(zatím nehodnoceno)
Loading...Americký herec, producent a režisér George Clooney se v hollywoodském systému propracoval až na úplný vrchol, kdy už nemusí brát jakékoliv role, aby si zvyšoval za každou cenu svou popularitu a tím i cenu na trhu hereckých stars. Proto si také mohl dovolit ten luxus postavit se za kameru a začít natáčet ambiciózní projekty, které konvenují jeho osobnímu přesvědčení a vyjadřují názory, nad kterými stojí za to se zamýšlet. A jelikož se Clooney vždy snažil veřejně angažovat, bylo jen logické, že se svými tvůrčími počiny začal vyjadřovat právě k politice. V tomto směru zaznamenal svůj dosavadní největší úspěch se snímkem Dobrou noc a hodně štěstí (2005), skvělé novinářské drama z období mccarthysmu, kde to byla ještě média, která se snažila korigovat špatné směřování americké politiky. Ve svém novém filmu Den zrady se ale ideově posunul dál. Jakožto sám demokrat, který mimo jiné podporoval zvolení současného prezidenta Baracka Obamy, tentokrát účtuje se svými vlastními představami a nadějemi, že demokratický proud americké politiky může být lepší než ten republikánský.
Ústřední postavou dramatu, které sleduje souboj posledních dvou demokratických kandidátů v primárkách ve státě Ohio, je Stephen Meyers (Ryan Gosling), tajemník šéfa volební kampaně Paula Zara (Philip Seymour Hoffman), jenž má na starosti práci s médii. Oba pracují ve štábu senátora Mikea Morrise (George Clooney), který představuje ve volbách progresivnějšího a liberálnějšího kandidáta, který má v těsném souboji se svým stranickým protivníkem senátorem Billem Pullmanem (Michael Mantell), jenž reprezentuje tradičnější křídlo politického establishmentu, drobný náskok u voličů a tím nakročeno vybojovat si svou nominaci za demokratickou stranu v prezidentských volbách. Vše se ale poněkud zkomplikuje v okamžiku, kdy Stephenovi zavolá šéf konkurenční kampaně Bill Duffy (Paul Giamatti) s ďábelskou nabídkou, aby změnil tým.
Clooneyho snímek je introspekcí do mechanismů, jimiž se politika řídí a nahlíží tzv. za oponu veřejných vystoupení populistických proslovů jednotlivých politiků. Jako předobraz mu posloužila divadelní hra „Farragut North“ od Beau Willimona z roku 2008. Ta se soustředila na zákulisní machinace předvolebního štábu prezidentského kandidáta Mikea Morrise, který ale ve hře přímo nevystupoval. Autorovi šlo o postižení manipulací a intrik, kterými jsou na cestě k moci vystaveni v zobecnitelné rovině de facto všichni politici. Clooney chtěl hru adaptovat už tehdy, ale právě kvůli Obamově kampani a atmosféře plné naděje a optimismu od toho nakonec ustoupil. O pár let později, bohatší o zkušenosti i poučen vývojem událostí na americké politické scéně, tak vytvořil dílo, které je mnohem vrstevnatější i aktuálnější a nabízí především mnohem důmyslnější přesah.
Samozřejmě, že Clooney se v narážkách záměrně nebránil konkrétním konotacím, jako třeba v případě designu volebního plakátu demokratického kandidáta Mikea Morrise, který vyloženě odkazuje ke známému vyobrazení prezidenta Obamy před volbami. Clooney ale přebral pro svého Morrise i Obamův rétorický a gestikulační styl, který spolu s tematickým záběrem jeho projevů ukazuje jasný inspirační zdroj. Den zrady ale stojí především na událostech kolem Stephena, se kterým spoluprožíváme vystřízlivění, že v tomhle byznysu se nedá věřit ničemu a nikomu a že to nejdůležitější je neztratit svou víru v prosazení správných hodnot a idejí, i za cenu toho, že bychom korektní postup k jejich naplnění, měli vyměnit za chladně pragmatickou cestu. Integrita a pravdomluvnost jsou v této špinavé hře značně relativními termíny, které mohou posloužit jako nástroje, jak zdecimovat soupeře a získat potřebný náskok. A je už úplně jedno, že použité prostředky nemají nic společného s fair play. Politika byla a je svinstvo, ale bohužel se bez ní neobejdeme, i to nakonec nutí Stephena využít všech podpásových možností a zákeřných zbraní, aby vytáhnul silnější kartu, než jeho donedávní spojenci. Ambiciózní mladík je tak nakonec dotlačen okolnostmi k tomu, že vymění kariéru za čest.
Scénáristé v tomto smyslu velmi chytře pracují s výstavbou příběhu a politické drama postupně překlopí do osobní morality. Na počátku sledujeme hektickou mašinérii volební kampaně skrze Morrisův štáb, včetně zákulisních jednání, jež mají zvrátit preference přetažením vlivných osobností jako třeba kongresmana Thompsona (Jeffrey Wright), který chce za podporu kandidáta ministerský post v nové vládě. Potom jsme svědky zvratu, který otřese Stephenovými jistotami, když zjistí, že se ideály lidí okolo něj se příliš neslučují s jejich skutečným chováním, tak jak je hlásají. A v závěru pak už jen divák spolu s hrdinou dochází k hořkému poznání, že politika je soukolí, které dříve nebo později semele i ty nejodolnější, kteří se zaštiťovali proklamacemi o tom, že nebudou přistupovat na nemorální kompromisy. Je to ale také zkouška jejich vlastního svědomí, v němž je mnohdy důležitější obstát sám před sebou, než před masou voličů. Osobní užitek tedy vítězí nad politickými cíli na všech rovinách. Škoda jen těch naivních chyb a idealistických obětí.
Den zrady je hereckým koncertem všech zúčastněných, díky nimž taky působí celé dílo absolutně přesvědčivě, ale především opět dokazuje, jak výjimečným talentem disponuje Ryan Gosling, který svého Stephena buduje neokázale, ale charakterově velmi přesně odstiňuje jeho proměňující se rozpoložení. Právě na tom, jak moc mu dokážete uvěřit, stojí a padá úspěch Clooneyho filmu. Jestli by si tedy měl někdo odnést Oscara, pak jednoznačně Gosling i s přihlédnutím k jeho nedávným dalším rolím, jako třeba té výrazově strhující v hypnotickém thrilleru Drive.
Mimochodem původní anglický název filmu je The Ides Of March, čili v doslovném překladu Březnové idy. Takto se v římském kalendáři označuje 15. březen, kdy byl spiklenci zavražděn Julius Caesar. Patnáctého března se také odehrávají primárky v Ohiu v Clooneyho snímku. Myslím, že další indicie ohledně tohoto symbolického rámce si už jistě budete schopni doplnit sami. Navíc načasování uvedení v kinech je rovněž příznačné, v Americe i u nás se blíží volba nového prezidenta. A deziluze z toho, jak se dělá politika v USA či tuzemsku, je prakticky stejná.
Nejnovější komentáře