Úsvit mrtvých - Někdo tady smrdíš.

Je jed­na hodi­na ráno, ruce se mi tře­sou, jako kdy­bych měl absťák, a tvář mám bělej­ší než posled­ní ver­ze Michaela Jacksona. Znalci zom­bie žán­ru si již jis­tě opra­šu­jí své střel­né vyba­ve­níč­ko, ládu­jí do zásob­ní­ků ost­ré žrádlo a užuž se vidí v Ostravě. Ale to je chy­ba! Skutečně se nemě­ním v zom­bie (je-li v ČR vůbec něja­ká, zku­sil bych to spí­še v Praze u Káji Gotta) - takhle mě zří­dil film, na kte­rý jsem se prá­vě dokou­kal a od něhož jsem já blá­ho­vý čekal jen stan­dard­ní postra­še­ní ve sty­lu „bu-bu-bu“. Ne… pře­dě­láv­ka dnes již kla­sic­ké­ho Úsvitu mrtvých (1978) není žád­ná sran­dič­ka a ner­vo­vě labil­ní jedin­ci, jimž se pra­vi­del­ně zvy­šu­je tep při noč­ním vrzá­ní a pras­ká­ní dře­vě­né­ho nábyt­ku, by se měli tomu­to kous­ku vyhnout zatra­ce­ně vel­kou okli­kou! Jinými slo­vy – Resident Evil byl jen pohád­kou pro děti…

Režisér Zack Snyder pat­ří mezi skal­ní fanouš­ky zom­bie krvá­ků a jeho anga­žo­vá­ní k pro­jek­tu neby­lo nikterak sle­pým tahem. Nehledělo se na zku­še­nos­ti (Dawn of the Dead je jeho prv­ní film) a vsa­di­lo se na talent! Samotný výsle­dek pak hra­vě pře­ko­ná­vá vše, co bylo v tom­to žán­ru nedáv­no nato­če­no.

Mysle-li jste si podob­ně jako já, že 28 dní poté před­sta­vu­je jakousi fil­mař­skou metu, za níž už nelze jít, Úsvit mrtvých vás vel­mi brzy vyve­de z omy­lu. Snyder nena­to­čil lecja­kou poctu a do zatuch­lých vod „živých neži­vých“ vehnal pořád­ný vítr, neřku­li pří­mo ura­gán. Pryč jsou časy, kdy se zom­bí­ci pla­ho­či­li po zemi jako posrán­ci a kdy jejich pře­mě­na zabra­la něko­lik hodin. Snyderovo koman­do je rych­lej­ší než smrt, úto­čí ve více „lidech“, a výčet jeho vra­žed­ných prak­tik je vel­mi roz­ma­ni­tý (uhryz­nu­tá ústa, vybí­le­né bři­cho, eli­mi­na­ce počtu kon­če­tin apod.). A aby se adre­na­lin v žilách při­hlí­že­jí­cích divá­ků vyšpl­hal co nej­vý­še, vše zmí­ně­né je umoc­ně­no na tře­tí sku­teč­nos­tí, že kous­nu­tí do jaké­ko­li par­tie těla zna­me­ná pro dotyč­né­ho rov­nou kon­co­vou sta­ni­ci (přes­ně­ji neod­vrat­nou infek­ci).

Samotný pří­běh nena­ský­tá nic nové­ho a v pra­xi se jed­ná o sle­pe­nec něko­li­ka mno­ho­krát vidě­ných situ­a­cí (všu­de jsou zom­bie a par­ta pře­ži­vších lidí boju­je o svůj život). To, co ale Úsvit mrtvých znač­ně odli­šu­je od kon­ku­ren­ce, je cel­ko­vé poje­tí, kte­ré je na hony vzdá­le­né ame­ric­ké naslád­los­ti. Snyder volí k divá­kům nekom­pro­mis­ní pří­stup a s pomo­cí Gunnova scé­ná­ře kaš­le na zaběh­lá pra­vi­dla. I pro­to se tady nedo­čká­me žád­né­ho poma­lej­ší­ho úvo­du, kde by se nám za poklid­ných udá­los­tí před­sta­vi­li ústřed­ní hrdi­no­vé. Začátek fil­mu je zatra­ce­ně rych­lý, a než se nadě­je­te, už po plát­ně sté­ka­jí lit­ry čer­ve­né teku­ti­ny. Bohužel, ten­to poměr­ně neo­če­ká­va­tel­ný krok s sebou při­ná­ší i jed­no nezbyt­né nega­ti­vum. Po vypja­té čtvrt­ho­di­ně se totiž film výraz­ně zpo­ma­lí a na dob­rých pět­a­čty­ři­cet minut zabřed­ne do stu­dií cha­rak­te­rů ústřed­ních postav (naštěs­tí tak začne činit stříz­li­vým způ­so­bem – cho­vá­ní zúčast­ně­ných je cel­kem logic­ké).

