Encanto – Recenze – 40 %

emcanto

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Nový ani­mo­va­ný film stu­dia Disney je dějo­vě zasa­zen do kolum­bij­ských hor, kde před pade­sá­ti lety zalo­ži­la ovdo­vě­lá žena jmé­nem Alma Madrigal spo­lu se sku­pi­nou ute­čen­ců ves­ni­ci s názvem Encanto (špa­něl­sky kouz­lo). Se tře­mi malý­mi dět­mi se totiž teh­dy usa­di­la ve vel­kém rodin­ném domě, kte­rý vybu­do­va­la prá­vě kouz­la, a jenž od té doby všem jejím potom­kům pro­půj­ču­je po dosa­že­ní urči­té­ho věku nej­růz­něj­ší magic­ké schop­nos­ti. V sou­čas­nos­ti je Alma něko­li­ka­ná­sob­nou babič­kou a mat­ri­ar­chou celé­ho domu, v němž se nad­lid­ských doved­nos­tí postup­ně dočka­la již i všech­na její vnou­ča­ta. Tedy až na nác­ti­le­tou Mirabel, hlav­ní hrdin­ku a vypra­věč­ku fil­mu, jíž dům z něja­ké­ho důvo­du žád­nou zvlášt­ní schop­nost nepři­sou­dil. Její úlo­ha nicmé­ně začne vyvstá­vat ve chví­li, kdy série rodin­ných kri­zí způ­so­bí, že se dům začne roz­pa­dat a jeho magic­ká síla sláb­nout.

Photo © Walt Disney Animation Studios

Film Encanto je pře­de­vším o tom, že rodi­na má držet pohro­ma­dě, že její čle­no­vé by se měli mít navzá­jem rádi, měli by si naslou­chat, vzá­jem­ně se respek­to­vat, být sami sebou, a tak podob­ně. Hrdinové toho­to fil­mu sice zpo­čát­ku půso­bí jako ide­ál­ní rodi­na, leč pak se uká­že, že před sebou zapí­ra­jí záhad­ně zmi­ze­lé­ho strýč­ka, že někte­ří jsou sami k sobě i vůči dru­hým neu­přím­ní a že mezi leckterý­mi z nich panu­je sil­ná nevra­ži­vost a vyčí­ta­vost, tak­že se jim v důsled­ku toho začne hrou­tit dům. Ale když si to pak vyří­ka­jí a zno­vu si uvě­do­mí ty pra­vé rodin­né hod­no­ty, tak se vše dá zas do pořád­ku. Což je v pod­sta­tě celý film, jehož pří­běh je oprav­du takhle jed­no­du­chý a de fac­to obsa­ho­vě pus­tý.

Celý film se ode­hrá­vá buď uvnitř ono­ho domu (kte­rý žije vlast­ním živo­tem, při­čemž svým oby­va­te­lům tře­ba pomo­cí prken v pod­la­ze při­sou­vá bač­ko­ry, kach­lič­ka­mi v kuchy­ni podá­vá talí­ře či na požá­dá­ní při­sta­vu­je žeb­řík), nebo v jeho těs­ném oko­lí. Každý v něm má svůj pokoj, jehož inte­ri­ér má ve sku­teč­nos­ti podo­bu roz­lehlé­ho samo­stat­né­ho svě­ta, od poušt­ní jes­ky­ně s hlu­bo­kou pro­hlub­ní až po džun­g­li plnou zví­řat a stro­mů (nicmé­ně nahléd­ne­me pou­ze do tří). Schopnosti jed­not­li­vých postav jsou roz­ma­ni­té a rela­tiv­ně zábav­né. Film hýří barva­mi, skvě­lou ani­ma­cí, hra­vý­mi detai­ly a muzi­ká­lo­vý­mi čís­ly. Všechno to jsou ale jen vycpáv­ky, mas­ku­jí­cí prázd­no­tu pří­bě­hu i jeho sla­bé a před­ví­da­tel­né „detek­tiv­ní“ záplet­ky, v níž Mirabel pát­rá po tom, jak zká­ze rodin­né­ho domu zabrá­nit.

