Hodnocení článku

(3 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

„Vem arze­nik a olo­vo tam vlej,

posy­pej sírou, co se sva­ři­lo tu,

neha­še­ným to váp­nem zamí­chej,

pak roz­krá­jej tam pro­po­ce­nou botu

a z židov­ky tam vetři nečis­to­tu;

z malo­moc­né­ho opat­ři si hlen,

žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,

s utrej­chem svař to, zalej do aspi­ku,

aby to bylo hod­ně ost­ré jen,

a škvař v tom jazy­ky svých kle­vet­ní­ků!“

Obsah

Jde o jed­no z nej­po­zo­ru­hod­něj­ších a nej­vý­znam­něj­ších děl pozd­ní­ho stře­do­vě­ku. Pod pojmem Závěť bás­ní­ka Françoise Villona se obvykle chá­pe sou­bor­né dílo Malý tes­ta­ment (zná­mé též jako Malá závěť) a Velký tes­ta­ment (zná­mé též jako Velká závěť). Jde o dvě samo­stat­né sklad­by, kde Malý tes­ta­ment je mla­dist­věj­ší, humor­něj­ší, krat­ší, více situ­ač­ní a hra­věj­ší, zatím­co poz­děj­ší Velký tes­ta­ment je roz­sáh­lej­ší, exis­ten­ci­ál­něj­ší, zra­lej­ší a tem­něj­ší, lite­rár­ně význam­něj­ší a obsa­ho­vě hut­něj­ší. Velký tes­ta­ment je roz­sáh­lá bás­nic­ká sklad­ba (přes 2000 ver­šů), do níž jsou vlo­že­ny samo­stat­né bala­dy, ron­dea a dal­ší lyric­ké čás­ti – přes­ný počet těch­to vlo­že­ných bás­ní se liší pod­le vydá­ní a čle­ně­ní. Tato roz­sáh­lá sklad­ba je pova­žo­vá­na za stě­žej­ní dílo Françoise Villona, před­chůd­ce „pro­kle­tých bás­ní­ků“. Verše psal pod pseu­do­ny­mem Vaillant. Autorovy tex­ty kolo­va­ly ruko­pis­ně a prv­ní tiš­tě­ná vydá­ní vyšla až po jeho zmi­ze­ní.

Kratší i roz­sáh­lej­ší bás­ně Velkého tes­ta­men­tu se liší dle pře­kla­du.  O prv­ní kom­plet­ní pře­klad jeho ver­šů do češ­ti­ny se na začát­ku 20. sto­le­tí posta­ral Otokar Fischer, jehož ver­še jsou drs­né a půso­bí sta­ro­by­le.  Další kom­plet­ní pře­klad vytvo­ři­la v dru­hé polo­vi­ně 20. sto­le­tí Jarmila Loukotková, kte­rá Villonovy ver­še moder­ni­zo­va­la. Oproti Fischerovi měla k dis­po­zi­ci více his­to­ric­kých fak­tů a někte­ré nově obje­ve­né bás­ně. A posled­ní je pře­klad od Gustava Francla.

Kapitoly Závěti nesou pro před­sta­vu při­bliž­ně těch­to sedm­náct jmen, např. Závěť, Balada o dámách někdej­ší doby, Nářek někdej­ší siličné zbroj­mis­tro­vé, Balada slič­né zbroj­mis­tro­vé nevěstkám, Dvojbalada o bláz­nov­ství v lás­ce, Modlitba k Panně Marii, 1. ron­de­au, Balada a mod­lit­ba, Balada o jazy­cích kle­vet­ní­ků, Balada-protest, Balada o zobáč­ku Pařížanek, Balada o tlus­té Margot, Balada mra­vou­č­ná, 2. ron­de­au, 3. ron­de­au, Balada kajíc­ná a Balada závě­reč­ná.

