100 let od vzniku Československa

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Dnešek je plný růz­ných oslav smě­řu­jí­cích k při­po­me­nu­tí sta let od vyhlá­še­ní Československa. Některé osla­vy mají spon­tán­ní cha­rak­ter a při­jdou mi doce­la fajn, u jiných poci­ťu­ji spí­še pachuť kýče a jis­té trap­nos­ti. Tomu se ale bohu­žel u podob­ných mon­stróz­ních akcí asi nelze vyhnout.

Nabízí se však tro­chu nepří­jem­ná otáz­ka, zda má vůbec smy­sl sla­vit vznik stá­tu, kte­rý dnes už nee­xis­tu­je. Samozřejmě chá­pu, že sou­čas­ná ČR se hlá­sí k odka­zu Československa jako jeho pokra­čo­va­tel­ka, nicmé­ně vět­ší logi­ku by asi dáva­lo sla­vit 1. 1. 1993. Kdo si však v post­sil­vestrov­ské koco­vi­ně na něco tako­vé­ho vzpo­me­ne, že?

Přesto vní­mám akt sla­ve­ní stát­ních svát­ků jako něco důle­ži­té­ho, pro­to­že lidé jsou vesměs tako­vá soci­ál­ní zví­řát­ka, kte­rá potře­bu­jí mít jas­ně a sro­zu­mi­tel­ně uspo­řá­da­nou minu­lost (ide­ál­ně na linii dob­rý x zlý, tedy dob­ré Československo ver­sus pro­hni­lé moc­nář­ství), což přes kon­ti­nu­i­tu hod­not posi­lu­je důvě­ru lidí v pří­tom­nost. Ono to sice v pra­xi vesměs vede k tomu, že se osla­vu­je jaká­si mód­ní oděv­ní ele­gan­ce prv­ní repub­li­ky (a nezmi­ňu­je se, že ješ­tě teh­dy cho­di­li lidé bosí i bez zájmů o bare­fo­ot tren­dy, někte­ří si moh­li dovo­lit jen jed­ny šaty, apod.). Ono sku­teč­ně nelze polo­žit rov­nít­ko mezi život teh­dej­ší „high soci­e­ty“ a toho jak nám svět před­klá­da­jí dobo­vé fil­my s kaž­do­den­ní rea­li­tou „všed­ní­ho“ člo­vě­ka. Nutné je ale samo­zřej­mě také při­znat, že i přes pře­ží­va­jí­cí mýtus prv­ní repub­li­ky (konec­kon­ců mýtů máme v naší spo­leč­nos­ti mno­ho, jeden více nebo méně už neva­dí), že teh­dej­ší ČSR byla ve své době solid­ním ost­rův­kem rela­tiv­ně svo­bod­né­ho živo­ta.

Ale je tu ješ­tě jed­na věc, kte­rá mi na osla­vách při­jde jako vel­mi pozi­tiv­ní. Domnívám se, že pokud lidé nema­jí napl­ně­nu svo­ji potře­bu důvě­ry v pří­tom­nost skr­ze rekon­stru­o­vá­ní a při­po­mí­ná­ní sro­zu­mi­tel­ně uspo­řá­da­né minu­los­ti (jak­ko­li to může být zkres­lu­jí­cí), tak se zpra­vi­dla uchy­lu­jí k mýtům jiným, v našem pří­pa­dě by moh­lo jít o mýty dale­ko nebez­peč­něj­ší (plné krve, dří­ve mož­ná i pogro­mů, apod.). To už je snad lep­ší (byť se mi to také nelí­bí) vyu­žít podob­né svát­ky spí­še na indi­vi­du­ál­ní (rodin­nou) rekre­a­ci a na něja­ké při­po­mí­ná­ní se radě­ji vykaš­lat - ostat­ně tak se u mno­ha lidí tomu dnes děje.