Jeg er din / Jsem tvá

Mina žije sama s malým syn­kem a svůj život roz­dě­lu­je mezi kon­kur­zy na vysně­nou roli a hle­dá­ní ide­ál­ní­ho part­ne­ra. Ale s kaž­dým dal­ším zka­že­ným kon­kur­zem a dal­ším nefunkč­ním vzta­hem se její nadě­je začí­na­jí roz­plý­vat. Jednoho dne ale potká švéd­ské­ho reži­sé­ra Jespera a mož­ná, že prá­vě on bude ON. Nebo jen dal­ší zkla­má­ní, jak jí to před­po­ví­da­la její mat­ka? Lásku dávat je totiž vel­mi těž­ké, pokud jste ji ješ­tě nikdy nedo­sta­li. Celovečerní debut talen­to­va­né zpě­vač­ky, hereč­ky, scé­nárist­ky a reži­sér­ky Iram Haq zpra­co­vá­vá mimo téma­tu rodin­ných a part­ner­ských vzta­hů i téma východ­ních emi­gran­tů v sever­ských zemích a poci­tu vyko­ře­ně­ní. (srov. Febiofest)

Je hlu­bo­ká noc. Mladá žena s tem­ný­ma oči­ma, tma­vý­mi roz­cu­cha­ný­mi vla­sy a vyta­ha­ném vlně­ném sve­t­ru roz­hod­ným kro­kem krá­čí po lidu­prázd­né sil­ni­ci. Sem tam ji mine auto, jehož svět­la se záhy ztra­tí ve tmě, stej­ně jako vzda­lu­jí­cí se zábles­ky lamp a roz­sví­ce­ných oken měs­ta, kte­ré nechá­vá za sebou.

„Jmenuju se Mina. Je mi 27 let. Jsem hereč­ka. Mám syna jmé­nem Felix.“

Jak napsal jeden z mých oblí­be­ných slo­ven­ských spi­so­va­te­lů, je důle­ži­té umět žít svůj nedo­ko­na­lý život. Pro něko­ho je život pří­mou ces­tou, po kte­ré krá­čí s oči­ma upře­ný­ma na vyty­če­ný cíl, jiní nejis­tě tápou na hor­ské stez­ce se zavá­za­ný­ma oči­ma smě­rem, kde tuší obzor, za nímž se skrý­vá napl­ně­ní jejich snů. Mina je ten dru­hý pří­pad.

Mině je sedm­a­dva­cet let, což je dost i málo. Má toho za sebou víc, než jiní stih­nou za dvoj­ná­sob­ný čas, jen­že k dospě­los­ti a vyrov­na­nos­ti má ješ­tě dale­ko. Už se stih­la vdát, poro­dit, roz­vést se a odci­zit se svým pří­buz­ným. Pochází z Indie, ovšem zatím­co její rodi­na si i v zemi tisí­ce kilo­me­t­rů vzdá­le­né od domo­va ucho­va­la svou kul­tur­ní odliš­nost – lpě­ní na tra­di­cích i původ­ním život­ním sty­lu a zvyk­los­tech – Mina se nové­mu pro­stře­dí „při­způ­so­bi­la jako cha­me­le­on“. Až moc, mož­ná, když se jí v jed­nu dobu vlast­ní rodi­na poku­si­la zba­vit umís­tě­ním k pří­buz­ným do Pákistánu, ale ani to nedo­padlo dob­ře. Nyní je z Miny napo­hled krás­ná, smy­sl­ná a nezá­vis­lá žena. Ráda nosí hez­ké šaty, pozor­nost mužů ji těší a flir­to­vá­ní baví. Podle slov její mat­ky, rodin­né­ho roz­hod­čí­ho, to byla prá­vě její sexu­ál­ní nevá­za­nost, kte­rá způ­so­bi­la roz­pad mla­dé­ho man­žel­ství. („Takový sluš­ný člo­věk!“) Jenže ono málo­kdy jsou věci tak jed­no­du­ché, jak se zda­jí být a jak si rodin­ní pří­sluš­ní­ci mys­lí. Jistě, Mina postrá­dá zábra­ny, do nových zná­mos­tí se vrhá po hla­vě a vede dost neu­spo­řá­da­ný život. Věci, co pla­vou na hla­di­ně a jsou ze bře­hu dob­ře vidět, je leh­ké odsou­dit jako odpad. A málo­kdo se namá­há při­pus­tit mož­nost, že na dně, kte­ré není vidět, se mohou skrý­vat hlub­ší moti­vy, tou­hy a pří­či­ny, kte­ré nejsou zane­dba­tel­né, a co víc, kte­ré nemu­sí pokaž­dé zaslou­žit odsou­ze­ní.

