Zlodějka knih - HLEDÁNÍ LIESEL

Přestože fil­ma­ři již dis­ku­to­va­li mož­nos­ti herec­ké­ho obsa­ze­ní rolí Hanse a Rosy, roz­hod­li se nej­pr­ve zamě­řit na hle­dá­ní Liesel. Začali ve Velké Británii a brzy se pus­ti­li do hle­dá­ní po celé Evropě, Spojených stá­tech a Austrálii. Rosenfeltová zmi­ňu­je: „Obsadit posta­vu Liesel neby­lo snad­né. Snoubí se v ní tolik vlast­nos­tí, kte­ré jsme potře­bo­va­li najít: muse­la být pří­stup­ná, sku­teč­ná, zvě­da­vá, tem­pe­ra­ment­ní, nevin­ná a inte­li­gent­ní“.

Percival pokra­ču­je: „Potřebovali jsme něko­ho, koho chce­te obe­jmout a chrá­nit před nástra­ha­mi neleh­ké­ho svě­ta, ve kte­rém žije. Ale záro­veň bys­te od ní moh­li oče­ká­vat kopa­nec do roz­kro­ku za to všech­no, co pro ni dělá­te. Skutečně odváž­né dítě, ale záro­veň vel­mi zra­ni­tel­né. Museli jsme najít něko­ho, kdo by vyjá­d­řil Lieselinu neu­vě­ři­tel­nou sta­teč­nost a elán. Díky své pova­ze pře­ži­je a dokon­ce roz­kve­te.“

Celkově vza­to to byl doce­la těž­ký úkol pro dět­skou hereč­ku, kte­rá navíc měla v prů­bě­hu fil­mu zestár­nout z 11 na 17 let.

Filmaři vidě­li téměř tisíc kan­di­dá­tek. Sám Zusak dostal nápad na herec­ké obsa­ze­ní posta­vy Liesel, kte­ré se uká­za­lo být tre­fou do čer­né­ho. Navštívil pro­jek­ci kanad­ské­ho fil­mu Monsieur Lazhar, kte­rý byl nomi­no­ván na Oscara® v kate­gorii nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film a jehož mla­dá pro­ta­go­nist­ka zís­ka­la cenu Genie za nej­lep­ší herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli. Touto vychva­lo­va­nou díven­kou byla Sophie Nelisse, kte­rá díky své­mu neza­po­me­nu­tel­né­mu herec­ké­mu ztvár­ně­ní zís­ka­la mno­ho nových fanouš­ků, včet­ně samot­né­ho auto­ra romá­nu Zlodějka knih.

„Sophiin herec­ký výkon v tom­to fil­mu byl úžas­ný,“ říká Zusak, „když jsem vyšel ven z kina, napadlo mě, že by byla skvě­lá jako Liesel. To byl prv­ní a jedi­ný moment, kdy jsem na sebe vzal plášť cas­tingo­vé­ho agen­ta a kon­tak­to­val fil­ma­ře a řekl, ‘Viděl jsem tuhle hol­ku…’ - samo­zřej­mě, že už měli v plá­nu se s ní setkat.“

Zatímco Sophie ješ­tě muse­la for­mál­ně udě­lat kame­ro­vou zkouš­ku, Rosenfeltová vzpo­mí­ná „jakmi­le jsme vidě­li její showre­el, mys­lím, že jsme si všich­ni byli jis­tí, že Sophie byla tou pra­vou.“

Potenciální pře­káž­kou, kte­rá Sophie brá­ni­la v tom, aby roli při­ja­la, se uká­za­la být dal­ší z jejích váš­ní. Sophie je stej­ně nada­nou spor­tov­ky­ní jako hereč­kou, gym­nasti­ku zača­la tré­no­vat ve třech letech. Ve věku šes­ti let cvi­či­la 16 hodin týd­ně a ve 12 letech již 30 hodin týd­ně. Sophie dosáh­la uzná­ní na národ­ní úrov­ni a zača­la se při­pra­vo­vat na olym­pij­ské hry v Riu, když jí zavo­lal její agent, aby při­šla na kame­ro­vou zkouš­ku pro ZLODĚJKU KNIH.

Zpočátku se Sophie zdrá­ha­la roli při­jmout, pro­to­že jí srd­ce táh­lo na olym­pi­á­du do Ria, ale náh­lé zra­ně­ní ohro­zi­lo její olym­pij­ský sen a Sophie si nako­nec scé­nář pře­čet­la a zami­lo­va­la se do své posta­vy. Byla nad­še­ná, že se setká s fil­ma­ři v Los Angeles.

Sophie věno­va­la pří­pra­vám na kame­ro­vé zkouš­ky veš­ke­rou energii a sou­stře­dě­ní. „Křičela jsem jako blá­zen, když mi můj agent zavo­lal, že jsem roli Liesel dosta­la. Byla jsem tak šťast­ná. Ten pří­běh se mi moc líbil. I když se ode­hrá­vá v době vál­ky, jeho tem­no­ta je roz­jas­ně­na drob­ný­mi radost­mi, kte­ré pro sebe lidé vzá­jem­ně děla­jí. Liesel pře­ko­ná všech­ny výzvy díky své vůli. A pro­to­že se učí číst, zís­ká kon­t­ro­lu nad svým živo­tem a nad svý­mi myš­len­ka­mi. Příběh vás při­mě­je vidět věci z jiné­ho úhlu.“

Potom, co strá­vi­la tolik let tré­no­vá­ním závod­ní gym­nasti­ky, oka­mži­tě pocho­pi­la Lieselin záva­zek a odhod­lá­ní nau­čit se číst: „Čtení je Lieselin život. Když je se svý­mi kníž­ka­mi, zapo­mí­ná na všech­ny pro­blémy v živo­tě. Při čte­ní její fan­ta­zie roz­kvé­tá a to jí pomá­há vést lep­ší život.“

Od chví­le, kdy Sophie udě­la­la kame­ro­vé zkouš­ky, zís­ka­la obdiv a mís­to v srd­cích své fil­mař­ské rodi­ny. „Nikdy jsem nena­ra­zil na dítě s tako­vým talen­tem, instink­tem a emoč­ní vní­ma­vos­tí. Připadá mi úžas­né, že 13ti leté dítě toho ve sku­teč­nos­ti tolik umí,“ říká Percival. Rosenfeltová dodá­vá: „Na Sophiině výko­nu mě nej­ví­ce oslo­vi­lo to, že je tak věro­hod­ná a reál­ná. Když Sophie, jako Liesel, pla­ka­la na pla­ce, pla­ka­li jsme všich­ni. Je to vel­mi sil­ný herec­ký výkon. Sophie na svém řemes­le pra­cu­je vel­mi tvr­dě a oprav­du na nás na všech­ny udě­la­la vel­ký dojem.“

---