Vymítač ďábla - nejslavnější film Williama Friedkina (Francouzská spojka)

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Film „Vymítač ďáb­la“ je zná­mý nejen mezi fanouš­ky horo­rů, a to i přes­to, že se o horo­ro­vý sní­mek sku­teč­ně jed­ná. Jsou zde scé­ny, kte­ré budí děs a kte­ré divá­ka donu­tí zadr­žet dech nebo při­vřít oči. A to všech­no pro­to, že je výraz­ně potla­če­na kýčo­vi­tost toho­to fil­mu a do popře­dí vstu­pu­je síla vyprá­vě­né­ho pří­bě­hu a schop­nos­ti tvůr­čí­ho týmu. Je to dáno tím, že pří­běh je pojat poměr­ně váž­ně, a to i přes­to, že jsou zde posta­vič­ky, kte­ré mohou být nazvá­ny bizar­ní­mi, niko­li však v tako­vé nor­mě, kte­rá pře­kra­ču­je limi­ty. Jednou z těch „zvlášt­něj­ších“ je napří­klad poru­čík Kinderman, kte­rý se pro­plé­tá celým pří­bě­hem, v pod­sta­tě bez toho, aby do něj výraz­ně zasá­hl. Musím říci, že mi tro­chu při­po­mí­nal Petera Falka v jeho roli poru­čí­ka Colomba.

Ale zpět k hlav­ní ose pří­bě­hu. Prvních něko­lik minut napo­ví­dá, že jsme se ocit­li asi na špat­ném fil­mu. Úvod je nejas­ný a nejsme si jis­ti, co vlast­ně sle­du­je­me. Pak se ale dostá­vá­me do měs­teč­ka, kde se má vět­ši­na pří­bě­hu ode­hrát. A nic nena­svěd­ču­je tomu, že by se zde mělo dít něco špat­né­ho. Od počát­ku vypa­dá vše idy­lic­ky a děs se vkrá­dá poma­lu a my vlast­ně neví­me, kde se vzal. Film je uhran­či­vý v tom, že nehle­dá důvo­dy, proč se děje, co se děje, ale sna­ží se pro­blém řešit. Sledujeme vskut­ku úchvat­nou změ­nu vel­mi milé díven­ky v mon­strum, kte­ré se neza­sta­ví před ničím. Šokující scé­ny jsou šoku­jí­cí i po čty­ři­ce­ti letech, a vidět v té době čtr­nác­ti­le­tou Lindu Blair mastur­bo­vat kří­žem až do krve, je stej­ně děsi­vé jako chví­le, kdy svou hla­vu otá­čí o 180°, ane­bo kolem sebe zvra­cí zele­nou teku­ti­nu.

Ač jsou tyhle scé­ny noto­ric­ky zná­mé i lidem, kte­ří film nikdy nevi­dě­li, není „Vymítač ďáb­la“ pou­ze o samot­ném vymí­tá­ní. K tomu dochá­zí až v posled­ních pat­nác­ti, dva­ce­ti minu­tách. Film je hlav­ně o tom, jak se kon­fron­tu­jí růz­né svě­ty. Svět vědy s nad­při­ro­ze­nem, svět reál­ný s nesku­teč­ným, lás­ka s běsem. Sledujeme pro­mě­nu malé dív­ky, kte­rá milu­je svou mat­ku, v kre­a­tu­ru, kte­rá se nebo­jí ublí­žit, v mon­strum, kte­ré ve své nevin­nos­ti říká slo­va, za kte­ré by se nemu­sel sty­dět ani ten pří­slo­več­ný dlaž­dič. Když člo­věk sly­ší nadáv­ky vychá­zet z dět­ských úst, sku­teč­ně si pomys­lí, co se to s tím svě­tem sak­ra sta­lo.

Film se z poklid­né­ho mění ve sku­teč­ně sil­ný, hrůz­ný a děsi­vý, náby­tek se hýbe sám od sebe, lidé umí­ra­jí, všu­de je krev, zvrat­ky a strach, a to všech­no nako­nec způ­so­bu­je, že film nevy­pa­dá ani tro­chu béč­ko­vě, ale nao­pak hod­ně áčko­vě. Je to i díky výbě­ru skvě­lých her­ců, kdy mezi vše­mi ční pře­de­vším Ellen Burstyn, ale neztra­tí se samo­zřej­mě ani Max von Sydow, kte­rý se zde obje­ví pou­ze na počát­ku a v pod­sta­tě až v samém závě­ru fil­mu.

Závěr je mimo­cho­dem také vel­mi zají­ma­vým vyús­tě­ním celé­ho pří­bě­hu, a my vlast­ně neví­me, co se sta­lo, co bude násle­do­vat. Příběh mohl skon­čit, ale může mít i pokra­čo­vá­ní. Bohužel Hollywood se toho­to chyt­nul a nato­čil něko­lik seque­lů, a co si bude­me poví­dat, všech­ny se řadí spí­še k prů­mě­ru až pod­prů­mě­ru, pře­de­vším dvoj­ka byla smut­ným navá­zá­ním, co se týká kva­li­ty. Tenhle film si žád­né pokra­čo­vá­ní neza­slou­žil, pro­to­že je pros­tě nepo­tře­bo­val. My se však dívej­me na film samo­stat­ně a v tom­to pří­pa­dě musí­me říct, že reži­sér­ské­ho postu se ujal muž, kte­rý věděl, co dělá a co chce nato­čit, a stvo­řil vel­mi sil­ný film, kte­rý je tak umě­lec­kým, že si mohl dovo­lit i scé­ny doslo­va vystři­že­né z béč­ko­vých horo­rů.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře