Vetřelci vs. Predátor: Requiem - Mohlo být líp, mohlo být hůř.

Jsou to milé potvůr­ky. Jedna kydá sliz, vrtí ocás­kem a obna­žu­je svůj doko­na­le vybě­le­ný chrup (kde­že Colgate, kyse­li­na je kyse­li­na). Druhá je jiná, leč i tak výji­meč­ná. Suprové dre­dy, dese­ti­cen­ti­me­t­ro­vé tesá­ky a ve výba­vě nej­růz­něj­ší hra­čič­ky, kte­ré hra­vě vyho­dí do luf­tu polo­vi­nu blo­ku. Jakkoliv se jeví „v poho­dě“, tato zví­řát­ka si s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí neo­cho­čí­te. Své by o tom moh­la vyprá­vět Ellen Ripleyová a rov­něž ostří­le­ný váleč­ný jinoch Dutch Schaefer. Oba se sna­ži­li, seč jim takt dovo­lo­val, a oba nepo­cho­di­li. Zkrátka – „Oni“ nás nema­jí rádi. Proč? To nikdo neví. Možná jsme kdy­si zaje­li do vosí­ho hníz­da… mož­ná máme málo pro­táh­lou leb­ku… mož­ná je to tou zub­ní pas­tou…

V kaž­dém pří­pa­dě – když už tyhle potvůr­ky najdou spo­leč­nou řeč a sjed­na­jí si scu­ka na naší pla­ne­tě, je cel­kem jed­no, kdo komu udě­lá díru v leb­ce. Jak už káza­ly upou­táv­ky a slo­ga­ny na pla­ká­tech prv­ní­ho dílu, vždyc­ky to odne­se­me my. My, lidé.

A co si bude­me nalhá­vat, čty­ři roky zpát­ky jsme to sku­teč­ně odnes­li. Obě slav­ná mon­stra se teh­dy popr­vé obje­vi­la na stří­br­ném plát­ně (pospo­lu a rov­nou na Zemi) a všech­no si to ošé­fo­val Pavlík Andersonů. Samotný výsle­dek, jakkoliv naiv­ně oče­ká­va­ný, doko­na­le kore­spon­do­val se zvo­le­ným spře­že­ním. Bylo to „vese­lé“, by to „hra­vé“ a taky (pro­miň­te mi čest­né výjim­ky) nesmír­ně hloupé. Pavlík nás vůbec nešet­řil. Jako by nesta­či­lo, že zasa­dil děj do něja­ké­ho zatra­ce­né­ho kamen­né­ho chrá­mu (teh­dy chy­běl už jen Indiana Jones a  něja­cí ti ofá­čo­van­ci), ale ješ­tě nás obšťast­nil něko­li­ka vylep­šo­vá­ky (neza­po­me­nu­tel­ný „Kamarád band Člověk&Predátor“, absen­ce atmo­sfé­ry, poní­že­ní ali­e­ní rasy). Kdepak, málo­kte­rý skal­ní pří­z­ni­vec udr­žel ner­vy na uzdě. Snímek sice vydě­lal (všim­ně­te si, tohle dělá­va­jí všech­ny Andersenovy poči­ny), ale ori­gi­ná­lům poctu neslo­žil. Což však nijak neod­ra­di­lo hla­vou­ny od sto­lu, kte­ří nás nedlou­ho po pre­mi­é­ře obšťast­ni­li podru­hé: „Nebojte, dvoj­ka bude!“

Tehdy mi rados­tí málem nasko­čil ekzém. „No ale budiž,“ říkal jsem si, „hor­ší jak jed­nič­ka to být nemů­že.“

No a vida – měl jsem prav­du. Dvojka jed­nič­ku sku­teč­ně prub­la. Možná mini­mál­ně, avšak prub­la. Když si zpět­ně vyba­ví­me před­cho­zí inter­ga­lak­tic­ké fiasko, může­me být vůbec rádi, že se na to dá kou­kat.

