Temné kouty (Dark Places) – Recenze – 60%

Nejde ani tak o to, jakým způ­so­bem je sní­mek vyprá­věn, jak je stří­hán a jak moc dob­ře jsou pro­ple­te­ny ony dvě linie, v nichž se v obou obje­vu­jí sice ty samé posta­vy, ale po tři­ce­ti letech, tudíž je hra­jí jiní her­ci (a tu a tam si jsou dokon­ce oprav­du podob­ní). Jde o to, jak půvo­dem fran­couz­ský reži­sér k lát­ce při­stou­pil, jakým způ­so­bem před­sta­vil její posta­vy (není jich málo) a jak se mu to poda­ři­lo celé zao­ba­lit, aby to fun­go­va­lo dra­ma­tic­ky i emo­ci­o­nál­ně tak, jak by mělo. A potíž je prá­vě v tom, že to moc nefun­gu­je ani dra­ma­tic­ky, ani emo­ci­o­nál­ně a spous­ta postav je jen povrch­ně načrt­nu­ta, pro­to­že ve fil­mu být muse­ly, ale vlast­ně se o nich nic nedo­zví­me. Zmizelá měla dvě a půl hodi­ny. A teď si před­stav­te, že by ji někdo sestří­hal do 104 minut, což je sto­páž Temných kou­tů. Nehledě na to, že Fincher je mno­hem lep­ší a zku­še­něj­ší reži­sér.

Po skon­če­ní fil­mu jsme se ješ­tě pokou­še­li s kole­gou najít něja­ký skry­tý smy­sl a vypra­věč­ský záměr v tom, proč je jed­na z ved­lej­ších postav v dějo­vé linii z roku 1985 (hra­je ji Chloe Grace Moretz) těhot­ná, ale její dce­ru v linii ze sou­čas­nos­ti (tedy 30 let poté) hra­je hereč­ka, kte­rá vypa­dá na osm­náct. Ale na nic jsme nepři­šli a spíš jsme se shod­li na tom, že tvůr­ci neu­mě­li počí­tat.