(8 hlasů, průměr: 4,38 z 5)
Loading...Zní to možná neuvěřitelně, ale Lavi v pokračování Vyšehrad fylmu znovu dostává šanci. A tentokrát dokonce v podobě zahraničního angažmá! Už jeho let do Anglie ale skončí fiaskem a jak se dá předpokládat, jeho jazyková výbava mu nepřinese mnoho úspěchů ani v novém působišti. Tentokrát ho však průšvihy nepřivedou do FC Slavoj Vyšehrad, ale „spadne“ až do vesnického FK Smrkov. A tady ho čeká spousta překvapení včetně toho nejdůležitějšího, které odhalí díky náhodnému čůrání u pangejtu…
„Dvojky jsou lepší než jedničky“ – přesně tak mělo znít pravidlo tvůrců filmu Vyšehrad: Fylm Dvje. Od pokračování filmů se tak nějak automaticky očekává rozšíření měřítka. A u Vyšehradu Dvje je to rozhodně na místě. První Vyšehrad: Fylm vidělo v roce 2022 v kinech 692 260 diváků, kteří v pokladnách nechali 108 341 716 korun. Od Vyšehradu Dvje se proto očekává, že tato čísla napodobí – i díky faktu, že dle nové novely zákona už neplatí označení „nepřístupné do 15 let“, ale pouze „nevhodné do 15 let“, takže o návštěvnosti do velké míry rozhodne i rodičovský dohled. Úspěch se přitom Vyšehradu Dvje musí přát tak nějak automaticky.
Tvůrci po právu označují filmové Vyšehrady za nezávislé filmy – chtějí si je dělat po svém, a proto si je musí také sami financovat. Financování podobných komedií tak zůstává problémem. Přitom úspěch Vyšehrad: Fylmu a nedávného Na plech dokazuje, že o podobné „hulvátské“ komedie je výrazná poptávka – trh si je vyloženě žádá. Lépe by to nejspíš popsal už jen Charlton Heston. Jednu výhodu ale tohle nezávislé financování přeci jen má – tvůrci mají naprosto volnou ruku ve své vizi i ve výsledné podobě filmu. A mají u toho koule, za které by se nestyděl ani Lavi. A vlastně až tak moc nesejde na tom, že se toho od minule zase tolik nezměnilo.
Lavi nadále je – a nejspíš i vždycky bude – v první řadě dement. A je to asi dobře, protože právě proto ho lidé mají rádi. Představitel Laviho, producent a spolurežisér Jakub Štáfek, druhý režisér Martin Kopp a producent Ctibor Pouba tak za 55 milionů korun realizovali přesně to, co si lze pod názvem Vyšehrad: Dvje hrubě představit. Cestuje se do Anglie i do Buenos Aires, a pokud jde o nekorektní humor, v Čechách mu pravděpodobně můžou konkurovat už jen filmy od Řezníka. Zároveň ale snímek obsahuje i drobné dojemné momenty – Vyšehrad: Dvje je tak svým způsobem i film o lásce, přátelství, rodině, erotice, masturbaci a fotbalu. Kdo chce jít na nový Vyšehrad, nejspíš dostane přesně to, co očekává. A zbytek nejspíš holt zůstane vůči fenoménu Vyšehrad i nadále chladný.
Vyšehrad: Dvje i tentokrát víc funguje na bázi jednotlivých epizodek než jako ucelený celek. A film se toho nebojí už od prvních minut (není Maradona jako Mara Dona). Je velmi absurdní, přepálený, drzý – a pořád v podstatě platí to, co platilo i minule. Příběh se sice posouvá z bodu A do bodu Z, ale k pochopení humorných situací není potřeba žádný zvláštní fotbalový přehled. V centru všeho je stále karikatura zhovadilého čutálisty, který se skutečně pohybuje od vrcholu až na úplné dno. Je tedy pravděpodobné, že kromě Na plech se letos už drzejší česká komedie v kinech neobjeví.
