Velryba - Oscarový výkon Brendana Frasera

(1 hlasů, průměr: 4,00 z 5)

Loading...

Lidé jsou úžas­ní. Tento nakaž­li­vý opti­mis­mus je super­schop­nos­tí Charlieho (Brendan Fraser). Téměř tří set kilo­vý osa­mě­lý uči­tel vidí v lidech jen dob­ro, záro­veň se sna­ží najít ces­tu zpět ke své dce­ři Ellie (Sadie Sink). Pod tíhou vlast­ních trau­mat se jen slo­ži­tě vyrov­ná­vá s minu­los­tí, uza­vřel se ve svém bytě, stre­so­vé situ­a­ce řeší pře­jí­dá­ním, ale na půdo­ry­su své­ho tří­po­ko­jo­vé­ho bytu je majá­kem dob­ra pro sebe i své oko­lí...

Kariéra Darrena Aronofskyho je spo­je­ná pře­váž­ně s fil­my pojed­ná­va­jí­cích o sebe­de­struk­ci (Requiem za sen, Černá labuť), v jis­tých pří­pa­dech jde v jeho fil­mech nalézt sna­hu postav o vykou­pe­ní (Wrestler), v cen­t­ru jeho fil­mů jsou pře­váž­ně kom­plex­ní cha­rak­te­ry, kte­ré nejsou čer­no­bí­lé. Dá se tak vel­mi snad­no pocho­pit, že prá­vě Aronofskyho zau­ja­la diva­del­ní hra Samuela D. Huntera, kte­rý se cho­pil adap­to­va­né­ho scé­ná­ře své Velryby. Aronofsky osob­ně vní­má Velrybu jako hru zkou­ma­jí­cí lid­ské poslá­ní, po vzo­ru Aronofskyho fil­mů je diva­del­ní před­lo­ha pro­sto­rem před­sta­vu­jí­cí posta­vy s kom­pli­ko­va­nou minu­los­tí, cha­rak­te­ry i jis­tou for­mou sebe­ne­ná­vis­ti. I 8. celo­ve­čer­ní Aronofskyho film může divá­ka dohnat k fyzic­ké i psy­chic­ké nepří­jem­nos­ti, jen to ovšem pod­tr­hu­je, že málo­kte­rý fil­mař doká­že jít u svých fil­mů nadá­le tak výraz­ně pod kůži. I ten­to­krát ovšem nej­spíš Aronofsky svou novin­kou divá­ky snad­no roz­dě­lí.

Filmová Velryba své diva­del­ní koře­ny neza­pře, jde o film, kte­rý sto­jí pře­de­vším na dia­lo­go­vých kon­fron­ta­cích a sil­ných herec­kých výko­nech. Ty naštěs­tí ve Velrybě nechy­bí. Pozornost na sebe Velryba ostat­ně str­há­vá pře­de­vším pří­tom­nos­tí divác­ké­ho miláč­ka Brendana Frasera,  kte­rý si za roli Charlieho nej­spíš za pár týd­nů dojde pro Oscara. Falešný oblek, kte­rý vytvá­ří ilu­zí 270kilového Charlieho,  je až děsi­vě rea­lis­tic­ký, Oscar za nej­lep­ší mas­ky má teď nej­spíš již teď jis­tý domov.  270kilový Charlie vyvo­lá­vá pohor­še­ní, sám se rad­ši skrý­vá před svě­tem. Již nyní je poté vůči Velrybě míře­ná kri­ti­ka v rám­ci vyob­ra­zo­vá­ní obéz­ních lidí, v tom­to ohle­du jde opět ovšem spí­še o pře­hna­nou reak­ci. Charlie kon­krét­ně totiž trpí trau­ma­tem, se kte­rým se vyrov­ná­vá skr­ze pře­hna­né obžer­ství. I díky zapo­je­ní mra­zi­vé hud­by Roba Simonsena jsou záchva­ty Charlieho spo­je­né s obžer­stvím až nepří­jem­ný horor, s nad­sáz­kou se dá říct, že by zhléd­nu­tí fil­mu moh­lo fun­go­vat i jako leh­ká odstra­šo­va­cí odtuč­ňo­va­cí kůra, mini­mál­ně doká­že Velryba v jeden moment zne­chu­tit i oblí­be­nou pochout­ku zva­nou jako piz­za.

Jako u kaž­dé­ho Aronofskyho fil­mu je důle­ži­tou sou­čás­tí empa­tie divá­ka s posta­va­mi. Charlie není doko­na­lý člo­věk, v prů­bě­hu vyprá­vě­ní je ovšem poma­lu vykres­lo­ván jako někdo, kdo si pro­šel kruš­ný­mi život­ní­mi momen­ty, neži­je ve snad­né situ­a­ci, až odpu­di­vé obžer­ství se jed­no­du­še sta­lo pev­nou sou­čás­tí jeho živo­ta. Brendan Fraser již del­ší dobu zaží­vá poma­lý herec­ký návrat, tepr­ve Velryba má ovšem poten­ci­ál Frasera vrá­tit na vrchol. Jednoduše i pro­to, že se vel­mi prav­dě­po­dob­ně jed­ná o jeho život­ní výkon. Nejde při­tom pou­ze o sná­še­ní 120kilového faleš­né­ho oble­ku, ale i fakt, že skr­ze faleš­ná kila navíc doká­že Fraser pro­dat veš­ke­ré důle­ži­té emo­ce. Dříve spí­še hvězda kome­di­ál­ních a akč­ních fil­mů rázem dostá­vá zase jed­nou šan­ci se před­vést ve váž­né for­mě a výsled­kem je jas­ný favo­rit na Oscara za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon v hlav­ní roli, kte­rý v pří­pa­dě pro­mě­ny nebu­de fun­go­vat pou­ze jako oce­ně­ní za záslu­hy.

