Bourák – Recenze – 20%

Český film Bourák už od pohle­du spl­ňu­je všech­ny před­po­kla­dy pro to, aby se z něj stal obrov­ský divác­ký hit, kte­rý po více než dvou­mě­síč­ní pau­ze spo­leh­li­vě při­táh­ne lidi zpát­ky do kin. Natočil jej reži­sér Ondřej Trojan (Želary, Toman) pod­le scé­ná­ře Petra Jarchovského, s nímž spo­lu­pra­co­val už na sním­cích Občanský prů­kaz a Pějme píseň doho­la. Do hlav­ní role obsa­dil své­ho bra­t­ra Ivana Trojana, při­čemž ostat­ní role svě­řil dal­ším hvězdám a kva­lit­ním her­cům a hereč­kám, jako jsou Jiří Macháček, Kristýna Boková, Kateřina Winterová, Petra Nesvačilová, Kryštof Hádek či Jaromír Dulava. Celá ta věc má jedi­nou zásad­ní chy­bu – Bourák je totiž straš­li­vě špat­ný a nevy­da­ře­ný film a zce­la bez dis­ku­ze jde o nej­hor­ší Trojanův počin (resp. o nej­hor­ší počin obou Trojanů naráz).

 

Zdroj fotek: falcon.cz

 

 

Přestože Bourák zjev­ně měl být kome­dií, tak není vtip­ný prak­tic­ky vůbec. Často se v něm dokon­ce vysky­tu­jí scé­ny, kte­ré neob­sa­hu­jí jedi­ný vtip a patr­ně ani vtip­né být nemě­ly. Oproti tomu ty pasá­že, kte­ré asi vtip­né být měly, vyzní­va­jí ako­rát tupě, trap­ně a kře­čo­vi­tě. Kromě toho v celém fil­mu není ani jed­na sym­pa­tic­ká posta­va. Děj je zasa­zen do fik­tiv­ní­ho seve­ro­čes­ké­ho měs­ta zva­né­ho Šlukdorf (Šluknov + Varnsdorf), jehož všich­ni oby­va­te­lé (včet­ně hlav­ních hrdi­nů) jsou buď zce­la bez peněz, nebo něko­mu pení­ze dlu­ží, při­čemž jde nej­čas­tě­ji o mafi­á­ny, pro­sti­tut­ky nebo gam­ble­ry závis­lé na hra­cích auto­ma­tech.

Titulní Bourák je pře­zdív­ka hlav­ní­ho hrdi­ny (Ivan Trojan), býva­lé­ho rocknrollového taneč­ní­ka, kte­rý je dodnes posed­lý Elvisem, sta­rý­mi auty a módou ame­ric­kých pade­sá­tých a šede­sá­tých let. Před něja­ký­mi tři­ce­ti lety to byl fra­jer, ale dnes už je spíš k smí­chu, a kro­mě toho je sobec­ký, nezod­po­věd­ný a ego­is­tic­ký. Auta zjev­ně milu­je víc než svou rodi­nu, na kte­rou z vyso­ka kaš­le. Jeho žena Markéta (Kristýna Boková) má stej­né záli­by a k man­že­lo­vi obdiv­ně vzhlí­ží a obha­ju­je ho, přes­to­že ten­to ji před zra­ky celé­ho měs­ta pod­vá­dí. Jejich osm­nác­ti­le­tá dce­ra Kamila (Veronika Marková) pra­cu­je u baru v her­ně, kte­rá pat­ří míst­ní­mu mafi­á­no­vi Bingovi (Jiří Macháček), jenž už dlou­ho zou­fa­le milu­je Markétu a řeší pro­blém, že mu měs­to zaká­za­lo pro­vo­zo­vat výher­ní auto­ma­ty.

Zápletky sto­jí zřej­mě v prv­ní řadě na tom, že Bourák musí pro­zřít a napra­vit se (nicmé­ně se nena­pra­ví, pro­to­že ke své ženě se vrá­tí až poté, co ho milen­ka odkop­ne, načež mu man­žel­ka s rados­tí ihned odpus­tí) a že Bingo musí sehnat i přes zákaz auto­ma­tů pení­ze pro něja­ké význam­něj­ší mafi­á­ny (od čehož se ale nako­nec upus­tí, pro­to­že Bingo se v polo­vi­ně fil­mu zbláz­ní, začne zabí­jet lidi – počí­na­je svou ženou – a usmys­lí si, že je Markétin muž, načež se vydá byd­let k ní domů). Do obou záple­tek pak vstu­pu­je i posta­va Kamily, kte­rá z duše nená­vi­dí řidi­če kami­o­nu Dejvyho (Kryštof Hádek). Když se při­tom Dejvy obje­ví ve dve­řích her­ny, tak po něm nej­pr­ve naštva­ně hodí popel­ník, ale hned v nava­zu­jí­cí scé­ně se s ním stej­ně vyspí (a násled­ně otě­hot­ní).

