Hodnocení článku
(2 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Hlavním hrdinou komedie Dream Team je rázný a svérázný basketbalový trenér Marek (Martin Hofmann), který neuspěje při pokusu dostat svůj tým do druhé národní ligy. Nejraději by s trénováním úplně seknul. Jenže jeho syn Šimon (Martin Polišenský), který má mentální postižení, sní o tom, že jednou bude hrát basketbal za národní tým na paralympiádě. Marek, který svého syna miluje, se rozhodne mu tento sen splnit. Narazí ovšem na zásadní problém. Nedaří se mu totiž sestavit dostatečně početný tým vhodných hráčů, kteří by zároveň splňovali paralympijské parametry. V tom okamžiku zasáhne jeho soused a neúspěšný divadelní režisér Daniel (Jakub Prachař) s kuriózním plánem. Ten spočívá v tom, že mu pomůže sestavit tým ze zdravých basketbalistů, kteří budou mentální postižení předstírat. Daniel přesvědčí Marka, že jen tak mají šanci uspět a probojovat se na paralympijské hry v brazilském Riu. Je to sice šíleně neetické, ale Marek myslí jen na to, aby byl jeho Šimon šťastný. A tak basketbalová výprava plná falešných hendikepovaných sportovců brzy nabírá směr Rio. Až pod horkým brazilským sluncem si Marek uvědomí, do jak velkého průšvihu se řítí a že tuhle „životní zatáčku“ půjde vybrat jen hodně těžko...
Parasporty jsou určené především lidem se zdravotním postižením, v roce 2000 ovšem došlo na paralympiádě v Sydney k podvodu. Španělský basketbalový tým mentálně postižených sportovců tam tehdy vyhrál zlatou medaili, aby se následně odhalilo, že pouze dva z dvanácti hráčů byli skutečně postiženými, zbytek handicapy pouze předstíral. O 25 let později se tato skutečná událost stává inspirací pro český film Dream Team. Jako autor námětu je uveden Jakub Prachař, který ve filmu hraje tak trochu šíleného divadelního režiséra Daniela, jako autor scénáře poté Petr Kolečko, který má za sebou povedené (Okresní přebor) i méně povedené (Kouzlo derby) projekty ze sportovního prostředí. Pod režií je poté podepsán Jonáš Karásek, režisér Kandidáta či Invalidy, který si minulý rok odnesl hned 8 cen Slnko v sieti. V hlavní roli se poté objevuje čím dál tím více obsazovanější Martin Hofmann. Stačí ovšem tato sestava na výrazný příspěvek do žánru českých sportovních komedií?
Hned na začátku film zdůrazní, že je inspirován skutečnými událostmi, které se staly úplně jinak, následně představuje hlavního hrdinu Marka v podání Martina Hofmanna. Pozici trenéra basketbalu má v genech (ten, koho napadlo do role Markova otce obsadit typově odpovídajícího Oldřicha Navrátila, zaslouží kudos), jen s navazující generací je to složitější. Starší syn Jakub v podání Radka Lajfra už sny o profesionální kariéře zahodil, mladší syn Šimon v podání Martina Polišenského se poté narodil s Downovým syndromem. Když už to vypadá, že Marek kvůli nedostatku hráčů bude muset zahodit sen Šimona hrát basketbal na paralympiádě, jeho ďáblem na rameni se stane soused a shodou náhod také divadelní režisér Daniel (ne snad, že by jeho divadelní zkušenosti hrály kdovíjak stěžejní roli). Právě on přijde s nápadem, že nedostatečný počet hráčů s postižením můžou doplnit hráči, kteří si budou na postižené jenom hrát. Dochází tak na lanaření týmu jako z lupičských filmů, lhaní v zájmu vyššího dobra a postupně stahující se smyčku, která se začne naskytovat od momentu, kdy se do toho Marek rozhodne jít. A jeho starší syn do toho začne chodit s Hankou v podání Sary Sandevy, rozhodčí, na které má Marek kvůli rodinné tragédii výraznou averzi.
Vlastně ani dvakrát moc nezáleží na tom, zda se Dream Team vydává poměrně prvoplánovým narativním prvkem známým jako „lhář odhalen“, zda něco nevyplyne z toho, že je Šimon spíše podobný Danielovi nežli Markovi, nebo zda se nakonec všichni (nebo alespoň většina) na konci dočká šťastného konce. Do Dream Teamu pravděpodobně všichni půjdou s tím, že dostanou komedií, tou poté Dream Team je. A navíc poměrně zábavnou. 127 minut je sice možná trochu moc a filmu nejdříve krapet trvá, aby se rozjel, v průběhu to ovšem působí dojmem, že si film začíná uvědomovat sám sebe a vyhýbá se dosavadním chybám. Vtipy začínají být méně prvoplánové a křečovité, herci dokáží více vyvolat dojem, že jsou v rolích, Dream Team se navíc opravdu nevydává tou nejvíce prvoplánovou cestou. A svým způsobem snadno může Dream Team vzdáleně evokovat třeba Orla Eddieho, blíže má ovšem spíše ke Kokosům na sněhu. Čím nejvíce? Především asi tím, že se divák nutně nemusí smát jen postavám, ale smát se s nimi.
