Godfrey Reggio: Naqoyqatsi

Naqoyqatsi je posled­ním fil­mem z tri­lo­gie doku­men­tár­ních umě­lec­kých fil­mů od Gofreye Reggia. Ne však, že by na dal­ších dvou dílech nějak závi­sel, fun­gu­je i jako samo­stat­ný film a tak bych se mu také chtěl věno­vat. Už samot­né slo­vo Naqoyqatsi nám nazna­ču­je o čem film je. V jazy­ku indi­án­ské­ho kme­ne Hopi se dá pře­lo­žit jako „život jako vzá­jem­né zabí­je­ní“ či „vál­ka jako způ­sob živo­ta“ ane­bo v posled­ní mož­nos­ti jako „civi­li­zo­va­né nási­lí“. Ale nezů­sta­ne­me jen u toho.

Hned na prv­ní pohled půso­bí film jako sémi­o­tic­ká bom­ba. A to bom­ba vel­mi dob­ře časo­va­ná. V kaž­dé mizanscé­ně se motá nepře­ber­né množ­ství zna­ků a sym­bo­lů. Musíme dát však pozor, abychom je neza­ča­li vvy­tr­ho­vat z kon­tex­tu a neza­vá­dě­li tak film do jiných sou­vis­los­tí a linií. Musíme držet kom­plex­nost fil­mu, kte­rá ho pev­ně drží.

Expozice – Babylón
Film začí­ná zábě­rem na sta­rou Babylonskou věž, tak jak jí zná­me z bib­le a za tem­ných tónů a mru­če­ní sbo­ru slo­va Naqoyqatsi se pře­ná­ší­me do tro­sek sta­veb, kte­ré jsme z něja­ké­ho důvo­du necha­li opuš­tě­né, zde­vas­to­va­né a zapo­me­nu­té. Stejně jako v dal­ších mís­tech v tom­to fil­mu i zde může­me postřeh­nout jis­tou iro­nii, kte­rou sem reži­sér vne­sl. Vidíme majestát­nost a krá­su opuš­tě­ných sta­veb, urči­tou jejich váž­nost, kte­rou lidé už nevní­ma­jí a tak jsou tyto monu­men­ty časem zapo­me­nu­ty a lidé už se o ně vůbec naza­jí­ma­jí. Už to samot­né vel­mi pěk­ně pou­ka­zu­je na prvek Babylónu, kdy lidé doká­za­li vytvo­řit úžas­né archi­tek­to­nic­ké dílo, jejich kul­tur­ní evo­lu­ce byla na vrcho­lu a náh­le, pro­to­že lidé měli sna­hu stou­pat výše a výše, se to celé zhrou­ti­lo, z baby­ló­nu se sta­ly trosky a kul­tu­ra upadla. Touto mon­tá­ží nás skvě­le reži­sér uvá­dí do díla a do jeho pro­ble­ma­ti­ky. Hned násle­du­jí zábě­ry digi­tál­ní revo­lu­ce, kom­plet­ně elek­tro­nic­ké­ho svě­ta, což je nej­vět­ší iro­nií. Ve sna­ze stou­pat výše se vlast­ně oci­tá­me opět na dně, sice je tu objev počí­ta­čů, mik­ro­či­pů atd. Ale prá­vě kvů­li tomu zapo­mí­ná­me na sta­rou kul­tu­ru, kte­rou nám reži­sér zob­ra­zu­je prá­vě díky sta­rým a upuš­tě­ným domům. Vše je koloběh a tohle je doce­la tref­né zachy­ce­ní té opa­ko­va­né his­to­rie.

