Eyes Wide Shut

Poslední film slav­né­ho reži­sé­ra Stanleyho Kubricka roz­hod­ně nene­chá­vá divá­ky chlad­né: Někoho likvi­du­je svou dél­kou a dlou­hý­mi pasá­že­mi, v nichž se jako­by nic nedě­je, něko­ho vytá­čí už samot­ným fak­tem, že ve fil­mu hra­jí hlav­ní role Tom Cruise a Nicole Kidmanová, jiné uvá­dí do inte­lek­tu­ál­ní­ho a psy­cho­a­na­ly­tic­ké­ho rau­še - zejmé­na skal­ní pří­z­niv­ce neo­by­čej­né­ho fil­ma­ře, kte­rý se bohu­žel již pre­mi­é­ry fil­mu v roce 1999 nedo­žil. Nejsem ani čle­nem fan klu­bů obou hlav­ních před­sta­vi­te­lů, neho­řím (neměl bych správ­ně kub­ric­kov­sky říct „nešaj­ním“?) pro vše, co kdy Kubrick nato­čil, ale je fakt, že ten­to film mě kdy­si oprav­du při­ko­val k plát­nu a stej­ně pak něko­li­krát k obra­zov­ce počí­ta­če i tele­vi­zo­ru. Ne, roz­hod­ně to není film pro netr­pě­li­vé, pro pří­z­niv­ce akce a už vůbec ne akč­ní zába­vy. Stejně tak zkla­me ty, kte­ří lpě­jí na pocho­pe­ní umě­lec­ké­ho díla. Ale umě­ní se nemá chá­pat, umě­ní se musí pře­de­vším cítit. A film Eyes Wide Shut cítím nejen v hla­vě, ale v kos­tech, sva­lech a ner­vech celé­ho těla. Občas nevím, co si s ním mám počít, ale cítit -
to tedy je!

Chápu, proč film nese ozna­če­ní „ero­tic­ký thriller“. Pár návštěv­ní­ků navíc jis­tě není k zaho­ze­ní a film obsa­hu­je mno­hé z toho, co se od tako­vé­ho fil­mu oče­ká­vá; zvlášť zabývá-li se zále­ži­tost­mi ponej­ví­ce nevě­do­mý­mi, kde sex hra­je zatra­ce­ně vel­kou roli. Přesto bych se zdrá­hal zařa­dit film do tako­vé ška­tul­ky. A jen s vel­kým sebeza­pře­ním vstře­bá­vám název pro čes­kou dis­tri­buci, kte­rý zní Spalující tou­ha, což tak nejed­no­znač­ný a nepo­lo­pa­tic­ký film, jako je Eyes Wide Shut, pod­le mého názo­ru doslo­va poško­zu­je.

 

Mladý úspěš­ný a ambi­ci­óz­ní lékař Bill žije v napo­hled šťast­ném man­žel­ství s Alice a spo­lu s dce­rou Helenou tvo­ří na pohled téměř opti­mál­ní rodin­ku. Jednou - pod vli­vem mari­hu­a­ny - Alice Billovi o něco více ote­vře své nit­ro ovlá­da­né pod­vě­do­mím, fan­ta­zi­e­mi a dout­na­jí­cí­mi váš­ně­mi, kte­ré jen zříd­ka pře­jdou ve vidi­tel­ný pla­men. Bill, kte­rý jen těž­ko vstře­bá­vá toto zjiš­tě­ní, pro­ži­je zvlášt­ní noc plnou bizar­ních pří­hod, čás­teč­ně mož­ná ze msty za pora­ně­né muž­ské ego, čás­teč­ně tře­ba i pro­to, že i on nechá­vá své­mu pod­vě­do­mí a poci­tům najed­nou pro­ti svým zvyk­los­tem více pro­sto­ru než nor­mál­ně. Hranice mezi rea­li­tou a snem se postup­ně stí­rá, hra pře­stá­vá být hrou, pokra­čo­vá­ní děje se Billovi postup­ně vymy­ká z rukou a jde si vlast­ní­mi tajem­ný­mi cesta­mi, tak­že z člo­vě­ka, kte­rý je zvyk­lý mít vše pod kon­t­ro­lou, se stá­vá jen při­hlí­že­jí­cí vlast­ní­mu osu­du. Že tako­vá šoku­jí­cí změ­na nemů­že zůstat bez násled­ků, je zřej­mé; jde jen o to, kdo čím zapla­tí.

Středobodem fil­mu je úžas­ná mys­te­ri­óz­ní pár­ty „vyš­ších vrs­tev“, na kte­rou se Bill dostá­vá jako nezva­ný host. Určitě není náho­da, že hes­lo pro vstup na ritu­ál­ně deka­dent­ní akci je prá­vě „Fidelio“ a že toto hes­lo fun­gu­je jen po urči­tou dobu a neza­brá­ní odha­le­ní vetřel­ce. Záběry z luxus­ní­ho síd­la, kde se lidé z vyš­ších kru­hů v mas­kách benát­ské­ho sty­lu oddá­va­jí hrát­kám s kněž­ka­mi lás­ky nebo je ale­spoň okouz­le­ně pozo­ru­jí, jsou kom­po­no­vá­ny jako sku­teč­né obra­zy a pro­mí­tá se do nich reži­sé­rův per­fek­ci­o­nis­mus a výtvar­ný styl. Smysl a význam uni­ká mezi prs­ty, divák cítí stej­ně jako hlav­ní hrdi­na, že může výje­vy jen sle­do­vat, ale vymy­ka­jí se jeho chá­pá­ní, nepat­ří do vědo­mé­ho svě­ta. Filmová akce je nahra­ze­na drob­ný­mi ges­ty, pohy­by očí nebo jen aktu­ál­ním posta­ve­ním figur - podob­ně jako na šachov­ni­ci.