Doba a umělecký směr

Historicky dílo Françoise Villona pochá­zí z doby pozd­ní­ho stře­do­vě­ku, kon­krét­ně z 15. sto­le­tí (cca 1431– 1463). Literárně se řadí k stře­do­vě­ké fran­couz­ské lite­ra­tu­ře v obdo­bí dozní­vá­ní goti­ky a pře­cho­du k huma­nis­tic­ké­mu cítě­ní (ale ješ­tě nejde o rene­san­ci). Malý a Velký tes­ta­ment jsou v matu­rit­ním pře­hle­du časo­vě řaze­ny pod svě­to­vou a čes­kou lite­ra­tu­ru do kon­ce 18. sto­le­tí.

Žánr

Z hle­dis­ka žán­ru jde o epicko-lyrickou bala­du, roz­sáh­lou bás­nic­kou sklad­ba (tes­ta­men­tár­ní for­mu), obsa­hu­jí­cí také ron­de­au. Balada spo­ju­je dějo­vost a posta­vy (epi­ku) s emo­ce­mi (lyri­kou). Rondeau je krát­ká lyric­ká báseň s pev­ně danou stav­bou a s opa­ku­jí­cím se refré­nem (název pochá­zí z fran­couz­ské­ho rond = kruh).

Námět

Námětem jsou auto­ro­vy auto­bi­o­gra­fic­ké zku­še­nos­ti s věze­ním, vyhnan­stvím a pod­svě­tím Paříže, tedy s oblas­tí soci­ál­ně vyčle­ně­ných vrs­tev, např. zlo­dě­jů, pro­sti­tu­tek, tulá­ků, vyhnan­ců a chudé­ho pros­té­ho lidu. Kromě toho v díle najde­me také sil­ný motiv smr­ti a pomí­ji­vos­ti, kajíc­nost a mod­lit­bu, iro­nic­kou hru s vlast­ní vinou, exis­ten­ci­ál­ní úzkost (když byl odsou­zen k šibe­ni­ci), refle­xi mlá­dí a stár­nu­tí a stře­do­vě­kou nábo­žen­skou sym­bo­li­ku. Také čas­to obsa­hu­je humor­ně iro­nic­ký motiv a pra­cu­je s hnu­sem, mod­lit­bou či smr­tí.

Téma

Ústředním téma­tem Závěti je vědo­mí pomí­ji­vos­ti lid­ské­ho živo­ta a kon­fron­ta­ce člo­vě­ka s vlast­ní vinou, těles­nos­tí a smr­tí. Villon tema­ti­zu­je exis­ten­ci na okra­ji spo­leč­nos­ti — život mezi šibe­ni­cí a mod­lit­bou, mezi hří­chem a tou­hou po vykou­pe­ní. Vedle moti­vu smr­ti a roz­kla­du se obje­vu­je iro­nic­ká reflexe lás­ky, mlá­dí, soci­ál­ní bídy a pokry­tec­tví spo­leč­nos­ti. Text pro­po­ju­je vyso­kou nábo­žen­skou sym­bo­li­ku s jazy­kem ulic a věz­nic, čímž vytvá­ří napě­tí mezi spi­ri­tu­a­li­tou a hru­bou rea­li­tou.

Charakteristika „villonské balady“

Villon je typic­ký tím, že jeho dílo je sil­ně auto­bi­o­gra­fic­ké – čas­to hra­ni­čí s lite­rár­ní kon­fe­sí (bás­nic­kým při­zná­ním, křes­ťan­skou zpo­vě­dí, ote­vře­ným vyzná­ním). Čerpá ze své­ho těles­né­ho, emo­ci­o­nál­ní­ho a soci­ál­ní­ho pro­žit­ku, zku­še­nos­ti s chu­do­bou, kri­mi­na­li­tou, věze­ním i úzkost­mi. Toto dává auten­ti­ci­tu „pro­kle­té­ho bás­ní­ka“ – jeho tex­ty jsou záro­veň lite­rár­ní, auto­bi­o­gra­fic­ké i soci­ál­ně kri­tic­ké.