Technologický pokrok – krmi­vo pro masy
V této čás­ti  se zamě­řu­je­me na pokrok v tech­ni­ce, komu­ni­ka­ci, vývo­ji tech­no­lo­gie. Už počá­teč­ní obraz je napros­to výbor­nou syn­té­zou jed­no­du­chos­ti a maxi­mál­ní výpo­vě­di omra­ču­jí­cí. Proplouváme vesmí­rem – sym­bol neko­neč­nos­ti uni­ver­sa – a najed­nou se zde vyno­ří nula. Následně celý obraz zahl­tí binár­ní sesku­pe­ní jed­ni­ček a nul, kte­ré jako by se sna­ži­li pře­de­psat celý chod vesmí­ru a vše­ob­sáh­nout. To utu­žu­jí i pro­vá­ze­jí­cí obra­zy moře, jakož­to něče­ho neko­neč­né­ho.
Je zají­ma­vé povšim­nout si s jaký­mi barva­mi si reži­sér hra­je. V této abs­trakt­ní mon­tá­ži je mu pro­stor plně uzpů­so­ben a on může kaž­dé­mu zábě­ru vlo­žit nále­ži­tou pova­hu. Jeho výběr je ze šká­ly stu­de­ných barev, což pod­po­ru­je zábě­ry a dává jim prá­vě onu mate­ma­tic­kou, stro­hou a přes­ně vypo­čí­ta­tel­nou funk­ci. Naznačuje nesmy­sl­nost váleč­ných pro­blé­mů, kte­ré jsou jen peč­li­vě pro­po­čí­ta­ný­mi úlo­ha­my pro pro­spe­ri­tu země.
Dochází až k otáz­ce klo­no­vá­ní. Sledujeme prů­jezd buň­ka­mi ze kte­rých se náh­le sta­ne tunel utvo­ře­ný z pou­hých čísel. Tomuto pod­ně­tu asis­tu­jí i zábě­ry na seši­ko­va­né vojá­ky, kte­ří na vlas stej­ně pocho­du­jí, jako napro­gra­mo­va­ní. Reggio vidí v tech­no­lo­gic­kém pokro­ku jas­nou otáz­ku odo­sob­ně­ní, ztrá­tu iden­ti­ty a totál­ní potla­če­ní poci­tů. Vidí stou­pa­jí­cí tech­no­lo­gii jako posled­ní člá­nek k tomu, aby se pře­stal vní­mat jedi­nec a začly se for­mo­vat masy. Masová kul­tu­ra (pokud tako­vá exis­tu­je) je logic­kým násle­dov­ní­kem této digi­tál­ní revo­lu­ce. 

Dokonalý člo­věk – sen budouc­nos­ti
Zde se sna­ží roz­vést a obo­ha­tit myš­len­ku z před­cho­zí „kapi­to­ly“. Tou myš­len­kou je klo­no­vá­ní, či stvo­ře­ní vše­o­bec­ně nej­do­ko­na­lej­ší lid­ské bytos­ti. Demonstruje to na vel­mi jed­no­du­chých kolá­žích. Záběry z lékař­ské­ho pro­stře­dí se kom­bi­nu­jí s počí­ta­čo­vý­mi ani­ma­ce­mi. Vidíme spor­tov­ce, kte­ří se svý­mi sval­na­tý­mi těly tvo­ří vzor a cíl, kte­ré­ho by měl muž v ide­ál­ním stá­diu dosáh­nout. Ty cvi­ky, kte­ré děla­jí je činí nej­lep­ší z nej­lep­ších a přes­ně ten­to cíl je zase­tý i v moder­ní vědě. Snaha stvo­řit co nej­ví­ce soběstač­né­ho a vše­mu při­způ­so­bi­vé­ho, až jak­si nad­při­ro­ze­né­ho člo­vě­ka, kte­rý nebu­de oby­čej­ný a bude bez něja­kých gene­tic­kých pří­tě­ží a chyb.
A tu nám zase před­ha­zu­je již vyřče­nou myš­len­ku klo­no­vá­ní - série obra­zů, kte­ré zob­ra­zu­jí napros­to stej­né spor­tov­ní výko­ny dosa­že­né stej­ným atle­tem, stá­do stej­ných posta­vi­ček běží­cí kdo­ví­kam...
Celé to pěk­ně zavr­šu­je série detail­ních zábě­rů na usmí­va­jí­cí se obli­če­je. Všechny jsou kom­po­no­vá­ny s důra­zem na urči­tou stu­de­nost a vnitř­ní nepří­jem­nost, kte­rou zábě­ry způ­so­bu­jí. Kontrastem mezi nasví­ce­ním, fil­tra­ma a mizanscé­nou, kte­ré půso­bí dosti chlad­ně, a opti­mis­tic­kým cílem doci­lu­je  vel­mi napja­tou  atmo­sfé­ru. Asi přes­ně takhle si to reži­sér Reggio před­sta­vu­je v budouc­nos­ti. Ten stu­de­ný smích, napro­gra­mo­va­né úsměvy, kte­ré nejsou výsled­kem emo­cí, ale vypo­čí­ta­vos­ti.

