Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...
Načítám počet zobrazení...
Italský koprodukční film Šťastný Lazzaro režisérky a scenáristky Alice Rohrwacher (Zázraky) soutěžil loni na festivalu v Cannes, kde získal ocenění za nejlepší scénář. Jde o pozoruhodnou směs realistického sociálního dramatu a víceúrovňového podobenství s prvky magického realismu, která je uprostřed zřetelně rozdělena na dvě části, jež na sebe sice dějově i myšlenkově navazují (dohromady vyprávějí jeden příběh a vystupují v nich tytéž postavy), ale jinak se od sebe zásadně odlišují – mimo jiné se každá z nich odehrává v jiné době a v jiné lokaci.
První polovina snímku se soustředí na sociální aspekty života rolníků-nevolníků, žijících v odlehlé italské vesničce v izolované feudální komunitě o zhruba padesáti lidech všech věkových kategorií a pracujících na tabákových plantážích pro přísnou a bohatou hraběnku. Sami přitom plat nedostávají a žijí skromným životem věrných poddaných. Jedním z nich je i prostoduchý Lazzaro, dobrosrdečný, naivně důvěřivý a své práci oddaný mladík, jehož optikou šťastného prosťáčka je na jeho okolí nahlíženo.
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Skoro to vypadá, jako by se film odehrával před mnoha desetiletími, z leckterých náznaků nicméně vyplývá, že jeho děj musí být ukotven o dost blíže k současnosti, než by se na první pohled zdálo (např. hraběnčin syn Tancredi se obléká do triček s potiskem a má mobilní telefon) – a je pro to dobré, logické a poměrně nečekané vysvětlení. Příběh filmu pak staví především na zrodu přátelského vztahu mezi Lazzarem s Tancredim, který si cení Lazzarovy upřímnosti, bezelstnosti a kamarádské věrnosti a zosnuje s ním plán na vlastní falešný únos za účelem vzdoru vůči panovačné matce.
Události první poloviny příběhu jsou však pouze odrazovým můstkem pro polovinu druhou, která na tu první volně navazuje zejména prostřednictvím postavy Lazzara a dalších vedlejších postav, zároveň je ale natolik odlišná, že to působí, jako kdyby najednou na plátně začal úplně jiný film. Film, jenž je mnohem naturalističtější, špinavější (do té doby prosluněné a na pohled líbivé obrazy letní sklizně jsou záměrně vystřídány šedivějšími a depresivnějšími odstíny ponuré zimy), a který opouští rurální prostředí dávného venkova a kriticky se vyjadřuje spíše k současné městské společnosti. Přerod mezi oběma polovinami je skokový a doprovázený sérií zvratů, při nichž se využívá zaprvé Lazzarovy prostoduchosti (že se hrdina přestal mentálně vyvíjet, převádí snímek doslovně i do vizuální podoby a utíná jeho vývoj i po fyzické stránce) a zadruhé jeho jména (odkazujícího na biblického Lazara, jenž byl Ježíšem vzkříšen z mrtvých).
Po onom zásadním přerodu v polovině příběhu, jenž mimochodem není nijak předem budován a diváka zaskakuje zcela nepřipraveného, snímek následně zprostředkovává nový pohled na stejné postavy, vnímané najednou v jiných kontextech a za velice odlišných podmínek. Co obě linie myšlenkově spojuje, je mimo jiné motiv vztahu člověka k přírodě a k vlastní přirozenosti a poukazování na různé opovrženíhodné příklady toho, jak se lidé chovají ke svým bližním (lhaní a vykořisťování, podvádění důvěřivců, používání hrubého násilí na bezbranných…), v rámci čehož na sebe Lazzaro bere úlohu mučedníka. Vyvstávají i otázky týkající se života spodiny a lidí na okraji, kteří byli vyhnáni ze svého přirozeného prostředí a zavrženi a zapomenuti tou samou společností, která jim slíbila, že se o ně postará. K tomu je možné ve filmu nalézat mnohé další, nejen společenské, ale i náboženské a environmentální interpretace.
Většina těchto myšlenek a významů je navíc poměrně zřetelná a snadná k rozklíčování (některé z nich jsou dokonce až příliš doslovné) a děj filmu je relativně jednoduchý a plně srozumitelný, což spolu s bezešvě koherentním vyprávěním a konzistentně vyzrálou režií dělá ze Šťastného Lazzara nesmírně divácký snímek, emocionálně silný, příjemný na dívání (jemná a empatická kamera, skvěle využívající nezvyklý čtvercový formát filmu), jenž je díky nepředvídatelnému vývoji děje i zábavný a svým způsobem až fascinující, a který skrze vrstevnatá a jasně identifikovatelná sdělení účinně vybízí k zamyšlení.
Je pravda, že některá ta sdělení se Šťastný Lazzaro snaží do diváků naprat až příliš pod tlakem a jeho druhá (o něco rozmělněnější) polovina je o něco hůře skousnutelná než ta první, ale i tak jde o silný a dlouho přetrvávající zážitek, na němž zaujme i sympaticky přirozený a minimalisticky-optimistický výkon debutujícího neherce Adriana Tardiola (ono je ostatně celé obsazení namícháno z herců a neherců, přičemž došlo i na režisérčinu sestru, herečku Albu Rohrwacher) či celková originální koncepce filmu, neváhající v polovině pohřbít veškeré dosavadní dění a na jeho základech budovat dál, s pozůstalým pojítkem ve formě netradičně pojatého hlavního hrdiny, jehož šťastný úsměv navzdory všem těžkostem a křivdám dojemně setrvává až do poslední chvíle.
Podívejte se na hodnocení Šťastný Lazzaro na Kinoboxu.
(4,91 z 5)