Ne, nerad bych navo­dil dojem, že jsem na dvoj­ce „zafi­čel“. I když mě trai­le­ry vábi­ly zruč­ným stři­hem a láka­vý­mi (not­ně krva­vý­mi) útrž­ky, výsle­dek nabyl oče­ká­va­né podo­by jen čás­teč­ně. Zachovala se nekom­pro­mis­nost škr­tů jed­not­li­vých postav, výraz­né eRkové aro­ma a nao­pak – malin­ko (kde­že malin­ko) nám selha­li „Ti dva nad­šen­ci za kame­rou, co v živo­tě nena­to­či­li film“. Což by jin­dy pou­ze zamr­ze­lo, ale tady… to oprav­du ZAMRZÍ. I když se scé­náris­ta dva­krát nepře­tr­hl při  oma­cá­vá­ní pro­pi­so­vač­ky, poved­lo se mu načrt­nout napros­to opti­mál­ní hřiš­tě. Nasměroval obě mon­stra do měs­teč­ka obklo­pe­né­ho hus­tý­mi lesy a posky­tl jim navští­ven­ky do míst, kam je již dáv­no tla­či­ly naše buj­né před­sta­vy (nemoc­ni­ce, škol­ní bazé­ny, sil­ni­ce, kana­li­zač­ní sto­ky…). Zároveň se v jejich rajó­nu zamě­řil na dnes již typi­zo­va­né posta­vič­ky (kluk, co tou­ží po  své bej­val­ce, mam­ča, kte­rá to umí s  kulo­me­tem stej­ně tak dob­ře jako s vařeč­kou, dob­rej pol­da odve­d­le, ame­ric­ká ver­ze Mirka Dušína, něja­cí ti študá­ci, co mají v hla­vě nasmo­le­no atd.) a řeme­sl­ně je vklí­nil do divá­ko­va zájmu.

Ale bohu­žel. Přestože se Shaneovi poštěs­til husar­ský kou­sek (napsal jakžtakž zábav­ný scé­nář - navzdo­ry mini­mu úni­ko­vých ces­ti­ček), reži­sé­ři nabíd­nu­tou šan­ci nevy­u­ži­li. Nezbrzdila je při­tom pře­mí­ra nad­še­ní, ale nao­pak - neschop­nost zhmot­nit ono naděj­né na papí­ře. Někdo by tuto neschop­nost nazval nedo­stat­kem talen­tu, jiný tře­ba chy­bě­jí­cím fak­to­rem X. V kaž­dém pří­pa­dě – byť sní­mek nenu­dí a nepo­kou­ší divá­ko­vu trpě­li­vost jako jeho před­chůd­ce – absen­ce kuler­vou­c­nos­ti jej pasu­je mezi titu­ly, kte­ré nena­bí­ze­jí ani jed­nu zapa­ma­to­vá­ní hod­nou scé­nu. A to vcel­ku odů­vod­ně­ně. Vzpomínat není na co. Strauseovi pojí­ma­jí sou­bo­je coby před­ví­da­tel­né a výra­zo­vě šedi­vé výmě­ny úde­rů (ať už člo­věk ver­sus ali­en, nebo ali­en ver­sus pre­dá­tor…), načež je kro­mě cho­re­o­gra­fie zra­zu­je i  mír­ně „zao­sta­lá“ kame­ra, kte­rá si s dějo­vou dyna­mi­kou pří­liš nety­ká. Kombinace nešťast­ných úhlů, pře­pá­le­ných zoo­mů a  nedo­sta­teč­né poho­to­vos­ti posti­hu­je poně­kud nešťast­ně hlav­ní láka­dlo fil­mu. Rvačky mezi pre­dá­to­rem a pre­da­li­e­nem.

Navzdory vodám šedi­vým však Requiem baví. Možná za to může sho­ví­va­vost (pře­ci jen – jed­nič­ka nasta­vi­la lať­ku pro­kla­tě níz­ko), mož­ná scé­nář a umoc­ně­né tem­po (face hug­ge­ři kla­dou vajíč­ka o sto šest a malé měs­teč­ko je led­va zamo­ře­no šmejdem z vesmí­ru). Našla by se samo­zřej­mě i dal­ší pozi­ti­va. Ať už plně dosta­ču­jí­cí deva­de­sá­ti­mi­nu­to­vá sto­páž, ade­kvát­ní „aranž“ (viz nemoc­ni­ce), nebo napros­té mini­mum ide­o­lo­gic­kých zho­va­di­los­tí. Dvojka díky­bo­hu nevy­svět­lu­je a  sviští si to kupře­du bez ohle­du na děje­pis. To je fajn.

Škoda jen ono­ho hávu. Náběh byl slib­ný a výsle­dek – ten se sotva vry­je do pod­vě­do­mí šir­ší divác­ké komu­ni­ty. Navíc – což je mož­ná ze vše­ho nej­hor­ší – podob­né cros­so­ve­ry degra­do­va­ly jak vetřel­ce, tak i pre­dá­to­ry na „hod­nost“ pou­ťo­vé atrak­ce. Kdepak, žád­ný horor a lik­na­vě ply­nou­cí sur­vi­val. Tohle je už pou­há teen vyvraž­ďo­vač­ka.

Komu je ale libo, nechť oku­sí. Hrdinové to sice nepře­ži­jou (pře­váž­ně), vy však ano.

---

---