#1915: Punisher MAX 7: Muž z kamene - 45 %

Načítám počet zobrazení...

Jestli Garth Ennis něco umí - tedy kro­mě vyprá­vě­ní pří­bě­hů - tak je to fakt, že si nechá­vá ote­vře­né dve­ře pro dal­ší díly. To se v pří­pa­dě kni­hy „Punisher MAX 7: Muž z kame­ne“ potvr­zu­je napl­no, pro­to­že začá­tek pří­bě­hu je mož­né vysle­do­vat ke kni­ze „Punisher MAX 3: Matička Rus“, stej­ně jako tře­ba pří­běh před­chá­ze­jí­cí, „Punisher MAX 6: Barracuda“, také ješ­tě úpl­ně neskon­čil a má svo­je pokra­čo­vá­ní. Jako kdy­by se Ennis nechtěl moc zabý­vat vymýš­le­ním něja­kých kom­pli­ko­va­ných nových záple­tek, a ve chví­li, kdy nebu­de vědět, co dál, tak se vrá­tí k posta­vám, kte­ré ješ­tě nemě­ly úpl­ně všech­no doře­še­no, k posta­vám, u nichž jsme ješ­tě nevi­dě­li mrt­vo­lu a kte­ré by si svůj konec z rukou Punishera zaslou­ži­li.

Takovou posta­vou je v tom­to pří­pa­dě rus­ký gene­rál Nikolaj Alexandrovič Zacharov, kte­rý je váleč­ným zlo­čin­cem, sám Sovětský svaz, respek­ti­ve Rusko ho moc nemu­sí a není oblí­be­nou oso­bou. Už se jed­nou setkal s Punisherem, ale uni­kl jeho taže­ní, a tak si mys­lí, že by stá­lo za to se mu zno­vu posta­vit, při­pra­vit se na něj a sejmout ho, což by dalo jas­ný sig­nál k tomu, že je potře­ba se Zacharovem stá­le počí­tat a že by se i Moskva měla obá­vat. Na tuhle myš­len­ku při­ve­de Zacharova ame­ric­ká kry­sa jmé­nem Rawlins, což je také figur­ka, kte­rá je dob­ře zná­má a kte­rou by Punisher také cel­kem rád spro­vo­dil ze svě­ta. Popravdě se ved­le něj Zacharov jeví jako sice haj­zl, ale cel­kem rov­ný haj­zl, od kte­ré­ho je jas­né, co může­te čekat. Od Rawlinse žád­ná stra­na neví, co by měla oče­ká­vat. Snad jen kudlu do zad.

Způsob, jakým se Punisher dosta­ne do hry, mi při­šel na prv­ní pohled tako­vý chyt­rý, dob­ře vymyš­le­ný, ale když se nad tím člo­věk zamys­lí, tak je to tak tro­chu ptá­ko­vi­na, kte­rou si chtěl Garth Ennis zajis­tit jen to, že se jeho hlav­ní posta­va pře­ne­se do pro­stře­dí, kte­ré bude tro­chu jiné, kde se bude zase moct víc věno­vat vojá­kům, kte­ré má pod­le vše­ho hod­ně rád a rád o nich píše, a navíc bude moct sem tam nechat Leandra Fernandeze vykres­lit sku­teč­ně pove­de­nou scé­nu, kdy pře­de­vším ty se Zacharovem, jsou dob­ré. Ale ke kon­ci, jako kdy­by už Ennis nevě­děl, jak to vlast­ně uzavřít, a i když máte pocit, že se mu poved­lo cel­kem ori­gi­nál­ní finá­le, najed­nou zjis­tí­te, že vás to nějak neba­ví, že to pros­tě není ono, že už nevě­děl, kam s pří­bě­hem jít.

Kniha „Punisher MAX 7: Muž z kame­ne“ má dobrou zápor­nou posta­vu, vlast­ně dvě cel­kem dob­ré zápor­né posta­vy, ale jako kdy­by Ennis sám nedo­ká­zal jejich poten­ci­ál vyu­žit, a mís­to toho, aby jejich síla fun­go­va­la díky sym­bi­óze, tak se nao­pak díky sym­bi­óze vyzně­ní ztra­ti­lo. Konec je nud­ný, posled­ní strán­ka oče­ká­va­ná a poprav­dě jsem dou­fal, že bude ješ­tě o něco názor­něj­ší. Myslím, že tady si Ennis sám zabil něco, co moh­lo být mno­hem lep­ší. Leandro Fernandez pak kni­hu „Punisher MAX 7: Muž z kame­ne“ zachra­ňu­je jen čás­teč­ně, v někte­rých scé­nách je dob­rý, v někte­rých scé­nách je tako­vý nená­pad­ný, kdy si uvě­do­mí­te, že vás ani kres­ba nedo­ká­za­la nějak pořád­ně vytrh­nout. Podprůměrný díl.