Imagine Dragons: Mercury - Act 1 - Recenze

Pop rocko­vá kape­la Imagine Dragons se letos v břez­nu ozva­la s dvo­jí­cí zce­la nových skla­deb - s klid­něj­ší, opti­mis­tic­ky ladě­nou pís­ní “Follow You” a odváž­ným, prů­boj­ným a zce­la jedi­neč­ným sin­glem “Cutthroat”. Obě měly před­zna­me­nat vydá­ní stu­di­o­vé nahráv­ky Mercury - Act 1 (2021), jed­né z nej­o­če­ká­va­něj­ších hudeb­ních desek roku 2021. Očekávání mezi fanouš­ky byla oprav­du veli­ká. Po prů­měr­né, nepří­liš zda­ři­lé a roz­po­ru­pl­ně při­ja­té čtvr­té řado­vé des­ce Origins (2018), na níž par­ta ame­ric­kých hudeb­ní­ků žánro­vě expe­ri­men­to­va­la a hle­da­la nové tvůr­čí ces­ty, bylo totiž těž­ké odhad­nout, kudy se bude tvor­ba jed­né z nej­po­pu­lár­něj­ších sku­pin sou­čas­nos­ti ubí­rat. Nicméně, kolek­ce tři­nác­ti skla­deb, kte­rá byla vydá­na 3. září, se pře­kva­pi­vě dočka­la nesmír­ně klad­ných ohla­sů. O to víc jsem se nemohl dočkat, až si v pořa­dí pátou řadov­ku koneč­ně poslech­nu. Otázka ovšem zní, doká­za­la napl­nit moje oče­ká­vá­ní, ane­bo šlo o krok špat­ným smě­rem?                         

Rád bych podotknul, že Imagine Dragons bez­mezně milu­ji. Nebýt nich, prav­dě­po­dob­ně bych se o hud­bu neza­jí­mal. Minimálně ne v tak vel­ké míře. Jejich tvor­bu sle­du­ji již del­ší dobu a musím kon­sta­to­vat, že ačko­liv si pro­šli výraz­ným hudeb­ním vývo­jem, nikdy mě neo­mr­ze­li. A co víc, pořád mě mají čím pře­kva­pit. Dovedou mi dodat sílu, pozi­tiv­ní ener­gii, radost do živo­ta; svou veli­ce výji­meč­nou hud­bou a spe­ci­fic­ký­mi, o to úder­něj­ší­mi tex­ty ve mně doká­žou vyvo­lat růz­né emo­ce - smích, uspo­ko­je­ní, někdy i hněv a smu­tek. Navíc, sou­dě dle růz­ných roz­ho­vo­rů, člán­ků a videí, zůsta­li tako­ví, jací byli odjak­ži­va - milí, vstříc­ní, vese­lí a přá­tel­ští vůči komu­ni­tě, kte­rou v prů­bě­hu něko­li­ka let doká­za­li úspěš­ně vybu­do­vat. Možná prá­vě pro­to jsem byl plný oče­ká­vá­ní a nemohl se dočkat, až si nej­no­věj­ší počin od Imagine Dragons celý poslech­nu. A budu upřím­ný, výsle­dek roz­hod­ně sto­jí za to. 

Mercury - Act 1 je kolek­ce tři­nác­ti roz­ma­ni­tých skla­deb, na níž se pra­co­va­lo dlou­hé tři roky. Kapela se ten­to­krát roz­hod­la spřáh­nout s věhlas­ným pro­du­cen­tem Rickem Rubinem, kte­ré­ho není tře­ba sáhodlou­ze před­sta­vo­vat. Jde o živou­cí hudeb­ní legen­du, kte­rá nejen že měla nema­lý podíl na popu­la­ri­za­ci hip hopu coby main­stre­a­mo­vé­ho hudeb­ní­ho žán­ru, ale také o člo­vě­ka, jemuž se poda­ři­lo během své nesmír­ně boha­té kari­é­ry spo­lu­pra­co­vat s vel­ký­mi tvá­ře­mi hudeb­ní­ho prů­mys­lu, a to napříč růz­ný­mi žán­ry. Ostatně, pro­du­ko­vat des­ky tako­vých ikon, jako jsou napří­klad Johnny Cash, Linkin Park, Jay-Z, Red Hot Chili Peppers nebo Metallica, si nemů­že dovo­lit jen tak někdo a fakt, že Rubin s tako­vý­mi legen­da­mi měl tu čest pra­co­vat, o něčem svěd­čí. 