Je zřej­mé, že tato pár­ty bude z něja­ké­ho důvo­du urču­jí­cí pro dal­ší dění a odví­jí se od ní něko­lik záhad: Co se sta­lo s ženou, kte­rá Billa zachrá­ni­la (a před čím vlast­ně?). Co se sta­lo s kla­ví­ris­tou, jehož indis­kre­cí se Bill na akci dostal? Jakou vinou má být zatí­že­no Billovo svě­do­mí? Jak je mož­né, že živý sen Alice odrá­ží mno­hé z nepo­cho­pi­tel­né­ho dění této noci? A kde se vza­la ztra­ce­ná Billova mas­ka na pol­štá­ři ved­le Alice (je to vůbec oby­čej­ná mas­ka za 25 dola­rů? Není to náho­dou Bill samot­ný ve své původ­ní podo­bě?) Nic nemá jed­no­znač­né vysvět­le­ní, jsou jen názna­ky, hypo­té­zy… Jasné je jen jed­no: Billův a Alicin svět už po této noci nikdy nebu­de jako dřív, přes­to­že se jim poda­ři­lo sno­vé dob­ro­druž­ství pře­žít a pro­bu­dit se.

Nemá smy­sl sna­žit se popi­so­vat podrob­ně děj - jed­nak je tako­vý popis na inter­ne­tu běž­ně k dis­po­zi­ci, ale hlav­ně si mys­lím, že ho ani nelze ade­kvát­ně pře­vy­prá­vět jako tře­ba děj detek­tiv­ky, není totiž „samo­nos­ný“ a bez kon­tex­tu, bez skvě­lé hud­by (např. málo zná­má ale v daných sou­vis­los­tech svým mini­ma­lis­mem neu­vě­ři­tel­ně „pad­nou­cí“ dru­há část Ligetiho kla­vír­ní­ho opu­su Musica ricer­ca­ta) a všech těch drob­ných para­lel­ních moti­vů, názna­ků a odka­zů, je vlast­ně neza­jí­ma­vý.

Kromě hoj­ně dis­ku­to­va­ných psy­cho­a­na­ly­tic­kých kono­ta­cí má, mys­lím, film Eyes Wide Shut (tedy v pře­kla­du Oči doši­ro­ka zavře­né), ješ­tě jed­nu dost opo­mí­je­nou rovi­nu: Klade totiž Billovi jas­nou otáz­ku, jest­li i nadá­le trvá jeho tou­ha vyšvih­nout se do řad respek­to­va­né (nebo spíš obá­va­né?) sme­tán­ky. Té sme­tán­ky, kte­rá (ale­spoň v hlu­bi­nách své duše) ve zne­cit­li­vu­jí­cích kar­ne­va­lo­vých mas­kách vyko­ná­vá podiv­né eli­tář­ské ritu­á­ly své­ho nábo­žen­ství, oddě­le­na od vetřel­ců za zdí luxu­su a tajem­ných hesel.

Výborné výko­ny podá­va­jí samo­zřej­mě her­ci v hlav­ních rolích, ale výbor­né jsou i role epi­zod­ní (např. maji­tel půj­čov­ny kos­tý­mů pan Milich a jeho dce­ra, pou­lič­ní pro­sti­tut­ka Domino, býva­lý Billův spo­lu­žák a dnes kla­ví­ris­ta Nick, zžen­šti­lý recepč­ní hote­lu, váš­ní zasle­pe­ná dce­ra Billova zemře­lé­ho paci­en­ta, atd.). Některá mís­ta, kde se film ode­hrá­vá, jsou oprav­du pozo­ru­hod­ná - např. „typic­ká“ newy­orkská kavár­na, kde k dopo­led­ní­mu sho­nu vyhrá­vá Mozartovo Requiem navo­zu­jí­cí motiv smr­ti, kte­rý do pří­bě­hu zasa­hu­je (sku­teč­ně nebo jde jen o kon­struk­ci? A jest­li jde o rea­li­tu, proč k tomu došlo a pod­le jakých pra­vi­del?). A to celé je, pro­sím, orá­mo­vá­no moti­vem pro­bí­ha­jí­cích vánoč­ních svát­ků, jako by se do toho­to obdo­bí měli naro­dit zce­la noví, pro­mě­ně­ní lidé, lidé, kte­ří odteď budou muset žít - přes­to­že nahléd­li do tma­vých zákou­tí vlast­ních duší.

Když si zaká­že­te oče­ká­vat od fil­mu jaké­ko­li odpo­vě­di, může­te mu snad­no pro­pad­nout jako já. Pro mě je kaž­do­pád­ně Eyes Wide Shut jed­ním z nej­za­jí­ma­věj­ších fil­mů deva­de­sá­tých let.