Zlodějka knih - HIMMELSTRASSE (v českém překladu NEBESKÁ ULICE)

Natáčení ZLODĚJKY KNIH zača­lo ve Studiu Babelsberg v Berlíně. Štáb vyu­žil ate­li­é­rů, ve kte­rých fil­mo­vý archi­tekt Simon Elliott (Železná lady) posta­vil dům Hubermanových a to na smyš­le­né uli­ci Himmelstrasse („Himmel je němec­ké slo­vo pro „nebe“.) Pokud se fil­ma­ři zrov­na nena­chá­ze­li v ate­li­é­rech, tak natá­če­li na při­leh­lých pozem­cích v blíz­kos­ti ate­li­é­rů, kde Elliott posta­vil exte­ri­ér domu Hubermanových, jeden z něko­li­ka v sou­sed­ství. Elliott také pro­mě­nil poze­mek Studií Babelsberg na jed­nu z ulic v Mnichově.

Elliott chvá­lí Percivala a tým desig­né­rů, že mu doda­li inspi­ra­ci, stej­ně jako Zusakova bar­vi­tá pró­za. „Četl jsem Markusovu kni­hu a napros­to jsem se do ní zami­lo­val,“ říká Elliott. „Uvědomoval jsem si, jak obrov­ský poten­ci­ál se ote­ví­rá pro naše návrhy. Markus píše vel­mi vizu­ál­ně. Po celou dobu zmi­ňu­je bar­vy, v jeho psa­ní se obje­vu­je mno­ho popi­sů, kte­ré byly vel­mi uži­teč­né.“

Filmaři pro­je­li celou zemi kří­žem krá­žem ve sna­ze najít Himmelstrasse. Najít to správ­né mís­to bylo pro Elliotovu vizi zásad­ní. „Je to tak oblí­be­ná kni­ha, tak­že kaž­dý má svou vlast­ní před­sta­vu, jak by měla Himmelstrasse vypa­dat. Německo je vel­mi pro­gre­siv­ní zemí, veli­ce rych­le se vyví­jí, tak­že mno­ho z men­ších his­to­ric­kých ven­kov­ských oblas­tí bylo moder­ni­zo­vá­no. Nacházeli jsme malé kous­ky z Himmelstrasse všu­de mož­ně, ale pros­tě jsme nechtě­li dělat kom­pro­mi­sy. Tak jsme ji rad­ši posta­vi­li.“

Elliott vysvět­lu­je, že pocho­pe­ní demo­gra­fie jed­not­li­vých postav žijí­cích na této fik­tiv­ní uli­ci bylo klí­čem k vytvo­ře­ní auten­tic­ké­ho pro­sto­ru. „Nejsou boha­tí, ani nejsou napros­to chu­dí; jsou to pra­cu­jí­cí lidé. Takže jejich budo­vy jsou tro­chu omše­lé a už vůbec ne vel­ko­le­pé.“

Díky tomu, že vybu­do­va­li uli­ci napros­to od nuly, zís­ka­li fil­ma­ři kon­t­ro­lu nad celým pro­sto­rem a moh­li vytvo­řit šoku­jí­cí násled­ky bom­bar­do­vá­ní, pro kte­ré se muse­lo na natá­če­ní při­vézt 1000 tun sutin.

Uvnitř Himmelstrasse 33, Elliott a kame­ra­man Florian Ballhaus, ASC (Red, Ďábel nosí Pradu), vytvo­ři­li vře­lé a pří­jem­né mís­to. „Z his­to­ric­kých fil­mů se čas­to vytrá­cí barva, ale v naší kni­ze se nachá­zí tolik barev. Domníval jsem se, že bylo důle­ži­té to zacho­vat a dodat tím fil­mu hloub­ku a boha­tost. Kniha má vel­ké srd­ce. Je to vel­mi lid­ský pří­běh, a i když se děj ode­hrá­vá na poza­dí obtíž­né doby, je to o vzta­zích plných lás­ky. V boha­tosti barev, kte­ré domov a celý film zís­kal, se odrá­ží las­ka­vost a dob­ro, kte­ré může vze­jít i z hroz­né situ­a­ce.“