Mina tou­ží a Mina hle­dá. Touží, aniž za to může a hle­dá, jak může. Chtěla by part­ne­ra, kte­rý by jí posky­tl opo­ru i pod­po­ru, sílu i jis­to­tu lás­ky a zba­vil ji nejis­to­ty a osa­mě­los­ti. Kdo by nechtěl? Chtěla by rozu­mět své­mu syn­ko­vi a být tou nej­lep­ší mámou na svě­tě, ale i to jde těž­ko, když je sama pod vše­mi těmi herec­ký­mi etuda­mi pořád dítě. Chtěla by si pořád­nou prá­ci, sluš­nou roli, díky níž by sobě i svě­tu doká­za­la, že má sku­teč­ně talent. Je pře­svěd­če­ná, že dosa­že­ní těch­to cílů by ji zba­vi­lo vnitř­ní prázd­no­ty i poci­tu, že do žád­né­ho ze svě­tů, kte­ré pozna­la, nepat­ří. Jenže tako­vé věci se těž­ko vyprá­vě­jí rodi­ně o neděl­ní sva­či­ně. Zvlášť, když jste v zakon­zer­vo­va­né tou jedi­nou zka­že­nou sar­din­kou v ple­chov­ce a všich­ni vám to dáva­jí naje­vo, popř. vás obvi­ňu­jí je sobec­tví, když odmí­tá­te pojmout za man­že­la čís­lo 2 báječ­ný exem­plář z dob­ré rodi­ny, kte­rý pro vás vybra­li, pro­to­že to s vámi mys­lí dob­ře.

Prý je mno­hem vyš­ší prav­dě­po­dob­nost, že člo­vě­ka zabi­je někdo z jeho nej­bliž­ších, než cizí člo­věk. A taky je fakt, že mno­hem víc dove­dou ublí­žit ti, kdo to „mys­lí dob­ře“, než nepřá­te­lé. Od těch to konec­kon­ců lze oče­ká­vat. Po tako­vém ublí­že­ní při­chá­zí nená­vist, vztek nebo tou­ha po pomstě. Následky zra­ně­ní, kte­ré způ­so­bi­ly „dob­ré úmys­ly“ jsou ale mno­hem hor­ší – při­ná­še­jí pocit zra­ze­ní, ztrá­ty důvě­ry a čas­to i napros­tý roz­klad vzta­hu mezi „obě­tí“, pro niž je mno­hem těž­ší v tako­vém pří­pa­dě odpus­tit a „pacha­te­lem“, kte­rý si zpra­vi­dla odmí­tá jakou­ko­li vinu při­pus­tit.

Sobectví jis­tě není správ­né, ale také je svým způ­so­bem při­ro­ze­né. Každý člo­věk vědo­mě i nevě­do­mě usi­lu­je o vlast­ní dob­ro. Mina se cho­vá sobec­ky. Měla během man­žel­ství bokov­ky, pro­to­že jí zřej­mě chy­bě­lo něco, co vel­mi tou­ži­la. Sobecký je i její nový objev Jesper, kte­rý sice svou „indic­kou prin­cez­nu z Norska“, ale hro­zí­cí ztrá­ta pohod­lí a záva­zek zod­po­věd­nos­ti, kte­ré by vyplý­va­ly ze sou­ži­tí s malým Felixem, jej při­mě­je, aby roman­ci ukon­čil. A sobec­ká je i Minina rodi­na, kte­rá se ji sna­ží „napra­vit“ ne z pro­to, že by jim zále­že­lo na jejím štěs­tí, ale „kvů­li lidem“. Tedy vlast­ním lidem – zkrát­ka, aby pře­sta­li být v komu­ni­tě emi­gran­tů ter­čem kri­ti­ky za mar­no­trat­nou dce­ru, kte­rá je „všech­ny pošpi­ni­la a zostu­di­la“ a usnad­ni­li si tím život. Tragicky i para­dox­ně půso­bí pře­de­vším scé­na, v níž hys­te­ric­ká máti Mině před­ho­dí: „Už dlou­ho trpím za něco, na čem nemám žád­nou vinu. Copak nejsem lid­ská bytost? Mé srd­ce tou­ží po kli­du a lás­ce.“ A ani ji nena­pad­ne, že totéž se týká i její dce­ry.