 

V Bourákovi je špat­ně úpl­ně všech­no a nabí­zí se otáz­ka, jak mohl kdo­ko­li při­pus­tit, aby to v tako­vé­to podo­bě vůbec dotá­hl do kin. Odehrává se ve svě­tě, kte­rý nemá vůbec žád­nou vnitř­ní logi­ku, a sko­ro všech­no se v něm děje napros­to naho­di­le, tak jak to tvůr­cům při­šlo zrov­na pod ruku. Začíná to už pra­chbíd­ně napsa­ným pří­bě­hem, kte­rý evi­dent­ně nemá ujas­ně­ný ani žánr, ani vol­bu a míru sty­li­za­ce a nad­sáz­ky, ani moti­va­ce postav a způ­sob jejich cho­vá­ní a rea­go­vá­ní na kon­krét­ní situ­a­ce, ani dobu, v níž se má děj ode­hrá­vat. Producent a reži­sér Ondřej Trojan chtěl dost mož­ná nato­čit praš­tě­nou kome­dii, kte­rá bude mít šmrnc a styl, ale jeho sním­ku zou­fa­le schá­zí tem­po a jaká­ko­li jis­kra a výsle­dek půso­bí jako umo­lou­sa­né pokra­čo­vá­ní Šakalích letpo tři­ce­ti letech, nato­če­né něja­ký­mi ama­té­ry, co zce­la rezig­no­va­li na jaké­ko­li sce­náris­tic­ké pouč­ky a ale­spoň základ­ní režij­ní stan­dard.

Jednotlivé dějo­vé linie jsou vzá­jem­ně pro­po­je­ny jen vel­mi vág­ně, vyprá­vě­ny jsou mizer­ně a patr­ně měly být zastře­še­ny kon­cer­tem jakési fik­tiv­ní rocknrollové kape­ly v čele s Matějem Ruppertem, kte­rý o nich vyprá­ví a zpí­vá pís­nič­ky (ale vůbec to není kon­zis­tent­ní a půso­bí to spíš jako oby­čej­ná vycpáv­ka, stej­ně jako zby­teč­ně dlou­há taneč­ní vystou­pe­ní plná akro­ba­tic­kých čísel, během nichž byli někte­ří her­ci vidi­tel­ně nahra­ze­ni svý­mi dublé­ry). Americké retro prv­ky pro­sák­ly čás­teč­ně i do rea­li­za­ce fil­mu, tak­že tře­ba scé­ny s jež­dě­ním v autech vzni­ka­ly s vyu­ži­tím zře­tel­né zad­ní pro­jek­ce. U jiných ele­men­tů však není moc poznat, co všech­no byl tvůr­čí záměr a co pou­há řeme­sl­ná neschop­nost – např. scé­na, v níž se má taneč­ni­ce roze­běh­nout a sko­čit do náru­če své­ho part­ne­ra, leč ten ji nechy­tí a ona vle­tí do opo­dál sto­jí­cí­ho naro­ze­ni­no­vé­ho dor­tu, sku­teč­ně vypa­dá, jako by ji nato­či­li něja­cí fil­mař­ští začá­teč­ní­ci.

 

Film má nece­lé dvě hodi­ny, ale sub­jek­tiv­ně to půso­bí, jako by měl sko­ro tři. Často se v něm vůbec nic nedě­je, jen se tře­ba jez­dí autem, nebo někdo auto opra­vu­je, nebo se tan­čí. Do toho pak vstu­pu­jí scé­ny, u nichž nezbý­vá než krou­tit nevě­říc­ně hla­vou. Jen namát­kou:

• Proč Bingo dob­ro­vol­ně pře­ne­chá svou her­nu a bar rodin­ce alko­ho­lic­kých gam­ble­rů, kte­ří mu chví­li před­tím v téže her­ně vykrad­li kasu a bru­tál­ně při­tom napad­li Kamilu (kte­rá z toho nevy­vo­dí žád­né důsled­ky, přes­to­že ji tam necha­li ležet krvá­ce­jí­cí v bez­vě­do­mí na pod­la­ze a utek­li)?

• Proč jsou všich­ni mafi­á­ni ve fil­mu (tři růz­né sku­pin­ky) ozbro­je­ni nanej­výš kuleč­ní­ko­vý­mi tágy a gol­fo­vý­mi hole­mi?

• Proč se v jed­nu chví­li Bourákovi magic­ky zje­ví oty­lý a sešlý Elvis Presley (sám Ondřej Trojan) a vede s ním pří­šer­ně dlou­hý noč­ní dia­log, v němž oba diva­del­ně dekla­mu­jí o tom, jaké ved­li zpac­ka­né živo­ty?

• Proč Kamila pro­dá­vá na inter­ne­tu výher­ní auto­ma­ty z Bingovy her­ny, ačko­li nejsou její (ale utr­že­né pení­ze si přes­to nechá)?

Ondřej Trojan i Petr Jarchovský při­tom mají za sebou jak leckte­ré zda­ři­lé fil­my, tak i někte­ré nezda­ři­lé, leč Bourákje napros­to zásad­ním a v kari­é­ře obou pánů neví­da­ným úkro­kem stra­nou do jámy pekel­né. Nic v něm nedá­vá smy­sl, je podiv­ně roz­klí­že­ný mezi soci­ál­ním dra­ma­tem a ztřeš­tě­nou skoro-komedií s gan­gs­ter­ský­mi, gro­tes­ko­vý­mi a magicko-snovými prv­ky, sna­ži­vé her­ce utá­pí v nekon­zis­tent­ní sty­li­za­ci jejich zou­fa­le napsa­ných postav a namís­to humo­ru v něm figu­ru­je jen topor­ná křeč a puber­ťác­ké prů­po­víd­ky typu „auto může být voje­tý, ale hol­ka roz­hod­ně ne“. Totální omyl, kte­rý neměl spat­řit svět­lo svě­ta. Nebo ale­spoň ne v tom­to sta­vu.

---