Celou rodi­nu Madrigalových tvo­ří jede­náct postav, z nichž sedm jich dis­po­nu­je něja­kou zvlášt­ní schop­nos­tí, kupří­kla­du magic­kým léče­ním, nad­lid­skou silou nebo mož­nos­tí ovliv­ňo­vat poča­sí. Kvantita je však zjev­ně upřed­nost­ně­na před kva­li­tou, neb film se ve scé­ná­ři jen málo­ko­mu stí­há věno­vat dosta­teč­ně. Třeba otec hlav­ní hrdin­ky je defi­no­ván výhrad­ně jen svou aler­gií na vče­lí bod­nu­tí (tak­že je pak ale­spoň co magic­ky léčit) a jeden z jejích bra­tran­ců zas jen svou schop­nos­tí měnit fyzic­kou podo­bu, což činí neu­stá­le (tak­že je těž­ké pochy­tit, jak vypa­dá doo­prav­dy), a nic dal­ší­ho se o nich nedo­zví­te. Schopnosti leckterých jiných postav i pra­vi­dla jejich postup­né­ho vytrá­ce­ní půso­bí nekon­zis­tent­ně, zámě­ry kou­zel­né­ho domu a jeho naklá­dá­ní s hlav­ní hrdin­kou zas vyzní­va­jí nejas­ně a zma­te­ně. Šablonovitost a mecha­nič­nost ze sním­ku čpí už od jeho líné a nená­pa­di­té úvod­ní pís­nič­ko­vé expo­zi­ce, v níž je Mirabel nuce­na sku­pi­nou malých dětí, aby jim (a tedy i divá­kům) vysvět­li­la, kdo všech­no je čle­nem její rodi­ny a jakou schop­nost ovlá­dá.

Pozornost si film zajiš­ťu­je sviž­ným tem­pem vyprá­vě­ní, dyna­mic­ký­mi kame­ro­vý­mi jíz­da­mi, roz­ju­cha­nou atmo­sfé­rou, ztřeš­tě­ným (neza­mě­ňo­vat s vtip­ným) cho­vá­ním postav a sna­hou docí­lit toho, aby se na plát­ně pořád dělo něco akč­ní­ho. Avšak z hle­dis­ka děje se toho ve fil­mu ode­hra­je až pováž­li­vě málo, a to málo je navíc posta­ve­no na sna­ze zabrá­nit rodin­né kri­zi, kte­rá je v závě­ru vyře­še­na vylo­že­ně máv­nu­tím ruky – když jsou všech­ny (na dět­ský film až pře­kva­pi­vě netri­vi­ál­ní) spo­ry a pro­blémy, poten­ci­ál­ně trau­ma­ti­zu­jí­cí výro­ky, a i něko­lik let trva­jí­cí křiv­dy náh­le vyře­še­ny a zapo­me­nu­ty s pomo­cí něko­li­ka lás­ky­pl­ných slov, úsměvů a obje­tí. Působí to jako rodin­ný film ukuchtě­ný z instant­ní­ho práš­ku, jehož šidí­cí náhraž­ko­vou pod­sta­tu těž­ko zakry­je fakt, že je ser­ví­ro­va­ný v pře­krás­ně zdo­be­ném, líbi­vém a dra­ze vypa­da­jí­cím por­ce­lá­no­vém nádo­bí.

P.S. Jako před­film je uvá­děn krát­ký ani­mo­va­ný sní­mek Daleko od stro­mu(Far from the Tree), kte­rý vyprá­ví o růz­ných podo­bách rodi­čov­ské­ho pří­stu­pu a o jeho vli­vu na potom­ky pro­střed­nic­tvím pří­bě­hu o třech gene­ra­cích mýva­lů, při­čemž o rodin­ných vaz­bách a komu­ni­kač­ních pří­ko­řích vypo­ví­dá na poli sed­mi minut (a dokon­ce i beze slov) o dost výstiž­ně­ji než Encanto.

Photo © Walt Disney Animation Studios