Skupina se také odhod­la­la k vel­ké změ­ně. Pro její tvor­bu typic­ké tex­ty pro­špi­ko­va­né mno­ho­vrs­tev­na­tý­mi meta­fo­ra­mi a skry­tý­mi význa­my se ten­to­krát roz­hod­la zamě­nit za úder­něj­ší a mno­hem jed­no­znač­něj­ší lyric­kou strán­ku. Album bylo od začát­ku kon­ci­po­vá­no jako vel­ké pojed­ná­ní o živo­tě; o všech důle­ži­tých momen­tech, stras­tech a šťast­ných oka­mži­cích, kte­ré jsou s ním neod­mys­li­tel­ně spja­té. Právě ten­to fak­tor se výraz­ně pro­je­vil v téma­tech, kte­rá se na Mercury - Act 1 obje­vu­jí. Reynolds a jeho par­ta se vytasi­la jed­nak s pochmur­ný­mi pís­ně­mi o tíži­vých téma­tech (depre­se, smrt, ztrá­ta blíz­ké oso­by, psy­chic­ké pro­blémy, smu­tek apod.), jed­nak s radost­ný­mi sin­g­ly, jež mají člo­vě­ka povzbu­dit a dodat mu ener­gii (nej­ví­ce se v nich obje­vu­jí téma­ta jako štěs­tí, rados­ti kaž­do­den­ní­ho živo­ta a lás­ka ve všech mož­ných podo­bách). Oba pro­ti­pó­ly jsou per­fekt­ně vyvá­že­né a na des­ce se per­fekt­ně stří­da­jí. Ve chví­li, kdy dohra­je chmur­ná, mela­cho­lic­ky ladě­ná píseň, násle­du­je opti­mis­tic­ká nálož. A po ní se nao­pak hned vra­cí­me zpát­ky k tem­né­mu tónu. Někdo by mohl namít­nout, že šlo o veli­ce ris­kant­ní krok, pro­to­že výsled­ný pro­dukt může půso­bit nekon­zis­tent­ně, ale opak je prav­dou. Podle mého názo­ru to byl krok správ­ným smě­rem. Album totiž rázem půso­bí upřím­ně­ji a má mno­hem vět­ší emo­ci­o­nál­ní náboj. 

Jak jsem již nazna­čil, na des­ce se bilan­cu­je mezi váž­nou a mno­hem odleh­če­něj­ší atmo­sfé­rou a - pro něko­ho zce­la pře­kva­pi­vě - vůbec nejde o špat­né roz­hod­nu­tí. Hned prv­ní sklad­ba, váž­né a emoč­ně pro­cí­tě­né My Life, doká­že člo­vě­ka pře­kva­pit skvě­lým, a záro­veň zce­la upřím­ným tex­tem, netra­dič­ní hudeb­ní strán­kou (klá­ve­sy a poma­lej­ší tem­po zkrát­ka děla­jí divy) a závě­reč­ným kyta­ro­vým rif­fům, jež jsou sku­teč­nou pas­tvou pro uši. Výsledný dojem z posle­chu byl více než výteč­ný a s klid­ným poci­tem v srd­ci mohu kon­sta­to­vat, že jde o jed­nu z nej­lep­ších skla­deb na des­ce. Co se kva­li­ty týče, nijak výraz­ně neza­os­tá­vá ani melo­dic­ká píseň Lonely pojed­ná­va­jí­cí o samo­tě a poci­tech, kte­ré lid­ská osa­mě­lost obná­ší. Hravý ryt­mus, rych­lý spád a něko­lik zají­ma­vých hudeb­ních nápa­dů jsou důvo­dem, proč pís­nič­ka fun­gu­je na jed­nič­ku. Úderné, zají­ma­vě ucho­pe­né a pěk­ně zpra­co­va­né son­gy jsou zkrát­ka potře­ba a Lonely je toho pra­vým důka­zem.           

Následuje Wrecked, smut­ná bala­da inspi­ro­vá­na nešťast­ným osu­dem Alishi Dutchi Reynolds, kte­rá pod­leh­la rako­vi­ně. Pokud vás doká­že píseň dojmout, spl­ni­la svůj účel. Emocionálně nabi­tý doják je čis­tým kle­no­tem; jiný­mi slo­vy krás­ná čest památ­ce blíz­ké oso­by, kte­rá již nemů­že být mezi námi. Brilantní text a výbor­ná hudeb­ní strán­ka opráv­ně­ně dělá z Wrecked jed­nu z nej­sil­něj­ších skla­deb, jakou kdy sku­pi­na napsa­la, a pod­le mého názo­ru pat­ří - podob­ně jako My Life - k vrcho­lu celé­ho alba. 