Malý a Velký tes­ta­ment od Françoise Villona je „prů­kop­nic­kým“ dílem fran­couz­ské lite­ra­tu­ry – autor je ozna­čo­ván za „bás­ní­ka na okra­ji spo­leč­nos­ti“ a je poklá­dán za před­chůd­ce „pro­kle­tých bás­ní­ků“ 19. stol., mezi něž pat­ří např. Paul Verlaine. Villon vyve­dl fran­couz­skou poezii ze sta­rých forem a témat. Psal v době, kdy poezie byla čas­to dvor­ská, rytíř­ská a ide­a­li­zu­jí­cí. On však obrá­til pozor­nost k paříž­ské „spo­di­ně“, ke svě­tu hos­pod, k chudým, zlo­dě­jům a pro­sti­tutkám, tulá­kům a vyhnan­cům a lid­ské bídě i těles­nos­ti. Jeho ver­še se pohy­bu­jí mezi šibe­ni­cí a mod­lit­bou a mlu­ví jazy­kem ulic, tave­ren a věz­nic. Jednotící cha­rak­te­ris­ti­kou díla je paro­dic­ké smí­se­ní vyso­kých a níz­kých poloh – jde o poezii na hra­ně hří­chu a milos­ti. Patrná je iro­nie vůči insti­tu­cím, humor i vul­ga­ri­ta, sou­cit s chudý­mi, vzdor pro­ti auto­ri­tám a exis­ten­ci­ál­ní nejis­to­ty. Kromě deka­den­ce (úpad­ku) je patr­ný i teo­lo­gic­ký roz­měr bás­ní a mír­né exis­ten­ci­ál­ní ladě­ní (bás­ně psal jako odsou­ze­ný k smr­ti obě­še­ním). Balady jsou čas­to sty­li­zo­vá­ny jako věc­né odka­zy blíz­kým oso­bám, např. mat­ce. Obsahují běž­né tema­tic­ké i sty­lo­vé rejstří­ky poezie pozd­ní­ho stře­do­vě­ku – od dvor­ské (milost­ná téma­ta), nábo­žen­ské (mod­lit­ba, kajíc­nost, mari­án­ská zbož­nost) až k „bláz­ni­vé“ pís­ni (gro­teska, iro­nie, výsměch, sebe­pa­ro­die).

Ve sbír­ce najde­me tzv. fran­couz­ské (villon­ské) bala­dy, kde bala­da spo­ju­je dějo­vost a posta­vy (epi­ku) s emo­ce­mi (lyri­kou). Tato for­ma bala­dy uží­vá pou­ze tři rýmo­vé kon­cov­ky, rýmy stří­da­vé či obkroč­né, ve čtyřech stro­fách. První až tře­tí stro­fa má 7-12 ver­šů, obvykle polo­vič­ní počet ver­šů (4-6) má čtvr­tá stro­fa, zva­ná dozpěv nebo­li poslá­ní. Beze změ­ny se opa­ku­je refrén bala­dy jako posled­ní verš kaž­dé stro­fy. Tato for­ma se po Villonovi nazý­vá villon­ská bala­da.

Na roz­díl od osu­do­vě tra­gic­kých a morál­ně vyhro­ce­ných Erbenových balad s horo­ro­vým ladě­ním je „villon­ská bala­da“ spí­še osob­ní zpo­vě­dí, půso­bí iro­nic­ky, cynic­ky, až gro­tesk­ně. Je spí­še komic­ká, deka­dent­ní a exis­ten­ci­ál­ně ladě­ná. Místo nad­při­ro­ze­né osu­do­vos­ti při­ná­ší soci­ál­ní rea­li­tu, sebe­i­ro­nii a kri­ti­ku spo­leč­nos­ti.

Postavy

V díle vystu­pu­jí tři dru­hy postav – jako prv­ní zmí­ním lyric­ké já bás­ní­ka, jenž píše sám o sobě. Dále zmi­ňu­je kon­krét­ní oso­by ze své­ho oko­lí, např. Thibaut d’Auxiguy, advo­kát a pijan Jean Cotart, tlus­tá Margot, pan Plaisance, kat Robert, otec Guillame de Villon. Jako sym­bo­ly autor pou­ží­vá bib­lic­ké posta­vy (např. král Šalamoun, král David, Herodes, Ježíš Kristus, Boží mat­ka), figu­ry z řec­ké myto­lo­gie (např. Priamos, Narcis, Jáson, Paris, Helena) a his­to­ric­ké figu­ry (např. Hannibal, Scipio, Pompeius, Caesar, Alexandr, Aristoteles).