Spousta vtipů funguje na první dobrou, některé motivy ale nakonec vyšumí do prázdna. Otázkou zůstává, zda to u filmu jako Vyšehrad: Dvje vůbec můžeme brát jako zásadní problém. Když se navíc pokusí zabrousit i do emocí (pochopitelně po svém), překvapivě mu to jde – i díky Lukáši Vaculíkovi, který v roli trenéra Šebka působí jako opravdový srdcař. Jedna osobnější linka, která se po událostech Vyšehrad: Fylmu vyloženě nabízela, se nakonec skutečně rozvine – opět velmi specifickým způsobem. Zajímavé je ale sledovat, že Vyšehrad: Dvje jako pokračování svého předchůdce funguje překvapivě dobře, rozvíjí alespoň jedno klíčové téma a slušně si zadělává na třetí film. Ten vznikne v případě, že se snímek za 55 milionů korun zaplatí.
Naštěstí se vrací například takzvaný fotbalový Taťka – Miroslav Hanuš je v této roli fenomenální, stejně jako minule. Vyšehrad: Dvje se, po vzoru prvního filmu, nebojí lehce rýpnout do výskytu mafiánských praktik ve fotbalovém prostředí a opět je místy dospělejší, než by průměrní fanoušci Marka Ebena, Zdeňka Svěráka nebo Ivo Šmoldase tipovali. Pořád jde ale o nekorektní komedii, ve které se dějí věci, jež budou pro nejednoho diváka možná až příliš. I tentokrát je to čistě o tom, jak má kdo nastavené hranice humoru a co už mu přijde za čárou. Zároveň to ale neznamená, že by fanklub Diega Maradony měl hned tvůrcům jít po krku, nebo že by film něco vyloženě glorifikoval. Kdo se navíc nezasměje jednomu vtipu či gagu, má šanci, že do pěti minut dostane hned několik dalších vtipů/gagů, které na něj zafungují lépe.
Vyšehrad: Dvje je stále bizarní komedie s prvky satiry, která prostě musí být trochu ostrá. A bude záležet na každém divákovi, jestli pro něj nejde už o příliš extra pálivou porci. V jedné klíčové sekvenci se navíc objeví boží Simona Peková – a obsah její scény rozhodně mnohým provětrá mozkové závity při úvaze nad tím, co to vlastně sledují. A možná přijde i Mara Dona! Nebo Malá mořská víla.
Předvídatelnost je menším problémem filmu, ale s Juliem Lavickým je pořád sranda – pořád jde o postavu, která je svou nesnesitelnou hloupostí až sympatická. Navíc se v průběhu Vyšehradu: Dvje nezdá, že by tvůrcům docházely nápady. I když chvílemi to možná vypadá, že rozhodnutí udělat z Vyšehradu 3 (Trí? Trije? Trii?) finální tečku za Laviho ságou, by bylo celkem rozumné.
Stejně jako první film, má i druhý Vyšehrad blíž ke kvalitní první půlce původního seriálu než k té druhé (která byla obecně přijatá hůř). Občas se ale zdá, že už není moc kam koncept posouvat dál. To však může vyvrátit právě třetí filmový Vyšehrad, který by všem nevěřícím Tomášům (hehe) mohl zavřít pusu. Tvůrci ovšem minimálně zatím pořád mají lofasy, za které by se nestyděl ani Lavi.
Vyšehrad Dvje má naštěstí pořád sympatické tempo (110 minut - subjektivně - uteče jako voda),když se navíc se děj zdánlivě neposouvá, pořád film snadno zvládne udržet pozornost a v podstatě nemá hluchá místa. To, že se v Čechách podaří točit blockbuster, je samo o sobě obdivuhodné, o to více ovšem potěší realizace objektivně funkčního blockbusteru. Takového, který zvládá působit filmově, poměrně velkolepě a navíc se dá snadno věřit, že i divácky atraktivně, byť pro všechny pořád nepůjde o menu z michelinské restaurace. Parametry megahitu ovšem Vyšehrad Dvje splňuje věrohodně. Ať už divákům v sále buší slávistické, sparťanské, nebo prostě jen „normální´´ srdce.