Čtvrtá píseň, roz­ju­cha­né Monday, je Reynoldsovým vyzná­ním lás­ky své man­žel­ce Avě. Hudebně mi lehce evo­ku­je sta­rou tvor­bu kape­ly. A abych byl ješ­tě přes­něj­ší, kon­krét­ně mi při­po­mí­ná mou oblí­be­nou sklad­bu Emma. Z lás­ky­pl­né sklad­by čiší ryzí opti­mis­mus, což se pro­je­vi­lo nejen do tex­to­vé, ale také do hudeb­ní strán­ky. Jedinečné, zce­la spe­ci­fic­ké pop rocko­vé zpra­co­vá­ní a někte­ré kon­krét­ní čás­ti (pře­de­vším tedy čás­ti v refré­nu) sice nemu­sí vyho­vo­vat všem, osob­ně si však mys­lím, že i navzdo­ry tomu jde o veli­ce solid­ní sklad­bu. Nicméně, že bych si ji měl potře­bu opa­ko­va­ně pus­tit, se říct nedá. 

#1, Easy Come Easy Go a Giants je tro­ji­ce skla­deb, jež mi zpo­čát­ku vůbec nesed­ly. Docenil jsem je až s opa­ko­va­ným posle­chem. Ve chví­li, kdy jsem v nich začal hle­dat hlub­ší význa­my a myš­len­ky, se mi líbi­ly více a více, až mi nako­nec při­rost­ly k srd­ci. U všech musím kro­mě lyric­ké strán­ky vyzdvih­nout i hudeb­ní zpra­co­vá­ní. #1 (nebo “Number One”, chcete-li) vás dove­de potě­šit svým civil­ním ladě­ním, což v kom­bi­na­ci s tex­tem o ztra­ce­ném člo­vě­ku hle­da­jí­cím svůj vlast­ní domov a smy­sl živo­ta vytvá­ří skvě­lou kom­bi­na­ci. Trumpety v závě­ru jsou pak pra­vou třeš­nič­kou na dor­tu. Easy Come Easy Go vám svým pří­zem­ním tónem a pěk­ně vyu­ži­tou kyta­rou uká­že, jak jde vytvo­řit jed­no­du­chá, ale zato upřím­ná píseň. Co si bude­me poví­dat, pří­běh o Reynoldsově nej­lep­ším kama­rá­do­vi ze střed­ní ško­ly, kte­rý skon­čil na vozíč­ku a záro­veň měl rako­vi­nu kos­tí, se nemohl dočkat lep­ší­ho pro­ve­de­ní. A Giants? Ta nemu­sí být váš šálek kávy, pakli­že si nepo­tr­pí­te na roz­vlek­lej­ší sklad­by a řva­ní do mik­ro­fo­nu. Pokud jí však dáte šan­ci, je mož­né, že se vám i přes­to zalí­bí. 

Poselství pís­nič­ky It’s Ok je dost jed­no­znač­né. Je v poho­dě nebýt v poho­dě. Příjemná sklad­ba s ban­jem a pěk­ným tex­tem. Co víc si přát? V jed­no­du­chos­ti je pros­tě síla. Dull Knives jsou nao­pak rocko­vou bom­bou se zuři­vý­mi zvu­ky kytar, parád­ní­mi voká­ly Dana Reynoldse a tex­tem, s nímž se vět­ši­na z nás doká­že zto­tož­nit. Klidnější Follow You je jed­ním slo­vem úžas­ná sklad­ba, kte­rá je chytla­vá, ryt­mic­ká a hudeb­ně pove­de­ná. A co se týče zuři­vé­ho Cutthroat, líbí se mi. Nicméně, je nut­né dodat, že naži­vo zní mno­hem lépe (osob­ně dopo­ru­ču­ji si pus­tit hned něko­lik videí na YouTube, abys­te se sami pře­svěd­či­li, že stu­di­o­vé ver­zi zkrát­ka něco chy­bí). Na No Time for Toxic People jsem si musel zpo­čát­ku hod­ně zvy­kat, postup­ně jsem si k němu ovšem utvo­řil vcel­ku pozi­tiv­ní vztah (byť musím uznat, že jde o jed­nu ze slab­ších pís­ní na albu). Desku pak uza­ví­rá píseň One Day, kte­rá mě zau­ja­la už od prv­ní­ho posle­chu.        

Kapela Imagine Dragons vytvo­ři­la funkč­ní, kohe­rent­ní a nápa­di­tou des­ku, kte­rá nabí­zí zají­ma­vé sklad­by z pes­t­ré pale­ty růz­no­ro­dých žánrů. Deska Mercury - Act 1 napl­no doka­zu­je, že ame­ric­ká for­ma­ce má stá­le co nabíd­nout a stá­le při­chá­zí s nápa­dy, kte­ré v rám­ci sou­čas­né­ho ame­ric­ké­ho main­stre­a­mu mají své mís­to. Nemohu se dočkat, až někte­ré ze skla­deb usly­ším živě. A ano, hádá­te správ­ně, netr­pě­li­vě oče­ká­vám Mercury - Act 2. Snad se pove­de…

---

Foto: Wikimedia Commons | Drew de F Fawkes | CC BY 2.0

---