Pán prstenů: Zajímavosti z natáčení - Aneb článek, který jsem tvořil čtyři hodiny.

Hodnocení článku

(1 hlasů, průměr: 4,00 z 5)

Načítám počet zobrazení...

„Natočili jsme všechny tři snímky najednou, takže jsou si v mnohém podobné. Dvě věže se ale více než okolo elfů, trpaslíků a hobitů točí okolo světa lidí a to filmu dává mnoho realističtější, skoro historický tón, trochu ve stylu Statečného srdce,“ říká s mírnou nadsázkou Peter Jackson, muž, který pozvedl žánr fantasy filmu na zcela nevídanou úroveň.

Dotáčky a stříhání

Přestože natáčení Pána prstenů pohltilo předlouhé dva roky, strávené v nedotčených končinách Nového Zélandu, právě zásluhou režiséra snímku bylo někdy nezbytné některé scény přetočit, či natočit zcela nové. Pro samotné tvůrce a herce to pak znamenalo to, že i rok po uvedení Společenstva prstenu do světových kin a dotočení materiálu pro zbylé dva díly si na vlas stejný filmařský štáb musel opět spakovat věci a vyrazit do „země Pána prstenů“, jak je známému ostrovu přezdíváno. Remake určitých pasáží a obohacování již natočeného filmového pásu považuje Peter Jackson za dobrou věc: „Z ekonomického pohledu je to výjimečný luxus, zato z uměleckého hlediska skvělý způsob, jak dělat filmy. Často teprve až ve střižně zjistíte, že vám některé záběry chybí a jiné byste raději natočili jinak.“

V takovýchto případech se především jedná o pasáže, které mají vtisknout příběhu větší hloubku, obohatit dění o zákoutí té či oné kapitoly z knižní předlohy, anebo jen vytvořit plynulejší přechod mezi dvěma dříve natočenými scénami. Je to skutečně zajímavé, ale to samé se děje i naopak – především v místech, kde si své honoráře zasluhují střihači. Když na place natočíte určitou scénu, která má v rámci zápletky své opodstatnění, tak to ještě nemusí znamenat, že se objeví i v konečném sestřihu. Je to kruté, ale kvůli této skutečnosti nespatřila světlo světa např. scéna v Roklince, jež se orientuje na zajímavý rozhovor mezi hobitem Frodem a elfkou Arwen. Ostatně… účinek těchto radikálních kroků pocítil na vlastní kůži i samotný představitel Sarumana Christopher Lee, jehož účinkování v závěrečné části trilogie bylo zamítnuto s poměrně logicky znějícím vysvětlením, že scény zachycující jeho pád se vzhledem k úzké spjatosti s druhým dílem pro začátek Návratu krále zkrátka nehodí.

Super parta

Bylo by to asi divné, kdyby dva roky života strávené daleko od domova nestmelily všechny účastníky natáčení dohromady. Na Novém Zélandu se vytvořila opravdu nevídaná parta – nejenom mezi herci, ale také mezi ostatními pracovníky, vyskytujícími se v daleko hojnějším počtu. Zřejmě nejutuženější skupinka však vznikla okolo Vigga Mortensena a spol. Když se dnes zeptáte Elijaha Wooda, na co z natáčení nejraději vzpomíná, můžete si být jisti tím, že vám ve své odpovědi nezapomene zdůraznit pojem „kolektiv“. Mortensen, Wood, Sean Astin či Dominic Monaghan si volné chvíle a dny v perném programu zpestřovali skutečně zajímavými způsoby. Při prvním pobytu si např. objednali seskok s padákem či bungee jumping, a když už je omrzelo i tohle, nechali si „jen tak ze srandy“ vyhotovit společné elfské tetování (s výjimkou Daviese, za něhož onen proces podstoupil jeho dublér). Samotné večery pak trávili povětšinou v hospůdce nad pivním mokem, kde se k nim připojili i další členové - kromě komparsistů, představujících ve filmu skřety, elfy či lidské vzbouřence, to byli například i Ian McKellen s Christopherem Leem.

