Chameleon / The Pretender – symfonie intelektu a lehkého humoru, který není pro každého

„Existují mezi námi cha­me­le­o­ni. Géniové obda­ře­ní schop­nos­tí stát se kým­ko­li z nás. V roce 1964 unes­la insti­tu­ce zná­ma jako Centrum, mla­dé­ho cha­me­le­o­na jmé­nem Jarod a podro­bi­la jeho génia své­mu výzku­mu. Jednoho dne ale cha­me­lon ute­kl…“

Těmito slo­vy začí­ná zněl­ka jed­no­ho doce­la zvlášt­ní­ho kous­ku. V data­bá­zích je veden jako mys­te­ri­oz­ní a sci­fi dra­ma thriller. Což nijak neu­snad­ňu­je jakou­ko­li sna­hu si pod tím před­sta­vit něco kon­krét­ní­ho.

Osobně si mys­lím, že vylo­že­né sci­fis­ti­ky je v Chameleonovi nato­lik málo, že by si klid­ně vysta­čil s pou­hým mys­te­ri­oznem.

Jeho kouz­lo je v jem­nos­ti, spí­še názna­cích a uži­je si ho člo­věk, kte­rý toho hod­ně nače­tl a umí si užít jem­né naráž­ky na mno­ho témat.

Jarod ute­kl z Centra, insti­tu­ce, kte­rá vyu­ží­va­la jeho schop­nost abso­lut­ní empa­tie k před­po­ví­dá­ní cho­vá­ní lidí v nej­růz­něj­ších situ­a­cích. Například při simu­la­ci kata­stro­fy leta­dla se Jarod postup­ně stal vše­mi čle­ny posád­ky a sta­no­vil, jak se kdo z nich zacho­vá.

Protože byl od dět­ství izo­lo­ván od okol­ní­ho svě­ta, nemá o něm ve svých více jak tři­ce­ti letech sko­ro žád­né pově­do­mí. Z toho pra­me­ní vět­ši­na drob­ných vtíp­ků – Jarod je nadán obrov­skou inte­li­gen­cí, ale nechá­pe drob­né nuan­ce lid­ské­ho cho­vá­ní a má hod­ně zvě­da­vost malé­ho klu­ka a čás­teč­ně také jeho uva­žo­vá­ní. Krom toho má napří­klad sil­né sklo­ny roze­bí­rat vědec­ky fun­go­vá­ní Santa Clause a nechá­pe napří­klad fil­mo­vé naráž­ky. Připomíná tro­chu star­ší ver­zi Sheldona Coopera, ale bez jeho aso­ci­a­li­ty a bez ome­ze­ní jen na teo­re­tic­kou fyzi­ku – kdy­by ji potře­bo­val, zvlád­ne ji za víkend.

Obviněný: „Jak dlou­ho jste práv­ní­kem?“
Jarod se podí­vá na hodin­ky: „Asi deset a půl minu­ty.“

To mu nijak nebrá­ní osvo­jit si vel­mi rych­le jaké­ko­li povo­lá­ní a vel­mi, vel­mi rafi­no­va­ně likvi­do­vat ty, kte­ří spácha­li něco zlé­ho, ale zákon­né pro­střed­ky na ně nepla­tí. Jarod neza­bí­jí, ale nechá­vá pacha­te­le zlo­či­nů pově­sit se na laně vlast­ních hříchů. A klid­ně kvů­li tomu pře­čte všech­no o prav­dě­po­dob­nos­ti, nau­čí se počí­tat kar­ty a zrui­nu­je kasi­no jen kvů­li tomu, aby si mohl v kli­du pro­mlu­vit se šéfem ochran­ky.

A samo­zřej­mě by to neby­lo ono, kdyb po něm Centrum nešlo. Instituce k tomu pou­ží­vá pár pro­střed­ků, v čele s Jarodovým psy­cho­lo­gem Sydneym a sleč­nou Parkerovou, kte­rá Jarodovo dopa­de­ní bere jako osob­ní akt pomsty.

Pokud při­jme­te model psy­cho­lo­gic­ké hry s cílem, kolem kte­ré­ho se pozvol­na sta­hu­je smyč­ka, Budete se s Chameleonem cel­kem sluš­ně bavit. Jarod kon­stru­u­je s obli­bou tako­vou psy­cho­lo­gic­kou Saw – jeho cílem není člo­vě­ka zabít, jen odha­lit, jaký doo­prav­dy je…

Základ: mimo­řád­ně nada­ný jedi­nec na útě­ku

Navíc:

• psy­cho­lo­gic­ké hrát­ky
• inte­li­gent­ní vrs­tev­na­tý humor
• mini­mum efek­tů, více kon­ver­za­ce