Tajný život mazlíčků - Nápad

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Chris Meledandri popi­su­je vznik Mazlíčků tak­to: „Inspirací pro Mazlíčky byla všech­na zví­řát­ka, kte­rá jsme měli doma už od mého dět­ství. Vyrůstali jsme s koč­kou a psy a s kanár­kem, a když jsem se stal rodi­čem, zjis­til jsem, že jsme všich­ni své maz­líč­ky zahr­nu­li boha­tý­mi emo­ce­mi. Vždy, když jsme se vra­ce­li domů, mys­le­li jsme na to, jakou radost ze své­ho návra­tu v jejich tvá­řích uvi­dí­me a na to, jaké nezbed­nos­ti asi celý den děla­li.”

„Napadlo mě, že urči­tě nejsem sám, kdo pře­mýš­lí o vnitř­ním živo­tě svých zví­řá­tek,” pokra­ču­je. „Od chví­le, kdy jsem se na své miláč­ky začal dívat tímhle způ­so­bem, jsem zjis­til, že takhle se na ně dívá­me všich­ni. A je jed­no, jest­li to je nebo není jejich sku­teč­ný emo­ci­o­nál­ní život nebo jen naše pro­jek­ce. Fascinuje nás jejich vnitř­ní život a jsme zvě­da­ví na to, co děla­jí a na co mys­lí, když tam nejsme.”

Kromě Meledandriho, kte­rý pra­cu­je v ústře­dí Illumination Entertainment v kali­forn­ské Santa Monice, Janet Healy, s kte­rou pro­du­ko­val všech­ny fil­my v Illumination, dohlí­ží na pro­dukč­ní poboč­ku spo­leč­nos­ti Illumination Mac Guff v Paříži. Meledandri je pev­ně pře­svěd­čen, že bez Healy není mož­né žád­nou pro­duk­ci zre­a­li­zo­vat: „Janet je nej­lep­ším pro­dukč­ním part­ne­rem, jaké­ho jsem kdy doká­zal před­sta­vit, a nyní spo­lu pro­du­ku­je­me řadu fil­mů.”

„Když pra­cu­je­te na toli­ka fil­mech najed­nou, je nezbyt­né mít mezi sebou skvě­lý vztah,” pokra­ču­je Meledandri. „Jsem upřím­ně pře­svěd­čen, že Janet je v sou­čas­nos­ti nej­lep­ší pro­du­cent­kou ani­mo­va­ných fil­mů.”

„Do našich domá­cích maz­líč­ků jsme vlo­ži­li spous­tu postav – všech­no to, čím je chce­me mít,” vysvět­lu­je Healy. „I když sku­teč­nost může být jiná, chce­me si mys­let, že mají ten taj­ný život, od kte­ré­ho nás drží stra­nou. Chrisův nápad mě nadchl. Rozumí ani­ma­ci a posta­vám jako nikdo jiný.”

Úkol pře­vést nápad do scé­ná­ře dosta­li Cinco Paul a Ken Daurio, s kte­rý­mi už Meledandri a Healy pra­co­va­li na sérii Já, Padouch a Lorax. Ti se potom muse­li věno­vat prá­ci na Já, Padouch 3 a kor­mi­d­la se cho­pil sce­náris­ta Brian Lynch zná­mý svou pra­cí pro Illumination na Mimoních, Hopovi a jejich vele­ú­spěš­né zábav­ní jízdě Minion Mayhem.

Meledandri vzpo­mí­ná, jak růz­ní maz­líč­ci jeho kole­gů ovliv­ni­li jed­not­li­vé posta­vy fil­mu: „Cinco a Ken zaš­ti­ťo­va­li pro­jekt zpo­čát­ku a v posled­ním roce se k nim při­dal Brian. Přinesl s sebou spous­tu vtip­ných his­to­rek, kte­ré našly ve fil­mu svo­je mís­to. Bylo úžas­né sle­do­vat, jak si kaž­dý do fil­mu při­ne­sl svo­je indi­vi­du­ál­ní zku­še­nos­ti se svý­mi zví­řát­ky, kte­rá někdy doma měl nebo stá­le má.”

Daurio vysvět­lu­je, jak to všech­no zača­lo: „První věc, kte­rou nám Chris nad­ho­dil, byl obraz psa, kte­rý čeká, až jeho pání­ček opus­tí dům. Jakmile za ním klap­nou dve­ře, pes sko­čí do odpad­ků pro jíd­lo a ote­vře si led­nič­ku, aby našel něco lep­ší­ho. To byl ten základ­ní obrá­zek, kte­rý nám zůstal v hla­vách během celé­ho pro­ce­su.”

Paul pro­ces popi­su­je tak­to: „Illumination si kla­de za cíl hod­ně smí­chu a srdeč­nos­ti. Chceme, aby se lidé co nej­víc smá­li, ale záro­veň je na kon­ci chce­me tro­chu roz­pla­kat.”

„Hned na začát­ku jsme se roz­hod­li, že celý pří­běh umís­tí­me do byto­vé­ho domu,” říká Paul. „To nám dalo mož­nost sle­do­vat spous­tu zví­řat a roz­ví­jet myš­len­ku, že jakmi­le jsou páníč­ci pryč, oni doma paří. Drbou a pijí ze zácho­du – pros­tě děla­jí věci, kte­ré by nikdy nedě­la­li, kdy­by je vidě­li jejich maji­te­lé.”

„Tento film je uzná­ním toho, jak moc všich­ni milu­je­me své domá­cí maz­líč­ky. Je jed­no, co ve fil­mu děla­jí, že pozna­jí nové přá­te­le nebo vyklouz­nou smr­ti – pros­tě musí být večer zpát­ky doma a při­ví­tat své maji­te­le, když se vrá­tí z prá­ce. I když během dne zaži­jí bláz­ni­vá dob­ro­druž­ství, vrcho­lem kaž­dé­ho dne je návrat jejich páníč­ka,” říká Lynch.

Situace kdy Maxova panič­ka při­ne­se domů z útul­ku Barona, má základ v Meledandriho sku­teč­ném živo­tě. „Představuji si, že se Max cítí tak tro­chu jako se musel cítit můj deví­ti­le­tý syn, když jsme si s ženou z porod­ni­ce při­vez­li mimin­ko: ‘Kde se tady vzal? Kdo se ho pro­sil, aby se tady obje­vil? Než při­šel, žil jsem si spo­ko­je­ně, a ne, děku­ju, nehod­lám se s ním dělit o všech­no to skvě­lé, co mám.’”