Český film 04

Rok 2004 skon­čil. Odehrálo se vněm plno věcí, plno poli­tic­kých zále­ži­tos­tí, plno pří­rod­ních pohrom, plno kul­tur­ních udá­los­tí, a v kinech pro­běh­lo i plno čes­kých fil­mů. Většinou jejich spo­leč­ným jme­no­va­te­lem je kome­die nebo­li lépe tragi­ko­me­die. V mno­ha pří­pa­dech jde o fil­my o lidech, o jejich pomě­rech, pro­blé­mech, o lás­ce a sexu. V těch míst­nos­tech, kde tak rádi čeká­me na tmu, kde sedí­me ve vypol­stro­va­ných nebo dře­vě­ně skří­pa­jí­cích sedač­kách, jste měli mož­nost vidět např. debut Davida Jařaba VATERLAND. Film, kte­rý je v kon­tex­tu domá­cí kine­ma­to­gra­fie veli­ce oso­bi­tým dílem. Zvláštní atmo­sfé­ra, zvlášt­ní děj – ale to je, tak vše. Plno pří­bě­ho­vých cest je nedo­kon­če­no, tajem­ství se neod­ha­lí, někte­ré smě­ry zůstá­va­jí sle­pé, někte­ré zby­teč­né. Dialogy jsou jen prázd­nou výpl­ní, o kame­ře radě­ji nemluvě, herec­ké výko­ny, kro­mě Rodena, jsou plyt­ké, a mimo lovu na „kostrou­ny“ je film bez tem­pa a akce. Pokud měl být film čes­kou lyn­cho­vi­nou, tak se autor ztra­til sám ve své nevě­do­mos­ti. Ale mož­ná, že ta cel­ko­vá nuda byl záměr, umě­lec­ký úmy­sl, kte­rý člo­věk snad­no nepo­cho­pí… Vaterland – lovec­ký deník je tím fil­mem u kte­ré­ho nevím, zda-li neměl skon­čit v polo­vič­ce, a nebo jest­li mu ješ­tě polo­vič­ka nechy­bí. Dalším roz­pa­či­tým dílem je SPRÁVCE STATKU. Jakýsi rodin­ný film kame­ra­ma­na Martina Duby, jenž před­vá­dí nád­her­ný, sice dob­ře myš­le­ný, fil­mo­vý ama­té­ris­mus. Film se natá­čel na Dubově stat­ku, s jeho rodi­nou, dět­mi, přá­te­li a zví­řát­ky… pří­jem­né, jen proč se to pro­mí­tá v kinech? Snad jako důkaz, že se dá nato­čit film i za málo peněz? Ale to už díky Svěrákově Jízdě snad i víme. V roce 2004 vzni­kl, ale ješ­tě jeden lev­ný, avšak ne laci­ný, kos­mo­po­lit­ní film SILNÝ KAFE island­ské­ho stu­den­ta praž­ské FAMU Börkura Gunnarssona. Jedna z dal­ších kome­di­ích o vzta­zích a o oby­čej­ných věcech, kome­di­ích, u kte­rých se moc neza­smě­je­te. Špatně podi­vu­hod­ná kame­ra, div­ně napsa­né dia­lo­gy, u kte­rých šlo hlav­ně o to říct tu nej­lep­ší hláš­ku. Avšak věřím, že si ten­to film urči­tě našel a najde divá­ky, pře­de­vším z řad Samotářů. Na fil­mu je, ale nej­lep­ší soun­d­track, což je tedy hod­ně málo. CHOKING HAZARD Marka Dobeše jsem naštěs­tí nevi­děl, znám sice jeho krát­ký film Byl jsem mla­dist­vým inte­lek­tu­á­lem, kde uká­zal svůj talent, ale v této zom­bie kome­dii ho nej­spí­še ztra­til. Jediné k čemu je ten­to film dob­rý, že uká­zal ostat­ním fil­ma­řům, že tudy ces­ta neve­de. Jan Hřebejk se nao­pak vyma­nil z retro kome­dií, a nato­čil film o sou­čast­ných pro­blé­mech naší spo­leč­nos­ti a naší exis­ten­ce. A to tak, že jste plát­no moh­li pole­po­vat nálep­ka­mi „Toto je fot­ba­lo­vý rasis­mus,“ „Toto je nehlí­da­ná imi­gra­ce,“ „Toto bez­moc­nost pro­ti kri­mi­na­li­tě“ „Toto soci­ál­ní pro­blém.