Když se porůznu pořádají všelijaké ty ankety o nejvipnější knihu všech dob (pomineme-li pitomost oněch anket), tak na čelních místech se pravidelně objevují přibližně ty samé tituly. V českém prostředí často vede Jirotkův Saturnin (mimochodem ověnčený i cenou „Kniha mého srdce“), Švejk a třeba i zahraniční tituly, jako je např. Pan Kaplan. Ve výčtu obvykle nechybí i Chevallierovy Zvonokosy (mimochodem jedna z oblíbených knih Miloše Zemana).
Předpokládám, že o této knize už většina čtenářek a čtenářů slyšela (nebo ji dokonce i četla), nicméně rovněž lze předpokládat, že ne každý měl tu možnost. Zvonokosy si můžeme představit jako takový francouzský Kocourkov pro dospělé. Menší městečko (něco přes 2000 obyvatel) v krásném vinařském kraji Beajolais, kde je tak trochu nuda a lišky dávají dobrou noc spolu se slepicemi.... Pokojný život je ale narušen nenadálou událostí, starosta a machiavelistický intrikán Bartoloměj Pešinka se totiž rozhodl postavit obecní záchůdek. To by nebyl takový problém, kdyby se ale ono místo, kam i „císařpán chodí sám“, nenacházelo nedaleko kostela a domečku jisté Eulalie Čubíkové (známé to náboženské fanatičky a staré panny).
Kniha v podstatě ani nemá hlavní postavu. Pokud by tu nějaká přece jen měla existovat, tak by jí bylo právě městečko Zvonokosy. Chevallier zvědavému čtenáři představuje kroniku událostí roku 1923 s tím, že příběh je jakousi mozaikou různých osudů, které se vzájemně proplétají a ovlivňují a vyvrcholí v zajímavém finále. Připomínalo mi to trochu vařeni polévky, když do vody postupně přidáváte různé kousky zeleniny a ve výsledku to chutná přímo grandiózně.
Ano, i kniha je grandiózní, navzdory tomu, že nepatří zrovna mezi „horké novinky“ (byla napsaná v roce 1934, u nás vyšla roku 1937). Vynikající úlohu zde odvedl zejména překladatel Jaroslav Zaorálek, který spoustu jmen přeložil do češtiny a svět Zvonokos (v originále Clochemerle) tímto hodně přiblížil české duši.
Zvonokosy nabízí neotřelou satiru maloměšťáckého prostředí, lidského pokrytectví, najdeme tu i politickou satiru a různé „košilaté“ vtípky. Krásná kombinace, do níž se ale někdy není úplně snadné začíst, protože autor dost dějové skáče, sotva nás seznámí s jednou postavou, tak se vrhá na další (a k některým předchozím se děj už prakticky nevrátí). To je jen ale taková malá muška, která podtrhuje dojem ze Zvonokos coby potrhlé kroniky ještě potrhlejšího městečka.
Není asi třeba dodávat, že skutečný „zápas o záchodech“ je pouze záminkou pro skutečný souboj mezi „silami“ vitálního sexuálního života a pokryteckou „mravností“ (kterou tak nádherně ztělesňuje právě Eulalie Čubíková).
Zvonokosy jsou podle mě ideální letní četbou, která pobaví a místy i přiměje k zamyšlení nad motivací některých lidí, kteří se koneckonců vyskytují nezřídka i v našem světě a zaklínají se jakýmsi „obecním blahem a morálkou s počestností“.