Takovéto přátelství vydrželo většině účastníkům dodnes. Vzhledem k tomu, že Mortensen, Astin a Wood žijí společně v L.A., komunikace mezi nimi skončením natáčení výrazněji neutrpěla. Že i herci jsou jenom lidé z masa a kostí, to potvrzuje koneckonců i skutečnost, že výše uvedeným lidem není cizí ani návštěva kamaráda. „Zrovna nedávno jsme vyrazili do Mexika překvapit Billyho Boyda,“ říká Wood v rozhovoru pro americký měsíčník Premiere a dodává: „Řekl bych, že to je víc než přátelství, připadáme si spíš jako bratři.“

Malé-velké problémy

Jsme jenom lidé a každý člověk má své nedostatky a slabiny. Jiné to nebylo ani s herci, kteří se na natáčení Pána prstenů podíleli. Takový Sean Bean, který na plátně zhmotnil postavu Boromira, je v civilním životě sice hodně milý a přátelský, nicméně má panický strach z létání helikoptérou. A jelikož bylo v určitých případech skutečně nutné využít leteckého přesunu v důsledku urychlení natáčení, vznikaly pro Beana mnohdy kuriózní situace. „Sean je smrdutý a prohnilý zbabělec!“ říká s humorným tónem John Rhys-Davies, představitel zavalitého trpaslíka Gimliho, „k smrti se bojí vrtulníků a nenasedl by do nich ani za nic. Takže než aby spolu s ostatními vyletěl na vrcholek hory, kde se natáčelo, vstal radši ráno o dvě hodiny dříve, vylezl tam po svých a večer šel zase pěšky zpátky dolů.“

Zmínění jména Johna Rhys-Daviese není v této souvislosti nijak náhodné, neboť i on byl na Zélandě konfrontován s nejednou strastí. Protože ve filmu hraje trpaslíka, v jehož tváři se výrazným způsobem promítá boj fyzický i duševní, každý den trávil v maskérně několik hodin. Přibližně po půl roce se u něj začal projevovat ekzém, což se vlastně dalo očekávat vzhledem k častému kontaktu pokožky s nejrůznějšími protetiky a make-upem. Nejednou se mu přihodilo to, že přišel do maskérny a vzápětí byl vykázán se slovy, že to dneska nepůjde, že má na tváři živé maso. „Kůže mi napuchla, pak zduřela a nakonec se sloupala. Vypadalo to hrozivě, ve váčcích pod očima se mi udělaly takové praskliny, že by se v nich daly hrát piškvorky,“ vzpomíná na neradostné okamžiky samotný aktér.

Bude se potit krev!!!

Trénink byl pro představitelé ústředních rolí nevyhnutelný. Zatímco Davies se učil ohánět se sekerou celé týdny a na place s třicetikilovým brněním na těle vyloženě trpěl, Viggo Mortensen měl úlohu o to složitější, že naskočil do plně rozjetého vlaku. Přeci jen s jeho jménem s v projektu původně nepočítalo, neboť Aragorna měl zprvu hrát Stuart Downsend. Na rozmyšlenou měl Mortensen pouhopouhý jeden den a sám přiznává, že nevěděl, jestli má roli Hraničáře opravdu přijmout, anebo ne. Rozhodující slovo měl v této problematice jeho třináctiletý syn. Když se dozvěděl, že jeho táta může hrát Aragorna, netrvalo mu dlouho, aby jej přesvědčil o správnosti jediné volby.

Neuplynulo ani čtyřiadvacet hodin a Mortensen už seděl v letadle mířícím na Nový Zéland. Na přípravy a samotný trénink měl ze všech aktérů nejméně času. Zatímco všichni ostatní měli na zdokonalení svých bojových schopností celé dva měsíce, Viggo to musel zvládnout za skromné čtyři dny. Naštěstí pro Mortensena, jako učitel mu byl přidělen bývalý olympijský vítěz Bob Anderson, dnes již sedmdesátiletý dědeček. „Anderson učil šermovat už Errika Flynna a na začátku mi na rovinu řekl, že není čas na to, aby se se mnou mazlil a všechno mi podrobně vysvětloval,“ říká představitel Aragorna a s úsměvem pokračuje: „Prostě na mě začal posílat jednu vlnu skřetů za druhou.“