“ V HOREM PÁDEM se navzá­jem pro­stu­pu­jí tři „tragi­ko­mic­ké“ pří­běhy, v nichž vystu­pu­je herec­ké spek­trum z hře­bej­ko­vých fil­mů, od kte­ré­ho se čeká, jak nás roze­smě­je. Soderberghovo zbar­ve­ní obra­zů, nevtí­ra­vá kame­ra Jana Malíře, Emília Vašáryová… to jsou kla­dy. Film je zrca­dlem doby, tak jak by to mělo být u kaž­dé­ho sou­čast­né­ho umě­ní. Reflektuje pova­hu naše­ho náro­da, je to sní­mek z té pra­vé pří­tom­nos­ti, ale ztrá­cí na kva­li­tě dia­lo­gy pro poba­ve­ní. Dialogy o neto­pý­rech v těs­tíč­ku, o vege­ta­ri­án­ství, zby­teč­ně dlou­hou sto­lo­vou scé­nou, „neče­ka­nou“ kara­te pasá­ží nebo hýba­jí­cí­mi se hra­čič­ka­mi v závě­reč­ných titul­kách, kte­ré zce­la naru­ši­ly onen stři­ho­vý konec, kte­rý jako­by nepa­t­řil do ono­ho fil­mu. Vše bylo vykres­le­no bez pomo­cí slov – v živo­tě se pře­ci také moc nemluví…Srovnávání s Magnolií je zne­u­ctě­ní Andersonova fil­mu, ale jis­té je, že se Hřebejk opro­ti scén­ko­vi­tým Pelíškám či vyslo­ve­ně komerč­ní­mu Pupendu pohnul dál. Horem pádem uka­zu­je spí­še teze, než život­ní osu­dy něko­li­ka lidí, ale je to jeden z mála fil­mu, kte­rý se v minu­lém roce pove­dl. F. A. Brabec se nao­pak sna­žil nato­čit psy­cho­lo­gic­ký thriller, žán­ro­vý film, kte­rý nena­pl­nil žánr. Nelze popřít, že je schop­ný kame­ra­man, ale mys­let si, že prá­vě jeho kame­ra­man­ské schop­nos­ti zachrá­ní film, je veli­ce naiv­ní. Hlavní posta­vy jsou, i přes cha­risma­tic­ké osob­nos­ti, veli­ce plo­ché, nepro­ži­té a fád­ní. Atmosféra je ta tam, fil­mo­vé a režij­ní, sce­náris­tic­ké chy­by na mís­tě. Policejní pře­pa­de­ní, vozíč­kář pozo­ru­jí­cí auta na Nuselském mos­tě, zastře­le­ní psa, odpor­ně nepři­ro­ze­ně zby­teč­ná sexu­ál­ní scé­na atd. atd. Brabec ve svém fil­mu BOLERO zby­teč­ně exhi­bu­je svý­mi kole­jo­vý­mi nájezdy a rádo­by léta­jí­cí kame­rou, snad jako­by šlo o škol­ní cvi­če­ní. Snaha o detek­tiv­ní film se mu nedá ode­přít, ale ty nám snad nikdy nešli, radě­ji by se měl tedy vrá­tit ke své kame­ra­man­ské pro­fe­sy. Teenage kome­die SNOWBOARĎÁCI, jenž se sta­la neče­ka­ným fil­mo­vým hitem, je pří­jem­ným pře­kva­pe­ním roku. Nenáročný odde­cho­vý film, kte­rý spl­nil žánr. Jsou zde zna­tel­né inspi­ra­ce západ­ní­mi sním­ky, zruč­né ruce stři­ha­če a kame­ra­ma­na či dob­ré herec­ké výko­ny, a k dob­ru také hra­je skvě­lý soun­d­track. Film nemá něja­ké psy­cho­lo­gic­ké poslá­ní nebo hlu­bo­ké myš­len­ky, je to pros­tě jen prvo­plá­no­vý film pro nác­ti­le­té pub­li­kum, pro kte­ré toho tady moc nedě­lá­me. Buďme rádi, že tady něco tako­vé­ho vznik­lo. A stej­ně tak buď­me i hrdí na film MISTŘI Marka Najbrta, na toto cit­li­vé pro­nik­nu­tí do fanouš­kov­ské­ho svě­ta. Obrazy ilu­stru­jí onen pocit bez­rad­nos­ti, kous­ky sně­hu na poli a mlha kolem vše pod­tr­há­va­jí. Absurdní situ­a­ce, pří­jem­ný humor, nápa­di­té sno­vé vize, věro­hod­nost postav, a ta těž­ká rea­li­ta. Film Mistři je něco jako Nuda v Brně - sku­teč­né pří­běhy bez sna­hy šoko­vat, jen ilu­stro­vat ten smu­tek v nás. I tak málo nám sta­čí. Komentovat Básníky, KAMEŇÁK, NON PLUS ULTRAS samo­zřej­mě radě­ji nebu­du. Film KRAJINA MÉHO SRDCE, expe­ri­men­tál­ní film Jana Němce jsem bohu­žel ješ­tě nevi­děl, ale věřím tomu, že sto­jí za shléd­nu­tí. Tedy pokud ho kina vůbec zařa­dí do pro­gra­mu. A o fil­mu KRÁL ZLODĚJŮ se záměr­ně nezmi­ňu­ji, jeli­kož nevím zda-li ho brát jako čes­ký.