Vyšehrad po přechodu ze seriálové podoby do té filmově prostě našel formu, která mu vyhovuje. A byla by chyba chtít od tvůrců něco jiného. Hranice se tu skutečně jistým způsobem posouvá (místo penisů tu tentokrát pravidelně hoří něco jiného), slovo drzost o něm velmi vypovídá, zároveň ovšem i slovo osobitost. Jakub Štáfek dává do své (nevyhnutelně) životní role i tentokrát všechno, právě on jako hnací motor celé postavy Julia Lavického a jeho kánonu poté stojí za příkladem osobního projektu, který narostl do neočekávaných výšin. Není přitom nutné mít vytetovaného Laviho na zadku, tenhle úspěch se musí cenit tak nějak automaticky.
Vyšehrad je specifický fenomén, který snadno promlouvá do duše všem fotbalovým fanouškům. Zároveň skutečně evokuje drzé americké komedie, jako je série Prci, prci, prcičky nebo filmy Setha Rogena. A navzdory všem svým vulgaritám a bizarnostem směřuje k překvapivému cliffhangeru, který si vyloženě říká o realizaci trojky. Vyšehrad: Dvje přitom bez problémů obstojí i sám o sobě – a je pravděpodobné, že ti, kdo odcházeli nadšení z Vyšehrad: Fylmu, budou spokojeni i po projekci jeho pokračování. Filmu, který možná nepřepisuje dějiny, nestrhne vizuálem ani scénářem roku, a vlastně ničím, co by z něj dělalo nějaký zásadní kinematografický počin.
Jako specifický typ filmu, po kterém čeští diváci očividně touží, však Vyšehrad: Dvje funguje na jedničku. A v tomto případě na divácích v kině záleží především. Je pravděpodobné, že pokud se úspěchy filmů jako Vyšehrad nebo Na plech budou opakovat, někomu konečně dojde, že se vyplatí podobné nekorektní komedie financovat – a tvůrci tak nebudou muset riskovat bezpečí vlastních kapes. Zatím ale takové filmy vznikají v nezávislé podobě, a i tentokrát je výsledkem svěží, nekompromisní zábava.
Kdo čeká víc, bude zřejmě odcházet nemile překvapen. Otázkou však je, jestli se vůbec najde někdo takový, kdo na Vyšehrad: Dvje zamíří do kina. Jeho cílovka totiž bude spokojena – a dostane Laviho, který je... prostě Lavi. K žádnému poklesu na úroveň druhé půlky původního seriálu v případě Vyšehradu: Dvje rozhodně nedochází.
Vyšehrad: Dvje je přesně tím filmem, který slibuje už svým názvem. Kdo odcházel spokojený z prvního celovečerního Vyšehradu, bude nejspíš spokojený i po projekci Vyšehradu: Dvje. Zásadní film se sice nekoná, ale dostáváme typ nekorektní, bláznivé české komedie, o kterou má trh evidentní zájem. Financování přitom v tomhle odvětví není vůbec jednoduché a tvůrci si tak projekt museli zaplatit sami. Na druhou stranu je výsledkem nekompromisní autorská vize, která je přesně tak drzá a hulvátská, jak se od celovečerního nášupu s Lavim dá očekávat. Diváků, kterým zrovna tenhle styl bude vadit, asi moc nebude – a nic tak nebrání tomu, aby Vyšehrad: Dvje ovládl kina stejně jako jeho tři roky starý předchůdce. I ti méně spokojení se ale mohou radovat, že je vůbec možné, aby něco takového vzniklo. A pokud si Vyšehrad Trí / Trije / Trii za tři roky udrží stejnou fazónu, může to být i potřetí svým způsobem fajn…
Verdikt: 60 %
Části seriálu: Vyšehrad
- Lavi se vrací: Vyšehrad Dvje je větší, drzejší a šílenější
- Vyšehrad Dvje - Lavi ve svém druhém celovečeráku
- Vyšehrad: Fylm - 60 %
- Vyšehrad: Fylm – troška fotbalu, kopyta
Nejnovější komentáře