Sklepení, kde se ode­hrá­vá mno­ho z emo­ci­o­nál­ních momen­tů naše­ho pří­bě­hu, před­sta­vo­va­lo pro fil­mo­vou výpra­vu vel­kou výzvu. „Věděli jsme, že strop měl být níz­ký a stě­ny měly být pokry­ty Lieseliným pís­mem a slov­ní­kem. Aby pro­stor zís­kal hloub­ku, umís­ti­li jsme doprostřed míst­nos­ti scho­diš­tě, což umož­ni­lo, že se kame­ra moh­la pohy­bo­vat svo­bod­ně­ji. Přítomnost rekvi­zit: jako skla­do­va­ná zele­ni­na, skle­ni­ce s moři­dly a Hansovy ple­chov­ky, štět­ce a nástro­je spo­ju­jí ten­to pro­stor se zbyt­kem domu.“

Uprostřed natá­če­ní se štáb pře­mís­til do Zhořelce (Görlitz), nej­vý­chod­něj­ší­ho měs­ta v Německu, kte­ré se nachá­zí na Lužické Nise v Sasku. Bylo to zde, kde pro­duk­ce zachy­ti­la jed­nu z klí­čo­vých sek­ven­cí celé­ho fil­mu, ve kte­ré Německé stu­dent­stvo „Deutsche Studentenschaft“ slav­nost­ně spá­li­lo kni­hy od auto­rů, jejichž spi­sy byly pova­žo­vá­ny za pod­vrat­né nebo jejichž ide­o­lo­gie podrý­va­ly vlá­du nacis­tic­ké stra­ny.

V emo­ci­o­nál­ně nabi­té, roz­sáh­lé sek­ven­ci se Liesel sta­ne svěd­kem zni­če­ní tisí­ců knih za povzbu­di­vé­ho pokři­ku davu měš­ťa­nů. V důsled­ku toho­to šoku­jí­cí­ho před­sta­ve­ní Liesel, „zlo­děj­ka knih“, zachrá­ní jeden sva­zek, z jehož strá­nek se stá­le ješ­tě kou­ří.

Přes tři noci s tep­lo­ta­mi kle­sa­jí­cí­mi na minus deva­te­náct stup­ňů, her­ci, štáb a 450 kom­par­sis­tů zaba­le­ných do dek, když se nefil­mo­va­lo, pra­co­va­lo celou noc, aby zachy­ti­li tem­né obdo­bí svě­to­vé his­to­rie s mra­zi­vou auten­tič­nos­tí.

Náměstí bylo ově­še­né obrov­ský­mi pru­hy s háko­vý­mi kří­ži - zne­po­ko­ju­jí­cí­mi zna­ky v dneš­ním Německu. Současné přís­né záko­ny v zemi zaka­zu­jí pou­ži­tí nacis­tic­kých zna­ků na veřej­ných mís­tech, tak­že fil­ma­ři muse­li zís­kat zvlášt­ní povo­le­ní, aby moh­li náměs­tí upra­vit. Film se také natá­čel ve Ville Herz, 120 let starém his­to­ric­kém domě ve Wannsee, kte­rá dublo­va­la síd­lo sta­ros­ty Burgermeistera, ze kte­ré­ho si Liesel půj­ču­je kni­hy.

Natáčení skon­či­lo. Percival a jeho post-produkční tým se pus­ti­li do post-produkční prá­ce. A Zusak dostal otáz­ku, jaké jsou jeho před­sta­vy o tom, co si divá­ci odne­sou z fil­mu nato­če­né­ho pod­le jeho kni­hy. Opět, jak říká, se všech­no vra­cí k síle pří­bě­hu, ať už v lite­ra­tu­ře nebo ve fil­mu. Co je však nej­dů­le­ži­těj­ší, ke schop­nos­ti v kaž­dém z nás, vytr­vat a tře­ba i zví­tě­zit tvá­ří v tvář hro­zi­vým pře­káž­kám.

„Myslím, že lidé budou vní­mat ZLODĚJKU KNIH jako dojem­nou, pro­to­že její posta­vy doká­ží nachá­zet krá­su, nezišt­nost a dělat úžas­né věci navzdo­ry neu­vě­ři­tel­ně těž­kým pod­mín­kám.“

---