Interpretace

Dvojbalada o bláznovství v lásce

„Tak mil­kuj­te si jenom dál

a choď­te, kde se slav­nost sla­ví;

nikdo tím ješ­tě nezís­kal

a natlu­č­te si jen hla­vy.

Ze sklad­by Velký tes­ta­ment jsem si jako prv­ní vybra­la Dvojbaladu o bláz­nov­ství v lás­ce. Ironický až cynic­ký tón uka­zu­je na pomí­ji­vost svět­ských věcí, jako je i lás­ka. Negativní tón při­po­mí­ná mrav­ní kri­ti­ku svět­skosti, avšak na roz­díl od Komenského díla Labyrint svě­ta a ráj srd­ce nena­bí­zí jas­né duchov­ní výcho­dis­ko.  Na pří­kla­dech bib­lic­kých hrdi­nů (např. Samson, kte­ré­mu Dalila ustříh­la vla­sy, aby jej zba­vi­la jeho síly) uka­zu­je, že i lás­ka může zba­vit smys­lů, při­pra­vit o zdra­ví, při­vést k bláz­nov­ství nebo i způ­so­bit smrt. Jeho pasá­že popi­su­jí­cí pro­mis­ku­i­tu či zasle­pe­nost tělem lze číst i jako kri­ti­ku spo­leč­nos­ti zamě­ře­nou na svět­ské rado­ván­ky. Existenciální tón je patr­ný ve ver­ších, kde své tělo odka­zu­je mat­ce Zemi jako potra­vu pro čer­vy.

Balada o jazycích klevetníků

„Vem arze­nik a olo­vo tam vlej,

posy­pej sírou, co se sva­ři­lo tu,

…

a škvař v tom jazy­ky svých kle­vet­ní­ků!“

Balada o jazy­cích kle­vet­ní­ků je jed­na z nej­drs­něj­ších balad ve Villonově Závěti. Obsahuje nej­ví­ce deka­dent­ních výje­vů. Je plná hnu­su a natu­ra­lis­tic­kých obra­zů, jako je: nečis­to­ta, hlen, žluč, utrejch, sli­ny, pot, potěr, krev, slo­ta, vřed, šlem. Balada se tak stá­vá varo­vá­ním před „kle­ve­ta­mi“ – ten­to „hřích“ může poško­dit pověst lidí. Villon se tak sám zřej­mě vyrov­ná­vá se svý­mi kle­vet­ní­ky.

Balada o tlusté Margot

„Své dámě sloužím-li a mám ji rád,

zda spros­tým ťul­pa­sem se pro­to zvu?“

Zde autor neo­pě­vu­je vyso­kou poezií dvor­ní dámu, ale popi­su­je ham­pej­z­ni­ci, tlus­tou Margot. Používá slo­va jako „frňák“, „ham­pejz“ či „smrad“. Líčení opi­lec­ké­ho živo­ta v paříž­ském pod­svě­tí a syro­vý obraz těles­né­ho vzta­hu s tlus­tou Margot v ham­pej­zu lze číst i jako iro­nic­kou soci­ál­ní výpo­věď o živo­tě vrs­tev spo­leč­nos­ti, jíž byl sou­čás­tí i sám Villon.

Pro koho je „Villonská poezie“ vhodná?

I přes to, že Villon je spí­še iro­nic­ky a gro­tesk­ně píší­cí autor, Závěť se nečte zce­la lehce z důvo­du syro­vých a natu­ra­lis­tic­kých obra­zů. Balancuje na hra­ně ambi­va­len­ce význa­mů mezi těles­nos­tí a transcen­den­cí, vinou a milos­tí, smí­chem a úzkos­tí. Jeho humor je obran­ný mecha­nis­mus – mas­ka před úzkos­tí ze smr­ti, z opuš­tě­ní, z těles­né­ho roz­kla­du. Smích je u něj exis­ten­ci­ál­ní, niko­li rela­xač­ní. Závěť by se moh­la líbit čte­ná­řům hle­da­jí­cím v poezii humor a jeho kraj­ní polo­hy, kon­krét­ně iro­nii, cynis­mus, čer­ný humor.  Nevyhýbá se hnu­su, těles­nos­ti, špí­ně a prá­vě tím půso­bí na svou dobu „moder­ně“. Na své by si moh­li při­jít milov­ní­ci balad, dra­ma­tu a nároč­ných emo­cí. Sbírka je vhod­ná pro pří­pra­vu stu­den­tů k matu­ri­tě.

