Vladimír Brabec (15. května 1934 Praha – 1. září 2017 Nová Ves pod Pleší) byl český herec.
Život
K divadlu měl sklon již od dětství, zpíval také v dětském sboru. Hned po válce hrál v Pražském divadle pro mládež Míly Mellanové – dnešní Akropolis (1946–1948, dětské divadlo), v roce 1953 pak absolvoval DAMU u profesorů Miloše Nedbala, Otomara Krejči a Radovana Lukavského, v ročníku studoval například s Petrem Haničincem, Vlastimilem Haškem, Josefem Zímou a Janou Štěpánkovou.
V roce 1980 obdržel titul zasloužilý umělec a v roce 1998 v Přelouči převzal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v oblasti dabingu. Díky jeho roli majora Zemana (30 případů majora Zemana) si řada lidí myslí, že byl aktivním komunistou. O jeho politickém přesvědčení za totality se dnes dá pouze diskutovat, faktem však zůstává, že do KSČ nikdy nevstoupil.
Rodina
Narodil se do rodiny Gustava Brabce (1899 - 1986), vyučeného malíře pokojů z vesnice Šanov u Rakovníka a jeho manželky Anny, rozené Štysové (1899 - 1985). Gustav Brabec pocházel z dvanácti dětí, během První světové války pět jeho sourozenců padlo, sám Gustav bojoval na italské frontě. Kromě Vladimíra měli dvě starší děti, syna Jiřího (1924 - 1980) a dceru Vlastu (* 1927).
Dne 19. dubna 1955 se oženil s Naděždou Znamínkovou (1932-2016), mají spolu dvě děti. Starší Pavel (* 1957) vystudoval FAMU a živí se jako režisér. Je rozvedený, se současnou partnerkou má syna Jana (* 1993). Mladší Helena (* 1964) je herečkou a dabérkou, s prvním manželem má dceru Annu (* 1984), se současným dceru Lénu (* 1991), která je malířkou. Od vnučky Anny má Vladimír Brabec pravnuky Sebastiána (* 2008) a Filipa (* 2011), od vnučky Lény pravnučku Jasmínu (* 2013). Celkem mají manželé Brabcovi k roku 2014 dvě děti, tři vnoučata a tři pravnoučata.
V závěru života měl Vladimír Brabec zdravotní potíže. Roku 2015 prodělal srdeční příhodu. Zemřel 1. září 2017 v sanatoriu Na Pleši na Příbramsku.
Dílo
Divadlo
Po škole působil v letech 1953–1954 v Mostě a od roku 1959 v Národním divadle. Hrál v dramatech, například Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy nebo Cyrano z Bergeracu. Z Národního divadla odešel v květnu 1975, když ho přímo při představení Cyrana postihl infarkt (druhý dostal v září 2002 u Národního muzea). Stal se členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, chyběli mu však diváci, a tak se opět vrátil na prkna Národního divadla, kde setrval až do roku 1994, kdy po neshodách s vedením odešel. Od té doby je na volné noze. Deset let například hostoval v Hudebním divadle Karlín (například muzikály My Fair Lady, Někdo to rád horké, Zvonokosy nebo Anděl s ďáblem v těle). V posledních letech účinkoval v muzikálech pražského divadla Broadway Kleopatra a Tři mušketýři.
Film
Ve filmu si zahrál poprvé již ve čtrnácti letech, a to v Gajerově snímku Křížová trojka (1948). Ještě za studií dostal role mladíků ve filmech Revoluční rok 1848 (1949) a Velké dobrodružství (1952). Později přišlo několik malých rolí výsadkářů a vojáků (Návštěva z oblak, Vina Vladimíra Olmera, Váhavý střelec, Probuzení, Ztracená stopa a Zářijové noci).
Film mu vcelku nedal žádnou roli, která by se vyrovnala jeho divadelním rolím – většinou to byly role neodpovídající jeho talentu. Větších rolí vlastně bylo jen několik: František Adam z Valdštejna ve filmu Poslední růže od Casanovy (1966), který se dostane do sporu s mazaným hrabětem Casanovou (Felix le Breux). Poté dostal roli osamělého výpravčího Kordy v dětském filmu Kapitán Korda (1970), kancléře císaře Rudolfa II. v historické komedii Svatby pana Voka (1970) a vévody z Orléansu v životopisném filmu Tajemství velkého vypravěče. V komediálním žánru se uplatnil například jako bezcharakterní král v obou dílech pohádky Z pekla štěstí. Ve filmu už dostával jen malé role.
Televize
Větší uplatnění mu přinesla televize, například v televizních inscenacích Námořníci z Kotoru, Vynes na horu svůj hrob nebo Nebezpečný člověk. Zajímavá byla role v inscenaci Jestli jednou odejdu (1985), kde si zahrál stárnoucího manžela, který s dětmi využívá svoji ženu (Iva Janžurová) jako služebnou, ta se nakonec rozhodne odejít. Dobrý výkon také podal v inscenaci Generál Eliáš (1995).
Největší slávu však získal v seriálech. Hned po prvním infarktu dostal titulní i životní roli policisty a komunisty Jana Zemana v dnes už legendárním, avšak kontroverzním seriálu 30 případů majora Zemana (1974–1979), což mu přineslo popularitu u mnoha diváků. Nepřehlédnutelnou rolí byl rozvedený otec Richard Jokl v seriálu My všichni školou povinní (1984). K roli majora Zemana se měl ještě jednou vrátit, a to v připravovaném filmu Major Zeman se vrací!, k jeho natáčení však nedošlo. O majoru Zemanovi napsal také knihu Major Zeman – Jak to vidím dnes.
Dabing
Samostatnou kapitolu v jeho kariéře tvořil dabing. Byl dabérem slavných zahraničních herců, například Jacka Lemmona (daboval ho v komedii Někdo to rád horké), Harryho Morgana (v seriálu M*A*S*H), Maxe von Sydowa, Seana Conneryho nebo Iana Holma (ve dvou dílech velkofilmu Pán prstenů). Daboval také herce Rogera Moora v roli Jamese Bonda.
Detaily o článku Vladimír Brabec
- Jméno článku: Vladimír Brabec
- Autor: Přispěvatelé Wikipedie
- Vydavatel: Wikipedie: Otevřená encyklopedie.
- Datum poslední úpravy: 1. 09. 2017, 23:06 UTC
- Datum převzetí:2. 09. 2017, 05:13 UTC
- Trvalý odkaz: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladim%C3%ADr_Brabec&oldid=15281246
- Hlavní autoři: Statistika editací stránky
- Identifikace verze stránky: 15281246