Svět – jed­no vel­ké médi­um
Teď se dostá­vá­me do měří­tek glo­bál­ních. Zpustošené a vyká­ce­né lesy, mís­to nich vysta­vě­né dál­ni­ce a slo­ži­té sil­nič­ní uzly. A dostá­vá­me se až do měřít­ka industri­a­li­za­ce, do  pro­ble­ma­tic­ké­ho vzta­hu člo­vě­ka a pří­ro­dy. Člověka, jako vyná­lez­ce sys­té­mů a tech­ni­ky, kte­rá zemi zná­sil­ňu­je a ničí. Avšak zde se reži­sér neza­sta­vu­je, sna­ží se to íct snad jak­si mimo­děk, jen nad­ho­dí myš­len­ky k úva­ze a nechá to na poko­ji. Kde by se ostat­ní reži­sé­ři sna­ži­li vytě­žit z toho­to maxi­mum, on jen jako­by mimo­cho­dem ozná­mil a pomo­cí pár zábě­rů vystih­nul hlav­ní eko­lo­gic­ké pro­blémy.
Avšak na co se sna­ží hlav­ně upo­zor­nit je medi­ál­ní sen­za­ce a kult. Davy jása­jí a vše se točí kolem peněz, což je v této čás­ti jaký­si pro­po­ju­jí­cí prvek. Nejzásadnější scé­na je, vystu­pu­jí­cí umě­lé celebri­ty z limu­zí­ny, kte­ré za bli­ká­ní bles­ků a tla­čí­cí­mi se davy jdou po čer­ve­ném kobe­reč­ku. Rozvíjí se zde téma umě­le vytvo­ře­né­ho kul­tu, kte­rý je pros­tě faleš­ný, či nějak vymo­de­lo­va­ný, aby byl vše­o­bec­ně maso­vě při­jí­ma­ný. Ať už to jsou hudeb­ní zpě­vá­ci, poli­ti­ci či kos­mo­nau­ti opě­vo­va­ní zblb­lý­mi rádo­by patri­o­tic­ký­mi masa­mi. Ano, zde je kri­tic­ky nazna­če­no jakési faleš­né vlast­ne­nec­ké výje­vy, ať už nám to reži­sér podá­vá zábě­rem sochy svo­bo­dy, ved­le níž vybuchu­jí neu­stá­le ohňostro­je, či dět­mi mácha­jí­cí­mi vlaj­ka­mi. Prostor  tu dostá­vá i spor­tov­ní strán­ka věci, kdy se člo­věk fan­dí­cí své­mu týmu cítí jako patri­ot a vyží­vá se ve všech emoč­ních situ­a­cích s poci­tem urči­té­ho vítěz­ství a spl­ně­ní vlas­te­nec­ké povin­nos­ti. Což ale také zná­me z kaž­do­roč­ní hoke­jo­vé horeč­ky v našich kra­jích...

Technika, lidé, média – a jejich vliv na svět
Již záběr, kte­rý je umís­těn chví­li po úvo­du do téhle čás­ti vše iro­nic­ky pod­tr­hu­je. V tom­to zábě­ru je nato­če­na sku­pi­na sate­li­tů a zrych­le­ná mrač­na, kte­ré ces­tu­jí po oblo­ze. Na tom by neby­lo nic zlášt­ní­ho, ale hra­vost reži­sé­ra je snad neko­neč­ná, sta­či­lo mu oto­čit záběr vzhů­ru noha­ma a hned z toho máme něco jiné­ho. Záběr vypa­dá, jako kdy­by všech­ny ty obí­ha­jí­cí mrač­na řídi­ly sho­ra prá­vě ta sate­li­ty. Což se dá posu­nout ješ­tě o lať­ku výše a bez nad­sáz­ky může­me říci, že lid­ský sen byl odjak­ži­va ovlád­nout poča­sí a veš­ke­ré pří­rod­ní dění.
Následující koláž  nad­ha­zu­je zase otáz­ku, kdo vlast­ně hýbe svě­tem. Vidíme zde mno­ho svě­to­vých osob­nos­tí, kte­ré doká­za­ly nějak utvo­řit svět. Avšak do toho jsou pro­lo­že­ny i zábě­ry z reklam na osvě­ži­vou coca-colu, či masi­tý hamburger...ale i tech­nic­ké vymo­že­nos­ti. Jako by nás chtěl reži­sér varo­vat, na co bychom si měli dát pozor.