Přiznám se, že ve chví­li, kdy se hrdi­no­vé zaba­ri­ká­du­jí v super­mar­ke­tu a začnou se postup­ně vybar­vo­vat, jsem mír­ně pole­vil ze své pozor­nos­ti a nejed­nou se potkal s paní Nudou. Zdání ovšem kla­me, a jakmi­le si divák sta­čí vybu­do­vat vztah k té či oné posta­vě (sym­pa­tic­ké je, že se Snyder pokou­ší divá­kům při­blí­žit všech­ny hrdi­ny, při­čemž nejed­nou se mu poda­ří zbor­tit zdán­li­vě opráv­ně­né před­sud­ky), při­chá­zí moment zlo­mu a jde se do hyper­kr­va­vé akce, kde má kaž­dá vte­řin­ka hod­no­tu zla­ta.

Jelikož jsem Úsvit mrtvých viděl za tzv. ide­ál­ních pod­mí­nek (v noci a zády k ote­vře­ným dve­řím od poko­je), dosta­lo se mi sto­pro­cent­ní­ho zážit­ku. Po celou dobu jsem se lehce bál, občas i něko­li­krát lekl, ale hlav­ně… v posled­ní půl­ho­di­ně jsem samým napě­tím ani nedý­chal. Největší plus fil­mu tedy tkví v našpo­no­va­nos­ti jed­not­li­vých akč­ních scén – reži­sér si s osu­dy hrdi­nů pohrá­vá jako by naho­di­le, tak­že do posled­ní minu­ty netu­ší­te, kdo pře­ži­je a kdo ne. Maximální nejis­to­ta = maxi­mál­ní výsle­dek.

Podstatný roz­díl opro­ti kon­ku­ren­ci lze spat­řit i v dal­ších dvou fak­to­rech. Filmu nechy­bí pořád­ný konec (pama­tu­je­te na 28 dní poté? :/) a taky je na něm znát dob­ře vyu­ži­tý roz­po­čet. Zatímco při pozo­ro­vá­ní Resident Evil jsem se musel zom­bí­kům smát a podi­vo­vat se nad nekva­li­tou jejich late­xo­vých masek, zde už jsem držel hubu a vybuchl jen v nej­nut­něj­ších pří­pa­dech (a roz­hod­ně ne záslu­hou nemrtvých, jako spí­še v důsled­ku něko­li­ka scé­náris­tic­kých fór­ků – viz šachy). Podstatně lépe vypa­dá i samot­ná akce. Snyder neza­pře svůj vztah k fil­mům Johna Woo a Matrixu, a tak se dočká­me pěti-šesti efekt­ních explo­zí (zvláš­tě ty, kte­ré násle­du­jí po zása­hu ply­no­vých bomb, sto­jí za více­ná­sob­né zhléd­nu­tí) a rov­něž něko­li­ka nezbyt­ných zpo­ma­lo­va­ček stu­du­jí­cích dopa­da­jí­cí náboj­ni­ce. Perfektně vypa­dá i samot­ná likvi­da­ce zom­bí­ků pomo­cí roz­je­té­ho auta… zkrát­ka, je toho více než dost!

Snyder doká­zal prak­tic­ky nemož­né a nato­čil tu nej­ma­xi­mál­něj­ší poctu zom­bie horo­rům. Možná to bude znít trou­fa­le a dost neu­cti­vě vzhle­dem k ori­gi­ná­lu a dal­ším sním­kům z téže doby, ale tahle zbě­si­lá jíz­da mě sku­teč­ně dosta­la a v mém osob­ním žeb­říč­ku „zom­bie movies“ zau­jí­má zce­la s pře­hle­dem prv­ní mís­to!

To však ale nezna­me­ná, že ješ­tě není co zlep­šo­vat…