Plusy a mínusy

Villonovo dílo je pova­žo­vá­no za „nad­ča­so­vou kla­si­ku“. Je stá­le aktu­ál­ní, teh­dy jako nyní. Poskytuje natu­ra­lis­tic­ký obraz ze živo­ta niž­ších vrs­tev v obdo­bí pozd­ní­ho stře­do­vě­ku. Co se týče nevý­hod, dílo se může stát pro mno­hé nároč­ným pro jeho drs­ný, syro­vý až natu­ra­lis­tic­ký jazyk plný hnu­su i vul­ga­ris­mů. Archaický jazyk a ver­šo­va­ná for­ma mohou být pro sou­čas­né­ho čte­ná­ře obtíž­něj­ší na poro­zu­mě­ní, pro­to si čte­nář může zvo­lit z růz­ných pře­kla­dů (Fišer, Loukotková, Francl).

Doporučila bych knihu k maturitě?

Ano, kni­hu bych k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť iro­nic­ky humor­ný jazyk a deka­dent­ní tón Villonských balad plných „hnu­su“ jsou „neza­mě­ni­tel­né“ a snad­no roz­po­zna­tel­né mezi jiný­mi bás­ně­mi. Dílo lze poměr­ně dob­ře iden­ti­fi­ko­vat, neboť pra­cu­je s moti­vy soci­ál­ní rea­li­ty vylou­če­ných vrs­tev, smr­ti a pomí­ji­vos­ti, kajíc­nos­ti a mod­lit­by, dále také s exis­ten­ci­ál­ní úzkos­tí, reflexí a stře­do­vě­kou nábo­žen­skou sym­bo­li­kou. Mnohé bás­ně obsa­hu­jí refrén, např. „ten slav­ný pijan, mis­tr Jean Cotart!“, „a škvař v tom jazy­ky svých kle­vet­ní­ků!“, „žít v kom­for­tu: ach nad to v svě­tě není!“, „ach, kde­že loň­ské sněhy jsou!“, „šťas­ten, kdo s tímhle nemá nic“, „však Paříž, Paříž hra­je prim“ nebo „Všechno jen do putyk a žen­ským!“ a také „zde v ham­pej­zu, kde roz­bi­li jsme stan.“ Navíc text bás­ní o při­bliž­ně 200 stra­nách není pří­liš časo­vě nároč­ný - na roz­díl od někte­rých jiných děl.

Odkaz

Na moti­vy auto­ro­va živo­ta napsa­li Jan Werich a Jiří Voskovec v roce 1935 hru Balada z hadrů. V+W vyu­ži­li Villonovy ver­še v pře­kla­du Otokara Fischera, např. slav­né „Bída z lidí lot­ry činí a vlky z lesů žene hlad“. Hra byla ve své době veli­ce úspěš­ná. V roce 1938 vzni­kl holly­wo­od­ský his­to­ric­ký film If I Were King (Kdybych byl krá­lem), inspi­ro­va­ný roman­ti­zo­va­ným obra­zem Villona. Ve Francii exis­tu­jí uli­ce, ško­ly a kul­tur­ní insti­tu­ce pojme­no­va­né po Villonovi (zejmé­na v Paříži a dal­ších měs­tech). Jeho jmé­no nese i něko­lik lite­rár­ních cen a kul­tur­ních spol­ků. Stal se arche­ty­pem „pro­kle­té­ho bás­ní­ka“ – inspi­ro­val moder­ní poezii i exis­ten­ci­ál­ní lite­ra­tu­ru.