Od filmů jako Dream Team se tak nějak předem očekává, že se nebudou lidem s handicapem vysmívat, ne vždy to ovšem znamená, že tvůrci nějaké základní lidské morální předpoklady dodrží. I proto je nutné filmy jako Dream ocenit právě i díky tomu, co by mnozí predikovali za samozřejmost. Černý humor snese hodně, nejen hranaté bytosti by ovšem měli pochopit, že i on má své hranice. A ty naštěstí Kolečkův scénář nepřekročí. A když tu například Miroslav Krobot hraje Radka, předsedu českého paraolympijského týmu, vtipné to není kvůli tomu, že se pohybuje na invalidním vozíku, ale kvůli energii, kterou Krobot do svého výkonu dává. A humor se celkově nikdy nevydává tím prvoplánovým směrem; v rámci (i přes komediální parametry pořád) citlivého tématu je potěšující zaznamenat, že existuje jakási míra.
Ne, že by to snad znamenalo, že je vždy humor automaticky vtipný a že se jeden průběžný gag nevyčerpá už po pár užitích. Jakmile má navíc na zásadní dilemata a má se řešit, zda náhodou jeden podvod nezachrání podvod s dobrými úmysly (a nebo zda vůbec podvod s dobrými úmysly existuje), scénáři v tomto ohledu trochu padne řetěz. Především i proto, že nejzábavnější je film přesně v ten moment, kdy se „nepravděpodobnému“ týmu začne dařit a různorodé zábavné vedlejší postavy mají prostor, aby se zábavně předvedly. Je to do jisté míry příběh s pohádkovým rámcem, na rozdíl od Neporazitelných ovšem logicky tolik nevyvolává pocit srdceryvného příběhu. Především i proto, že jsou v hlavních rolích pořád podvodníci (ať už se sebelepšími úmysly) a vše zdánlivě směřuje k tomu, že alespoň část příběhu musí prasknout. A to nejen díky faktu, že českému týmu začne jít po krku slovenský tým (samozřejmě!).
V rámci českých děl se v posledních letech objevuje problém, že se nedaří moc dění na fotbalových hřištích a hokejovém ledu zpracovat dvakrát audiovizuálně atraktivně a přehledně; u Dream Teamu je to lepší... tak trochu. Karásek si očividně uvědomuje, že je to pořád film o basketbalu, a proto by nebylo od věci, aby se na ten basketbal ve filmu dalo koukat. A ono dá. Svou roli v tom ovšem má i střih Mateje Beneše, který zvládá být přehledný, film pohání dopředu povedenými střihovými montážemi a dodává filmu energii, kterou potřebuje. Vyložená revoluce se tu nekoná, na Dream Team se ovšem alespoň hezky kouká, protože nepůsobí lacině. A navíc to zdánlivě vypadá, že je film díky inspiraci událostí ze začátku století záměrně stylizován do lehké retro podoby... jen to občas zhatí nějaký ten modernější prvek.
Je to zábavné a nejspíše to tak mnohým bude stačit. Spousta zábavných postav a jejich představitelů, močení na Jakuba Prachaře, krásné Rio. Když to s jedním vtipem úplně neklapne, na střídačce je minimálně dalších pár, co jsou o poznání vtipnější. A Jonáš Karásek dokáže opět potvrdit, že jeho filmy dokážou hrozně hezky vypadat; spíše se ovšem podtrhuje, že je Martin Žiaran jeden z nejtalentovanějších československých kameramanů. I proto jde ve výsledku o důstojný pokus o bláznivou komedii, především i proto, že se nikdy nenaklání na vlnách nevkusu. Ani to není samozřejmost, Dream Team ovšem potvrzuje, že pořádek dělá přátelé.
Dream Team je zábavná a vizuálně povedená sportovní komedie, která dokáže pobavit, aniž by se uchylovala k vyloženému nevkusu. Humor je dobře dávkovaný, ústřední i vedlejší postavy mají prostor zazářit a střih dodává filmu přehlednost i svižnost. Na druhou stranu se příběh místy vleče, některé gagy nejsou úplně trefné a film pořád nenabízí tu nejhlubší emocionální satisfakci. Přesto jde o důstojný pokus o bláznivou českou komedii. A ty rozhodně nevznikají na běžícím páse...
(4,91 z 5)