Že je trénink diametrálně odlišný od „scén natáčených na ostro“, o tom se většina zúčastněných přesvědčila na vlastní kůži. Takovou ztrátu zubu může Mortensen považovat ještě jako štěstí, když přihlédne ke zraněním, které při natáčení utržil Orlando Bloom, ve filmu blonďatý elf Legolas. Polámaná žebra a končetiny byly u něj na každodenním pořádku – zvláště pak z koně padal více, než je zdrávo. „Orlando? Jo… tak ten byl neustále ofáčováný,“ směje se nahlas John Rhys-Davies v rozhovoru pro americký filmový měsíčník. Ono se však také ale není čemu divit – u člověka, který měl třikrát naštípnutou lebku, zlomené obě nohy a pochroumanou páteř, se nedá očekávat, že propluje celým natáčením bez odřenin a pohmožděnin.

Bitva u Helmova žlebu ve zpětném zrcátku

Vrcholná scéna ze Dvou věží dala filmařům co proto, ale hlavně pracovníkům trikové společnosti Weta, kterou Jackson založil před několika lety. Když bychom před nějakým tím pátkem vklouzli do prostor novozélandského „studia na sny“, byli bychom asi hodně překvapeni, na co všechno bychom tady narazili. Figuríny dokumentující fyzický vývoj Gluma, nejrůznější masky skřetů, všelijaké kostýmy, repliky zbraní, magické artefakty, brnění atd. Trikaři z Wety zasvětili tvorbě Pána prstenů ještě více času než samotní herci. „Na tomhle filmu děláme celých pět let, v pěti odděleních bylo vyrobeno na čtyřicet osm tisíc rekvizit,“ dodává s pýchou šéf společnosti Richard Taylor.

Zadostiučinění za „černou“ práci se Weťáci dočkali při předávání Oscarů. Když Taylor se zlatým plešounem přistál loni v březnu na letišti ve Wellingtonu, připravili pro něj jeho podřízení opravdu výsostné přivítání. Rudý koberec ke schůdkům letadla byl jen pouhým úvodem, zaplněná příletová hala pak Taylora vyloženě dojala. Aby se Richard svým pracovníkům nějak odvděčil, nakoupil pak v L.A. asi sto maket Oscara a všechny je porozdával.

Někteří lidé by se mohli mylně domnívat, že je Pán prstenů výhradně dílem nejmodernější počítačové technologie. Skutečnost je ale trochu jiná. Samozřejmě, že ve filmu narazíme na mnoho scén, které by bez pomoci computerů nikdy nevznikly, nebo alespoň ne v takové podobě, málokdo si však už uvědomí, že Jackson hodně trval na tom, že cokoliv půjde vytvořit klasickými trikovými postupy „a lá guma, latex a sádra“, tak to nevznikne zásluhou softwarů. Kromě masek skřetů a loutek entů tak byla zplozena i celá řada nejrůznějších modelů budov – hradbami začínaje, městskými budovami konče.

Z celé plejády zmenšenin vyniká nejvíce miniatura věže Barad-dûr a jejího okolí o půdorysné ploše pět metrů čtverečných a zejména pak maketa Helmova žlebu a přilehlého terénu, která byla v postprodukci využita pro dosazení několikatisícových vojsk skřetů a lidí. Monumentální bitva ze závěru druhého dílu je tedy jednou ze scén, která vznikala nejenom v dílně, ale také v počítačích. Zatímco bez zmíněného modelu by se daná pasáž jistě natočit dala, bez zásahu moderní technologie by se tvůrci obešli jen stěží. Pro vznik této scény museli programátoři vyvinout speciální animační a simulační program, který umožnil pixelovým „vojáčkům“ logicky uvažovat, bojovat v závislosti na situaci a pohybovat se způsobem nerozeznatelným od reálu. Richard Taylor vnáší do celé problematiky mnohem více světla: „Místo toho, abychom každému z tisíců vojáků předem naprogramovali to, co má dělat, dali jsme mu oči, aby mohl rozeznat přítele od nepřítele, a mozek, aby se mohl rozhodovat, jestli má bránit, nebo útočit. Prostě proti sobě postavíte dvě armády, stisknete knoflík a necháte je, ať si to spolu vyřídí.“