Felix: „Mám tě rád.“
Jesper: „Cos to řekl?“
Felix: „Mám tě rád.“
Jesper: „Ne, to nesmíš říkat.“
Felix: „Mám tě rád.“
Jesper: „Poslouchej, Felixi…“
Felix: „Mám tě rád!“
Jesper: „Felixi, tohle je důle­ži­tý. Tohle se neří­ká jen tak kde­ko­mu.“

Mina je dlou­ho pře­svěd­če­ná, že Jesper je koneč­ně ten pra­vý, „princ z cizí země“. Odstěhuje se za ním do Švédska a pole­ví i v péči o Felixe. Je konec­kon­ců mla­dá, a Jesperovi přá­te­lé a bohém­ský život ji okouz­lu­je. Ale zatím­co ona se k Jesperovi čím dál víc pou­tá, ten zařa­zu­je zpá­teč­ku pod zámin­kou, že „potře­bu­je čas a pro­stor a být sám sebou“. A doža­du­je se za to sou­ci­tu. Spíž než jako umě­lec půso­bí jako zba­bě­lec a flink, kte­rý přes své ego nevi­dí do dál­ky, a demon­stra­tiv­ním lpě­ním na svo­bo­dě mas­ku­je nechuť k závaz­kům a odpor k mož­nos­ti, že by se nedej­bo­že musel sta­rat i o něko­ho jiné­ho než o své kou­zel­né Já. Vrcholem jeho ego­is­mu je však to, že s Minou sice žít nechce, ale rád by si ji udr­žel na vodít­ku – tedy k dis­po­zi­ci, kdy­ko­li bla­ho­ro­dí dosta­ne chuť.

Z roz­cho­du s Jesperem se Mina sna­ží dostat způ­so­bem, jakým ji velí instink­ty. Hledá útě­chu v poste­li býva­lé zná­mos­ti a pokou­ší se udob­řit s rodi­nou. První dopad­ne špat­ně, dru­hé kata­stro­fál­ně. Rodina ji defi­ni­tiv­ně odvrh­ne, dá před­nost spo­le­čen­ské­mu posta­ve­ní v „komu­ni­tě“ před vlast­ní krví.

Mina: „Jak se máš, tati? Přinesla jsem zákus­ky. Tvoje oblí­be­né.“
Matka: „Ty teď pra­cu­ješ jako pro­sti­tut­ka?“
Mina: „Ne.“
Matka: „Tos mě oprav­du zkla­ma­la.“

A jak to vypa­dá, his­to­rie se bude zno­vu a x-té opa­ko­vat. Hluboce zra­ně­ná Mina jde hle­dat zapo­mně­ní do baru. Sbalí tam cizí­ho chla­pa a ode­jde s ním… ale svě­te div se, nevy­spí se s ním. A jako­by se roz­hod­la pře­stat být „věz­něm vlast­ní­ho osu­du, opa­ko­vat tytéž chy­by a zaží­vat stej­né nezda­ry“, odhod­lá se k nej­ne­so­bečtěj­ší­mu, nej­sta­teč­něj­ší­mu a nej­bo­les­ti­věj­ší­mu činu v živo­tě.

Vedle vyni­ka­jí­cí­ho výko­nu, kte­rý v hlav­ní roli poda­la krás­ná nepál­ská hereč­ka Amrita Acharia (u nás zná­má díky seri­á­lu Hra o trů­ny), je na pří­bě­hu obdi­vu­hod­ný i fakt, že Iram Haq nepod­leh­la poku­še­ní mora­li­zo­vat, ve vyprá­vě­ní se nepři­klá­ní k žád­né stra­ně, ale její pohled nepo­strá­dá sho­ví­va­vost. A díky tomu i divák nako­nec doká­že zaujmout smíř­li­vý postoj ke všem zúčast­ně­ným, kte­rý nemá dale­ko k sou­ci­tu.

Je hlu­bo­ká noc. Mladá žena s tem­ný­ma oči­ma, tma­vý­mi roz­cu­cha­ný­mi vla­sy a vyta­ha­ném vlně­ném sve­t­ru roz­hod­ným kro­kem krá­čí po lidu­prázd­né sil­ni­ci. Sem tam ji mine auto, jehož svět­la se záhy ztra­tí ve tmě, stej­ně jako vzda­lu­jí­cí se zábles­ky lamp a roz­sví­ce­ných oken měs­ta, kte­ré nechá­vá za sebou.

Drama

Norsko 2013

Režie a scé­nář: Iram Haq

Hudba: Even Vaa

Hrají: Amrita Acharia, Ola Rapace, Prince Singh, Rabia Noreen, Trond Fausa Aurvåg, Jesper Malm, Sudhir Kumar Kohli, Assad Siddique, Sara Khorami, Usha Patel, Musse Hasselvall, Vatch Wartanian, John Sigurd Kristensen, Tobias Santelmann, Ronny Vedal

---

---

---