Každá další kniha na toto téma je vydařenější. Tentokrát se dostáváme do světa jejich léčení, mluvy, magie… opět můžeme atmosféru nasát i skrze obrázky v knize. Více prostoru pak autor věnuje bylinkám, jejich konkrétní magii či léčení konkrétních nemocí. No, kdo měl o žítkovských bohyních romantické představy, možná nyní přece jen přehodnotí touhu se s některou setkat. A rozhodně nechcete, aby vás léčila…
A já s ukázkou zůstanu ale u té romantiky.
„V některých o samotě stojících chalupách se na kamnech obřadně roztápěl včelí vosk. To když bohyně znalé zaříkávání i vlastností místních bylin radily v nemoci i nešťastné lásce. Z vosku ztuhlého v chladné vodě četly minulost a vykládaly budoucnost. Tvůrci filmu Balada o šťastné hranici natočili v roce 1969 část čarování žítkovské bohyně Žofie Krasňákové, přezdívané Polka. Bylo patrně ovlivněné nešťastnými událostmi ze srpna 1968. Odlila vosk pro věštění a pronesla toto zaříkávání:“
A to už necháme pro každého v jeho vlastní fantazii. Ony ty šeptuchy, léčitelky, byly docela ostré ženy a s nikým se moc nepáraly. Byl to kraj drsný, aby člověk přežil, musel být sám drsný. Víc a víc vám zachází pod kůži a možná probouzí i vzpomínky na prababičky, babičky, které ještě měly blíž k tomuto stylu života než k tomu ryze modernímu a dnešnímu.
Člověku se chce až nostalgicky vzdychat a občas si vzdychnu, přiznávám. Ačkoliv možná právě tady, kdy přicházíme se samotným léčením a magií bylin do styku více než v předchozích knihách Vlastimila Hely, mi dochází, jak drsný to byl svět. Kdyby mě v něm někdo vyklopil na týden, patrně druhý den už bych byla krajně nesvá a po tom týdnu bych se možná ráda vracela. Jak již bylo řečeno, drsný kraj, drsní lidé, drsné léčení. Nic jiného nebylo.
Ukázka:
Kopaničářské chalupy nahoře v kopcích bývaly nejchudší a zachovávaly nejdéle původní tvář tohoto kraje. Postavili je ve značných vzdálenostech od sebe kopaničáři, od nepaměti nedůvěřiví k sobě navzájem. Když se z nízkých mraků spustil déšť anebo stráně i údolí zasypal sníh, stávala se jejich stavení nedostupnými.
Nevedly k nim pevné, vyasfaltované cesty jako dnes. Tehdy byl čas vložit do starobylé pece bochníky chleba jako kdysi dávno, kdy tato práce byla svátkem a obřadem. Dostatek mouky byl důvodem k optimismu, zvyšujícímu šanci na přežití. K radosti stačilo vzít nůši, v lese do ní nasbírat suché klestí a zatopit v peci. V oranžovém světle plamínků se v tiché meditaci zapomínalo na smutek i těžký život a člověku bylo lépe.
O autorovi: Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic ležících nedaleko Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem řady regionálních historických monografií a také publikací Tajemství bohyní na Žítkové, Návrat žítkovských bohyní a dalších. Působí také jako kouč a lektor v oblasti zvládání stresu a komunikaci se zákazníky. Využívá přitom poznatků moderní psychologie. Jeho knihy s tématikou žítkovských bohyní jsou citlivé, hladivé a s veškerou pokorou k tématu již tolik zapomínanému…
Vydalo nakladatelství Eminent, 2023, www.eminent.cz