Verdikt

Závěť kom­bi­nu­je syro­vě vylí­če­né pří­běhy s humor­ným tónem, čím vzni­ká uni­kát­ní pohled na niž­ší vrst­vy stře­do­vě­ké spo­leč­nos­ti. Mě osob­ně se villo­nov­ská poezie líbí, avšak pří­liš­ná syro­vost a vul­ga­rismy mohou být pro někte­ré čte­ná­ře nároč­né. K matu­ri­tě bych kni­hu dopo­ru­či­la. Na čte­nář­ském por­tá­lu Databáze knih dosa­hu­je k dneš­ní­mu dni 83 %.

Osobnost Françoise Villona

François Villon se naro­dil v Paříži do chudých pomě­rů při­bliž­ně roku 1431, něko­lik týd­nů po upá­le­ní Panny orle­án­ské – v době, kdy Paříž obsa­ze­ná ang­li­ča­ny byla sužo­vá­na hla­dem. Jeho pra­vé jmé­no bylo François de Montcorbier nebo François des Loges. Po brz­ké smr­ti otce jej vycho­vá­va­la jeho chudá mat­ka. Přibližně v osmi letech byl při­jat do bene­dik­tin­ské­ho kláš­te­ra kanov­ní­kem Guillaume de Villon, rodem z ves­ni­ce Villon. Ten mu posky­tl vzdě­lá­ní i spo­le­čen­ské záze­mí, a bás­ník po něm při­jal své pří­jme­ní (asi jako pro­jev vděč­nos­ti). V 19 letech byl při­jat na artis­tic­kou fakul­tu. Villon stu­do­val na paříž­ské uni­ver­zi­tě, kde zís­kal titul baka­lá­ře (1449) a poz­dě­ji mis­tra svo­bod­ných umě­ní (1452), což svěd­čí o jeho důklad­ném vzdě­lá­ní v lati­ně, teo­lo­gii i scho­las­tic­ké filo­zo­fii. Přestože byl aka­de­mic­ky for­mo­va­ný, jeho život se brzy odchý­lil od cír­kev­ní či uče­nec­ké dráhy. Puzen živým tem­pe­ra­men­tem, účast­nil se rado­vá­nek, ale i výtrž­nos­tí – zaple­tl se do násil­ných poty­ček a kri­mi­nál­ních činů, byl věz­něn a opa­ko­va­ně vyhá­něn z Paříže. Právě napě­tí mezi uni­ver­zit­ní uče­nos­tí a zku­še­nos­tí živo­ta na okra­ji spo­leč­nos­ti se sta­lo jed­ním z urču­jí­cích rysů jeho osob­nos­ti i poezie.

Byl zapo­jen do růz­ných rebe­lu­jí­cích spol­ků, prav­dě­po­dob­ně do pro­tistát­ní­ho stu­dent­ské­ho spol­ku Ulita. Za svou čin­nost byl něko­li­krát odsou­zen (jed­na­lo se o růz­né sou­bo­je, šar­vát­ky v opi­los­ti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomo­cí výše posta­ve­ných přá­tel poda­ři­lo dostat na svo­bo­du. Dopustil se také lou­pe­ní, výtrž­nic­tví, násil­ných činů a dokon­ce v roce 1455 i vraž­dy kně­ze Philippa Sermoise, kte­ré­ho v sebe­obra­ně smr­tel­ně pora­nil. Za ten­to čin byl odsou­zen k tres­tu smr­ti, ale Villon ute­kl z Paříže a obrá­til se k sou­du s prosbou o pro­mi­nu­tí tres­tu. Během čeká­ní na výkon napsal pod­stat­nou část Testamentů. Nakonec byl amne­sto­ván, nicmé­ně byl vyhoš­těn z Paříže na dobu dese­ti let a od té doby o něm není nic zná­mo.

Bývá také ozna­čo­ván za prv­ní­ho pro­kle­té­ho bás­ní­ka a prv­ní­ho moder­ní­ho bás­ní­ka.

Vydáno: 2010

Nakladatelství: Garamond

Originální název: Le lais

Překlad: Gustav Francl

Počet stran: 234

Jazyk vydá­ní: čes­ký

Edice: Francouzská knihov­na

Forma: kla­sic­ká kni­ha

Vazba kni­hy: pev­ná / váza­ná s pře­ba­lem

ISBN: 978-80-7407-075-4