Při hledání odrazového bodu a celkové příběhové linie snímku Avengers: Endgame měl scenárista Christopher Markus jedno eso v rukávu, které používal jako své vodítko. „Měli jsme tu výhodu, že jsme od začátku věděli, že Infinity War skončí Thanosovým lusknutím prstu a velice jednoznačným závěrem, což nám poskytlo více prostoru pro práci na Endgame, protože se nejednalo o přímé pokračování toho, co se odehrálo. Šlo o dohru. Nechtěli jsme natočit výslovný dvoudílný film a když se příběh obou filmů vyvíjel, začínalo být velice jasné, že Endgame bude po stránce struktury i vyznění velice odlišný film.“
„Infinity War byl ve značné míře filmem o Thanosovi,“ pokračuje scenárista. „Je postaven na jeho příběhové linii a jeho úspěchu na konci filmu. V Endgame se pozornost vrací zpět k Avengers a dozvídáme se více o jejich nitru a o jejich pohledu na věc a o tom, jak se vypořádávají s událostmi v návaznosti na Thanosovo vítězství. Po stránce struktury je příběh filmu Endgame podstatně méně přímočarý, a nechci výslovně říkat filozofičtější, ale mnohem méně se zaměřuje na hrozbu, která se nad nimi vznášela v průběhu předchozího filmu, což nám dává více prostoru se nadechnout.“
Tím, že vymazal z existence polovinu obyvatel vesmíru, se Thanosovi podařilo dosáhnout jeho záměru a vykonat něco nepředstavitelného, ale je za to nucen zaplatit velkou daň. „Chtěli jsme, aby měl Thanos v rámci možností logické důvody, proč hodlá spáchat genocidu,“ prohlašuje Joe Russo. „Ale chtěli jsme také, aby se jednalo o emocionálnější situaci. Snímek Infinity War byl navržen tak, že právě on je hlavním hrdinou filmu a hrdinové musejí projít zkouškami a mnohé obětovat, aby dosáhli toho, po čem touží. Když musí zabít Gamoru, jedinou osobu ve vesmíru, kterou miluje, aby tímto způsobem dosáhl svého cíle, tak přestože všichni víme, že se jedná o padoucha, nemůžete se ubránit soucitu kvůli tomu, že byl nucen zabít vlastní dceru. Je vám ho líto. Právě proto je to tak úžasný padouch - on sám se za padoucha totiž nepovažuje.“
