně zalo­že­na na tom, že hrdi­no­vé při blou­dě­ní lesem pod­lé­ha­jí nej­růz­něj­ším, prů­běž­ně se stup­ňu­jí­cím halu­ci­na­cím, avšak ani v úpl­ném závě­ru nelze roz­klí­čo­vat, co všech­no z jejich zážit­ků byly oprav­du vidi­ny a co byla sku­teč­nost. Odpověď se mož­ná nachá­zí v roz­ře­še­ní toho, co jim ty halu­ci­na­ce způ­so­bo­va­lo, nicmé­ně film se v tom­to ohle­du sna­ží co nej­víc mlžit a vel­mi nejed­no­znač­ně a ambi­va­lent­ně nabí­zí nejmé­ně tři vari­an­ty (v tom smys­lu, že roz­ho­dí pár názna­ků a nechá divá­ka, aby si zby­tek domys­lel), při­pa­da­jí­cí v úva­hu se zhru­ba stej­nou prav­dě­po­dob­nos­tí. Ty vari­an­ty jsou při­ro­ze­né i nad­při­ro­ze­né, žád­ná z nich ale pří­liš svět­la do řeše­ní tri­beč­ské záha­dy ve výsled­ku nepři­ná­ší.

Kvůli tomu děj fil­mu nedá­vá ani na oka­mžik ani troš­ku smy­sl, s moti­vy pře­vza­tý­mi z kni­hy naklá­dá znač­ně zkrat­ko­vi­tě a prak­tic­ky by se v něm moh­lo stát coko­li, leč pocho­pi­tel­ně se v něm dějí pou­ze tako­vé věci, kte­ré neby­ly fil­mař­sky či finanč­ně nároč­né. V jis­tých ohle­dech atmo­sfé­ric­ké budo­vá­ní nejis­to­ty film nemá moc čím zavr­šit a chy­bí mu tím pádem pořád­né vyvr­cho­le­ní. Některé udá­los­ti, k nimž v závě­ru dojde, jsou dokon­ce v roz­po­ru s tím, co Igor poté vyklá­dá v autě une­se­né­mu spi­so­va­te­li. A plus mínus prů­měr­né herec­ké výko­ny všech před­sta­vi­te­lů mají spo­lu s nesym­pa­tič­nos­tí jejich postav za násle­dek to, že vám žád­ná z nich k srd­ci nepři­ros­te a nebu­de vám tím pádem pří­liš zále­žet na jejím osu­du.

Trhlinu lze oce­nit pro sna­hu jejích tvůr­ců nato­čit ve slo­ven­ském pro­stře­dí žán­ro­vý film, v němž jsou vidi­tel­ně (leč nedo­sta­teč­ně uspo­ko­ji­vě) pou­ží­vá­ny fil­mař­ské postu­py, běž­né pro natá­če­ní zahra­nič­ních horo­rů (mimo­cho­dem, to samé zvlá­dl o dost lépe Petr Jákl se svým Ghoulem), pro něko­lik pove­de­ných zábě­rů a na mno­ha mís­tech i pro půso­bi­vé zvu­ky a hud­bu. Znalost kniž­ní před­lo­hy ten­to­krát pří­liš nehra­je roli, byť zhléd­nu­tí fil­mu by moh­lo ty spo­ko­je­něj­ší z divá­ků k její čet­bě pobíd­nout – zejmé­na milov­ní­ky mys­te­ri­óz­ních záhad a kon­spi­ra­cí, kte­ré má Trhlina šan­ci oslo­vit obzvlášť.