V roce 2004 vznik­lo také něko­lik zají­ma­vých doku­men­tů, kte­ré nava­zu­jí na jeho dobrou pověst. Ze všech samo­zřej­mě vyční­vá Český sen. Dokumentární film, jenž může být, jak zesměš­ně­ním cham­ti­vých a jed­no­du­chých čes­kých lidí, úto­kem pro­ti prázd­no­tě rekla­my nebo jen pohle­dem do reklam­ní bran­že. Neodnesete z něj odpo­věď na otáz­ku proč, ale je to nad­ča­so­vá zále­ži­tost, kte­rou samo­zřej­mě Češi těž­ko doce­ní či pocho­pí. Je to jed­no z mála děl, na kte­ré může být čes­ká kine­ma­to­gra­fie hrdá. Žijeme v kon­zum­ní době, a ten­to film to jenom doko­na­lým způ­so­bem potvr­dil.

Minuly rok vznik­lo u nás něco kolem 20 fil­mů, což je veli­ce dob­ré čís­lo srovnáme-li ho se slo­ven­skou kine­ma­to­gra­fií, kde vzni­ka­jí tak tři fil­my roč­ně. Ale upřím­ně řeče­no, kolik fil­mů je z těch­to dva­ce­ti výji­meč­ný­mi díly, kolik z nich vypo­ví­dá o době, v kte­ré žije­me, kolik z nich Vás strh­ne a zlo­mí nebo ohro­mí, emo­ci­o­nál­ně či myš­len­ko­vě zasáh­ne? Opravdu, ale oprav­du jen málo. Problémů v čes­ké­ho fil­mu je mno­ho. Chybí v něm expe­ri­ment, nové režij­ní postu­py, kame­ra­man­ské mož­nos­ti, absen­ce zásad­ních odváž­něj­ších témat. Jakoby se fil­my neli­ši­ly od těch prvo­re­pub­li­ko­vých, jeden stej­ný jako dru­hý, žád­ný režij­ní ruko­pis. Chybí sebe­re­flexe, poli­tic­ká anga­žo­va­nost, žánro­vé fil­my, chy­bí odva­ha popsat naší dobu, a člo­věk a jeho exis­tenč­ní otáz­ky v ní. Problém našich fil­mů, že divá­ka nikam nepo­sou­va­jí, skon­čí film a my chlad­ně odchá­zí­me z kina, nedo­tče­ni, nepo­sk­vr­ně­ni, humo­rem uspo­ko­je­ni. Jinde vítě­zí fil­my poli­tic­ky útoč­né, sexu­ál­ně ote­vře­né, fil­my hra­jí­cí si s fil­mo­vým časem nebo mate­ri­á­lem, s kine­ma­to­gra­fic­ký­mi mož­nost­mi… To jen my máme las­ka­vé kome­die (kte­ré jsou pro zahra­nič­ní­ho divá­ka nesro­zu­mi­tel­né), sen­ti­ment, jed­no­du­chá klišé, myš­len­ko­vou prů­měr­nost. U nás je lid­ské tělo tabu, stej­ně jako poli­tic­ký názor… Samozřejmě dal­ším pro­blé­mem je neschop­nost fun­go­vat v evrop­ské kopro­duk­ci a prázd­ná kon­cep­ce eko­no­mic­ké­ho roz­vo­je čes­ké­ho fil­mu a jeho pre­zen­ta­ce na fil­mo­vých trzích… Avšak abych nebyl úpl­ně pesi­mis­tic­ký, na čes­kém fil­mu je skvě­lé, že zví­tě­zil nad Hollywoodem. Ale to je jen malý lesk. Nebo se ve všem ple­tu?

---