Ararat (2002)

Aratat

Atom Egoyan pat­ří mezi mé oblí­be­né reži­sé­ry (zís­kal si mě jed­no­ho veče­ra na čt2 sním­kem Exotica), ale z rela­tiv­ně skrom­né sbír­ky jeho fil­mů (není to roz­hod­ně něja­ký fil­mo­vý „gra­fo­man“) jsem roz­hod­ně nevi­děl všech­ny, což jsem se tak nějak roz­ho­dl napra­vit...

A kde začít jin­de než u fil­mu Ararat, popi­su­jí­cí­ho udá­los­ti, kte­ré se sta­ly přes­ně před 100 lety (a v pod­sta­tě rezo­nu­jí spo­leč­nos­tí dodnes). Ano, mlu­vím tu o armén­ské geno­ci­dě.

Nebyl by to ale Egoyan, kdy­by se oné lát­ky necho­pil po svém - tedy cel­kem ori­gi­nál­ně. Snímek se ode­hrá­vá ve více časo­vých rovi­nách, není roz­hod­ně chro­no­lo­gic­ky poja­tý a v úrov­ni „rok 1915“ se v pod­sta­tě oci­tá­me vel­mi krát­ce... Přesto film vypo­ví­dá o geno­ci­dě vel­mi dob­ře a pře­svěd­či­vě. Výsledkem je hod­ně sil­ný pří­běh s pasá­že­mi, kde asi nebu­de­te mít dale­ko k slzám (i když to vše je samo­zřej­mě jen film - což tady pla­tí dvoj­ná­sob, pro­to­že se v tom­to pří­pa­dě jed­ná o „film ve fil­mu“).

Na plo­še při­bliž­ně dvou hodin jsem se vůbec nenu­dil (a to se mi zpr­vu chtě­lo doce­la spát a měl jsem v plá­nu, že si dru­hou polo­vi­nu fil­mu nechám na příš­tě). Ocenit musím také herec­ké výko­ny, kdy na mě vel­mi dob­ře půso­bil „vete­rán“ Christopher Plummer, ješ­tě vět­ší vete­rán Charles Aznavour (scé­na s jabl­ky...), i mla­dý David Alpay. Nejlepší mi ale při­šel kanad­ský herec Elias Koteas (poto­mek řec­kých při­stě­ho­val­ců), kte­rý si stři­hl dvoj­ro­li, z nichž jed­na polo­ha pat­ři­la sadis­tic­ké­mu turec­ké­mu vojá­ko­vi jmé­nem Jevdet Bey, roz­ho­vor jeho posta­vy s reži­sé­rem Saroyanem pova­žu­ji za pomy­sl­ný vrchol fil­mu.

Na „mod­ré“ hod­no­ce­ní u ser­ve­ru ČSFD moc nedej­te, ona kolon­ka „váleč­ný“ patr­ně k tomu­to sním­ku při­táh­la lidi, kte­rým film typu Ararat moc nekon­ve­nu­je.

A když už nic jiné­ho, tak vás ten­to film může aspoň při­vést k dílu malí­ře Gorkyho...

A to nej­lep­ší na konec, film se dá shléd­nout zde 🙂