Češi ve Wehrmachtu - František Emmert

Kniha Františka Emmerta není moc dlou­há (má nece­lých 200 stran), ale zají­ma­vý­mi infor­ma­ce­mi je napl­ně­na takřka k prask­nu­tí. Pro lidi, kte­ří se zají­ma­jí o his­to­rii 2. sv. vál­ky a záro­veň o slo­ži­té a kom­pli­ko­va­né čes­ko-němec­ké vzta­hy je pak čet­ba toho­to díl­ka takřka povin­nos­tí.

Je zná­mým fak­tem, že Češi za wehr­macht nebo­jo­va­li. Není to z důvo­du jejich (vlast­ně naše­ho) špat­né­ho umě­ní váleč­nic­ké­ho, důvod je spí­še stran spo­leh­li­vos­ti a věro­hod­nos­ti, neboť rov­něž je zná­mo, že Hitler čes­ký národ zrov­na v lés­ce neměl. Dovolím si Dolfiho cito­vat: „Češi mají pěti­setle­té zku­še­nos­ti s tím, jak doko­na­le hrát pod­ří­ze­nost a nevzbu­dit při­tom nedů­vě­ru. Kolik Čechů se za mého mlá­dí potlou­ka­lo Vídní, nau­či­lo se jazyk a pak se šikov­ně vetře­lo do roz­ho­du­jí­cích pozic ve stá­tě“, či jin­de, „...sta­čí Čechovi neostří­hat fou­sy a pod­le toho, jak smě­řu­jí dolů, se hned pozná, že jde o potom­ka mon­go­loid­ních kme­nů...“

Jako vše má ale i toto svo­ji dru­hou stra­nu min­ce. Rozličnými cesta­mi se nako­nec něko­lik Čechů do wehr­mach­tu (vět­ši­nou nedob­ro­vol­ně) dosta­lo. Kniha se zamě­řu­je pře­váž­ně na dva způ­so­by, a to ces­tu Čechů z Těšínka a z Hlučínska, kde jed­ni se sta­li obča­ny Říše na zákla­dě pod­pi­su tzv. Volkslistu o při­hlá­še­ní se ke „slez­ské národ­nos­ti“ (mnoh­dy vynu­co­vá­no, neboť v pří­pa­dě nepo­de­psá­ní by násle­do­va­lo vysíd­le­ní z domov­ské oblas­ti) a dru­zí (lidé z Hlučínska) na zákla­dě toho, že jejich úze­mí již dří­ve pat­ři­lo Německu a oni jsou tedy v pod­sta­tě Němci.

Kniha sle­du­je osu­dy a auten­tic­ká vyprá­vě­ní cel­kem 8 osob, jejichž život byl sku­teč­ně pozo­ru­hod­ný. Čtenář se tak přes jejich zážit­ky podí­vá do kok­pi­tu Luftwaffe, na palu­bu lodi V1107, do roz­pá­le­né afric­ké pouš­tě, i na kru­tá bojiš­tě východ­ní fron­ty.

Kniha se mi cel­ko­vě moc líbi­la, a to neje­nom kvů­li tomu, že v dané oblas­ti vypl­ňu­je men­ší lite­rár­ní vaku­um.

---