Příroda ver­sus Civilizace
Pár krát­kých zábě­rů a najed­nou jsme úpl­ně jin­de. Obraz ladí s hud­bou (stej­ně jako celý film, ale tady jako by nás syn­té­za obra­zu a hud­by kolí­ba­la do klid­né­ho spán­ku) a my sle­du­je­me poe­tic­ké obra­zy ze svě­ta zví­řat, ze svě­ta pří­ro­dy. Když však chví­li kou­ká­me na tyto har­mo­nic­ké zábě­ry, najed­nou se nám naskyt­ne otáz­ka: „Proč  všich­ni zví­řa­ta utí­ka­jí?“. Ano, všech­ny jako by prcha­li co nej­rych­le­ji to jde smě­rem od kame­ry, kte­rá by zde moh­la zastá­vat prvek tech­ni­ky a lid­ské ničí­cí síly, před kte­rou je tře­ba prchat. Na to nám po chvil­ce odpo­ví­dá dal­ší záběr. Koukáme pří­mo do hlav­ně pis­to­le, kte­rá na nás míří a vzá­pě­tí vystře­lu­je kul­ku. Kolem se roz­sy­pe spous­ta čísel a stu­de­ných výpo­čtů, kterak tech­ni­ci vypo­čí­ta­li nej­lep­ší účin­nost a přes­nost aby zbrań zasáh­la cíl. Geniální mizanscé­na násle­du­jí­cích zábě­rů by si snad zaslou­ži­la i potlesk. Vidíme sloup vody, mění­cí se do výbuchu ato­mov­ky. A opět se ztrá­cí­me ve vodě, jako­by se topí­me. Na kaž­dém dal­ším obra­ze jako by lpě­la mra­zi­vá myš­len­ka, že lidé vyna­lé­za­jí stro­je na niče­ní ostat­ních lidí. Sami pro­ti sobě, až do úpad­ku.
Reggiův názor je tako­vý, že se stro­je sta­ly nebez­peč­nou sou­čás­tí naše­ho živo­ta, na kte­ré závi­sí celé naše pře­ži­tí a že nás vlast­ně tato tech­no­lo­gie ovlá­dá. Demonstruje to napří­klad na zábě­rech z tes­tů odol­nos­ti aut, kde se pańá­ci, zastu­pu­jí­cí lidi, hýbou sem a tam odká­zá­ni na tech­nic­kou výba­vu, kte­rá je ochra­ňu­je.
Reggio zde, téměř ve finá­le sním­ku zahr­nu­je vše­mož­ný­mi zna­ky a vrhá na nás všech­na svo­je esa. Nemusíme si pře­klá­dat záběr po zábě­ru, aby jsme vědě­li, že vidí pro­blémy mezi komu­ni­ka­cí lidí, jejich názo­rů a pře­svěd­če­ní kte­ré násle­du­jí v ost­ré potyč­ky plné nási­lí. Válečné a ozbro­je­né kon­flik­ty jsou již teď den­ní rea­li­tou. Ukazuje samo­de­struk­ci sys­té­mů, kte­ré člo­věk vybu­do­val a také nazna­ču­je, že při­chá­zí stá­le více živel­né pohro­my, kte­ré zužu­jí náš svět. Ironicky se také vyja­dřu­je k nási­lí počí­ta­čo­vých her, kte­ré hra­jí naše děti a for­mu­jí jejich osob­nost.
Zakončují to zábě­ry na ztrá­pe­né obli­če­je, plné stra­chu a nejis­to­ty. To je násle­dek všech kon­flik­tů, ať už jsou jaké­ko­liv.

Závěr není vždy hap­pyend
Poslední část doku­men­tu­je cíle­vě­do­mou sna­hu člo­vě­ka vše pře­ko­nat. Dosáhnout vesmí­ru, dosáh­nout jiných svě­tů, poko­řit fyzic­ké záko­ny a tře­ba i lítat ve vzdu­chu. Snaha poko­řit zemi tu neu­stá­le je.
Jak už posled­ní záběr toho­to fil­mu tref­ně sym­bo­li­zu­je – člo­věk, kte­rý se stal stře­dem vesmí­ru. Avšak jakmi­le kame­ra odje­de tro­chu dále, člo­věk se ztra­tí a není už vidět. Nakonec se člo­věk zase ztra­tí... koloběh o kte­rém jsem již mlu­vil bude dodr­žen.

Animace jako for­ma doku­men­tár­ní výpo­vě­di?
Ono, mlu­vit o ani­ma­ci jako netra­dič­ním prv­ku v doku­men­tu je sice pěk­né, ale mám tako­vý pocit, že to by se doku­men­tár­ní ška­tul­ce vymy­kal celý ten­to film. On totiž jako doku­ment je dosti sty­li­zo­va­ný a osob­ní, nehle­dě na to, že sdě­lu­je věci dost ten­denč­ně a for­mu­je je ke své umě­lec­ké kva­li­tě. A prá­vě to je ono; tam kde má ten­to film sla­bé mís­ta jako doku­ment, tam per­fekt­ně fun­gu­je jako ori­gi­nál­ní umě­lec­ké dílo.
Přesto se dá říci, že ani­ma­ce má v tom­to pří­pa­dě jakousi výpo­věd­ní funk­ci. Dokumentuje vtip­ně vlast­ně sebe samou. Vtipně pod­tr­hu­je celé téma tech­no­lo­gi­za­ce toho­to svě­ta a vystu­pu­je jak jako prvek, kte­rý mlu­ví sám za sebe, tak záro­veň i prvek, kte­rý pou­ka­zu­je ješ­tě dále. V sémi­o­tic­ké vědě (nechci to zde pří­liš roze­bí­rat, nejsem přes to zas tako­vý odbor­ník:) bychom řek­li, že ani­ma­ce zde plní funk­ci jak ozna­čo­va­né­ho tak ozna­ču­jí­cí­ho.

Posuďte sami, čekám v komen­tá­řích co vy na tenhle film...

---