#1964: Grandville 5: Force Majeure - 80 %

Tak se nám na tom našem čes­kém komik­so­vém trhu - tedy v tomhle pří­pa­dě je ješ­tě vhod­né dodat pře­kla­do­vém - uza­vře­la dal­ší série, kte­rou je „Grandville“ Bryana Talbota. Musím říct, že tohle je série, kte­rá mě bavi­la od začát­ku, pro­to­že Bryan Talbot, i přes­to, že se roz­ho­dl udě­lat posta­vy zví­ře­cí, doká­zal vytvo­řit skvě­lé cha­rak­te­ry, kte­ré mě bavi­ly, a to všech­no v kuli­sách až ste­am­pun­ko­vých z pře­lo­mu minu­lé­ho a před­mi­nu­lé­ho sto­le­tí, ve svě­tě sice alter­na­tiv­ním, ale niko­li nepo­dob­ném tomu naše­mu. Navíc je to celé říz­nu­té, jak kla­sic­ký­mi detek­tiv­ka­mi, sko­ro až Doylova raže­ní, tak i moder­ní pří­chu­tí béč­ko­vých fil­mů. To je pros­tě mix, na kte­rý sly­ším, kte­rý mě baví a kte­rý jsem si uží­val, a to až do toho­hle posled­ní­ho dílu včet­ně. I v kni­ze „Grandville 5: Force Majeure“ dosta­ne­te přes­ně to, co oče­ká­vá­te. A za to jsem rád. Navíc se Bryan tro­chu roz­šou­pl, ale­spoň co do počtu strá­nek, pro­to­že tady jich máme 176, a to vět­ši­na je oprav­du komiks.

Náš oblí­be­ný inspek­tor LeBrock - tedy před­po­klá­dá, že oblí­be­ný, ale­spoň já jsem si ho hod­ně oblí­bil - naštval nespráv­né lidi, vlast­ně zví­řa­ta, vlast­ně prehis­to­ric­ká zví­řa­ta, pro­to­že jeho aktu­ál­ní nepří­tel, Tiberius Koenig, kte­rý po něm jde, je hod­ně spe­ci­fic­ká potvo­ra. Jde po LeBrockovi a je ochot­ný ho dostat za kaž­dou cenu. Smrt v rodi­ně se nepro­mí­jí a je jed­no, jest­li jste vlast­ní­ho pří­buz­né­ho nesná­še­li. Jde o prin­cip. A tak Tiberius Koenig roz­jíž­dí plán, kte­rým by chtěl LeBrocka zni­čit. Nejen zabít, ale pěk­ně poma­lu ničit. LeBrock ale není hlu­pák a vzhle­dem k tomu, že vidí, jak se Koenig roz­ta­hu­je už i mimo hra­ni­ce Francie, kde pri­már­ně půso­bí jako hla­va mafie, začne si uvě­do­mo­vat, že je ve vel­kém nebez­pe­čí. Také se začne při­pra­vo­vat, také spřá­dá plán, kte­rý by ho měl zachrá­nit, ale pře­de­vším by měl zajis­tit, že v bez­pe­čí bude jeho rodi­na i milo­va­ná Billie. A tak se nám to začí­ná tro­chu zaplé­tat.

Smyslem pří­bě­hu „Grandville 5: Force Majeure“ je sku­teč­ně to, aby před vás autor roz­pro­střel zamo­ta­ný pří­běh, kde může být prav­da sko­ro všech­no, stej­ně jako všech­no, co se děje, může být lež. To samo o sobě vede k tomu, že tako­vé top kla­sic­ké rozuz­le­ní, kdy detek­tiv vysvět­lu­je, co se sta­lo, je zde roz­pro­stře­no na cel­kem dva­cet stran, což není málo. Naštěstí to zase není tolik, aby to vylo­že­ně kazi­lo dojem z pří­bě­hu, i když pře­ce jen bude­te mít pocit, že tady moh­lo být víc názna­ků a nemu­se­lo se to vysvět­lo­vat až tak moc obšír­ně. Zajímavostí pak je, že sou­čás­tí kni­hy je i tzv. pro­tis­po­i­le­ro­vá pečeť, kdy posled­ních zhru­ba 40 stran komik­su je zaba­le­no do neprů­hled­né čer­né fólie. Snad pro­to, aby se vám nesta­lo, že kni­hu náho­dou ote­vře­te a odha­lí­te něco, co nechce­te. Přiznám se, že to beru spí­še jako zají­ma­vost než jako sku­teč­ně funkč­ní prvek, pro­to­že to odha­le­ní, kte­ré zde je, není nijak neče­ka­né a není zde něco, co by vám mělo vyra­zit dech. Tohle odha­le­ní oprav­du nemá efekt „Šestého smys­lu“.

I když se konec může jevit jako lehce těž­ko­pád­ný, nic to nemě­ní na tom, že jsou zde skvě­lé scé­ny, parád­ní a akce a že je zde nako­nec i rozuz­le­ní, kdy všech­no sed­ne, jak má, všech­no dává smy­sl, i když mís­ty už jsme sko­ro v nuan­cích „Mission: Impossible“. Ale proč ne, j zrov­na nejsem ten typ, kte­ré­mu by to nějak moc vadi­lo. Série „Grandville“ se nám kni­hou „Grandville 5: Force Majeure“ skvě­le uza­vře­la a poprav­dě se Bryanovi ani nedi­vím, že už to zaba­lil. Jsem si jis­tý, že kres­lit sérii tak dlou­ho - a muse­lo to být nároč­né, to je patr­né na kaž­dém pane­lu - je vyčer­pá­va­jí­cí. Ale to úsi­lí stá­lo za to, série se uza­vře­la způ­so­bem, kte­rý beru jako vel­mi vyho­vu­jí­cí, navíc pří­bě­hem, kte­rý jde v rám­ci žán­ru a v rám­ci série až sko­ro ad absur­dum. Ale bavil jsem se a v to jsou také dou­fal. Jsem doce­la zvě­da­vý, jest­li se od Bryana dočká­me ješ­tě něče­ho dal­ší­ho, tedy v češ­ti­ně. Docela bych to uví­tal. Stále mě nesmír­ně zají­má.