Silný výkon ostat­ně zvlá­dá podat i též na Oscara nomi­no­va­ná Hong Chau, kte­rá tři emo­ci­o­nál­ně vyhro­ce­né momen­ty v roli Liz po herec­ké strán­ce pro­dá­vá s nesku­teč­nou silou, půso­bi­vý výkon ve finá­le podá­vá i mla­dá Sadie Sink v roli Ellie, dce­ry Charlieho, v men­ší roli Samantha Morton jako býva­lá man­žel­ka Mary, dost výraz­ný je ve finá­le i Ty Simpkins v roli mla­dé­ho misi­o­ná­ře Thomase. S kaž­dým z nich dochá­zí k jis­té for­mě komu­ni­ka­ce, s mla­dým misi­o­ná­řem napří­klad snad­no dojde k dis­ku­zím nad vírou a nemo­ra­li­tou homose­xu­a­li­ty hlav­ní posta­vy, v rám­ci komu­ni­ka­cí s býva­lou man­žel­kou a pře­de­vším dce­rou poté dochá­zí ke kon­fron­ta­cím s nevy­ře­še­nou minu­los­tí i nadě­jí, že by Charlie mohl jed­nou ode­jít ze svě­ta s tím, že aspoň jed­nu věc udě­lal za život správ­ně. V kon­fron­ta­cí s minu­los­tí je snad­ná i kon­fron­ta­ce s osob­ní­mi chy­ba­mi a vli­vem, kom­pli­ko­va­ným cha­rak­te­rem dce­ry, kte­rou je náh­le snad­né poten­ci­o­nál­ně vní­mat jako čiré zlo.

Komplikovaná per­so­na a s ní spo­je­ná puber­ta dce­ry hlav­ní posta­vy je tak obrov­skou pře­káž­kou, klí­čo­vá je poté i fixa­ce na jed­nu esej o romá­nu Bílá velry­ba, jejíž obsah lze poten­ci­o­nál­ně vní­mat jako ale­go­rii na pří­běh samot­né Velryby. Charakterní stu­dii obéz­ní­ho osa­mě­lé­ho homose­xu­á­la poté vel­mi snad­no půjde v souč­tu obvi­nit z pří­liš­né sáz­ky na patos, Aronofsky ovšem i ten­to­krát doká­že divá­ka v jis­tých momen­tech emo­ci­o­nál­ně rozemlít, opět se navíc sku­teč­ně nebo­jí pra­co­vat s kom­plex­ním téma­tem, při­čemž je opět krát­ko­zra­ké ozna­čit Velrybu za výsměch kor­pu­lent­ním lidem. Volba veli­kos­ti for­má­tu 1:33:1 poté dopo­má­há inti­mi­tě fil­mu, kte­rý se sice prak­tic­ky ode­hrá­vá ve stě­nách pou­hé­ho jed­no­ho bytu, přes­to jeho 117 minut díky str­hu­jí­cím dia­lo­gům snad­no ute­če, dá se rázem snad­no pocho­pit, čím Aronofskyho původ­ní hra mimo jiné zau­ja­la.

Motivy výči­tek jsou sami o sobě nos­né, lehce pochyb­ná je mož­ná sna­ha zapo­jit do pří­bě­hu zmí­ně­né deba­ty nad homose­xu­a­li­tou a tím, že ode­sí­lá homose­xu­ál­ní lidi k záni­ku. Na roz­díl od jiných Aronofskyho fil­mů je poté Velryba méně podo­ben­stvím a meta­fo­rou, více doslov­nou, světlou výjim­ku mož­ná tvo­ří meta­fo­ric­ký závěr, kte­rý má poten­ci­ál divá­ka roz­dě­lit, ale­spoň dro­bet pro­vo­ka­tiv­ně se mu ovšem daří vrá­tit k téma­tu křes­ťan­ství.  Opět se pře­de­vším pro­je­vu­je, že Aronofsky není úpl­ně empa­tic­kým fil­ma­řem, i pro­to snad­ně­ji Velryba svá­dí ke kon­tro­verz­ním deba­tám, přes­to v souč­tu i tato sebe­de­struk­tiv­ní son­da  sto­jí za vidě­ní, nejen díky jed­no­mu z nej­sil­něj­ších herec­kých výko­nů loň­ské­ho roku.

Další Aronofskyho vari­a­ce sebe­de­struk­ce i sna­hy o vykou­pe­ní, kte­rá opět zvlá­dá vyvo­lat psy­chic­kou i fyzic­kou nepří­jem­nost, opět je v rám­ci vzta­hu k vyprá­vě­ní důle­ži­té vcí­tě­ní divá­ka. Aronofsky opět jde pod kůži, opět doká­že divá­ka snad­no roz­dě­lit, výsled­kem je ovšem půso­bi­vá podí­va­ná, kte­rá nut­ně nesto­jí pou­ze na Fraserovi, přes­to je prá­vě on srd­cem celé­ho fil­mu...

Verdikt: 75 %

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře