Jiří Adamec o filmu Léto s gentlemanem

Film Léto s gentle­ma­nem jde do kin na sv. Valentýna, 14. 2. 2019. Slavíte vy osob­ně ten­to svá­tek?

Ne, tenhle svá­tek jsem nikdy nesla­vil a odmí­tal jsem ho sla­vit.  Přišel mi umě­le a jen komerč­ně impor­to­va­ný, ale jak léta ply­nou, až tak mar­ný mi svá­tek zami­lo­va­ných teď už nepři­pa­dá. Možná čím méně se mě týká, tím více se mi líbí.

Jak se pro vás prá­ce na celo­ve­čer­ním fil­mu liší od vašich ostat­ních úspěš­ných pro­jek­tů?

Myslím, že moc ne, spíš tech­nic­ky než fak­tic­ky. A pokud ano, pak nej­víc tem­pem. V prá­ci pro tele­vi­zi není de fac­to na nic čas, když točí­te film, před­po­klá­dá se, že na pla­ce tvo­ří­te. Mít vše jas­né pře­dem, při­chá­zet s jas­nou při­pra­ve­nou vizí, tře­ba i včet­ně posta­ve­ní kame­ry, to se u fil­mu jak­si neče­ká… nepřed­po­klá­dá… a pře­kva­pu­je to. Já jsem celý život pra­co­val pře­de­vším pro tele­vi­zi v tele­viz­ních pod­mín­kách. A i když jsem točil na film, v pro­duk­ci ve Filmovém stu­diu na Barrandově, tře­ba seri­ál Sanitka, byl to „jenom“ film pro tele­vi­zi a ta prá­ce měla zce­la jiné finanč­ní i všech­ny dal­ší para­me­t­ry. Kdo sebou neu­měl mrsk­nout, neměl šan­ci na úspěch. Tak jsem se to už ten­krát musel nau­čit.

Na jaká sou­do­bá téma­ta má film veřej­nost upo­zor­nit?

Nevěřím pří­liš na „sou­do­bá téma­ta“, kine­ma­to­gra­fie se za pade­sát let vel­mi posu­nu­la k zába­vě, čas Ingmara Bergmana je nená­vrat­ně pryč. Dnes je tře­ba, aby pře­de­vším divá­ci do kina při­šli, a ti vět­ši­nou necho­dí do kina pro­to, aby spo­lu s tvůr­cem hle­da­li odpo­vě­di na tíži­vé život­ní exis­ten­ci­ál­ní otáz­ky. Chtějí se poba­vit, potě­šit, odpo­či­nout si… je to tak dob­ře? Nevím, ale je to pros­tě tak.

Objevil jste coby debu­tant na poli režie celo­ve­čer­ní­ho fil­mu v pro­fe­si, kte­rou tak dob­ře zná­te, pro sebe něco nové­ho? Překvapilo vás něco?

Nemyslím si, že bych v sedm­de­sá­ti letech mohl ješ­tě něco obje­vit nebo se něčím nechat pře­kva­pit. Zdá se mi, že jsem už potkal vše a že je nej­vyš­ší čas, abych pozna­né uplat­nil, pokud o to ješ­tě vůbec někdo sto­jí.

Proč jste se vlast­ně dopo­sud žád­né­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu necho­pil? Měl jste vůbec tu ambi­ci? Byl to váš nespl­ně­ný sen?

Samozřejmě, že kaž­dý reži­sér, kte­rý celý život vyrá­bí pořa­dy pro jeden večer, byť i pro mili­o­ny lidí, kte­ří se na jeho dílo díva­jí najed­nou, tou­ží nato­čit něco, co jed­nou bude ulo­že­no do fil­mo­vé­ho archi­vu. Točil jsem pro tele­vi­zi de fac­to všech­no a všech­ny žán­ry, rea­li­zo­val jsem i něko­lik před­sta­ve­ní v diva­dle, vel­kém i komor­ním, a na kon­ci kari­é­ry se ze mě stal i reži­sér fil­mo­vý. Fajn. Ale kdy­by se to nesta­lo, asi bych nijak neho­ře­ko­val. Prostě jsem měl štěs­tí, že do mě na Václavském náměs­tí vra­zil Jaromír Hanzlík a já věděl, jak mu pomoct rea­li­zo­vat jeho prv­ní fil­mo­vý scé­nář. Asi byla naše sráž­ka na Václaváku pro­spěš­ná pro oba. Doufám…

Kdyby vám někdo nabí­dl nato­čit dal­ší film do kin, jaký by měl být?

Odjakživa tou­žím nato­čit fil­mo­vý muzi­kál. Jsem kdy­si vel­mi dáv­no dítě odko­je­né Starci na chme­lu, kte­ré jsem milo­val a celý život jsem si poti­chu a v kout­ku snil o tom, že tenhle žánr by mě hod­ně bavil. A když jsem se stal reži­sé­rem, o to víc. Jenže nej­spíš je na to pro mě osob­ně poz­dě.

 

Jste zvyk­lý na seri­á­lo­vé pro­jek­ty, vel­ké romá­ny na pokra­čo­vá­ní, oč je potom slo­ži­těj­ší „nacpat“ uce­le­ný pří­běh do maxi­mál­ně dvou­ho­di­no­vé fil­mo­vé sto­pá­že?

To musí sce­náris­ta, o tom reži­sér roz­ho­du­je jen malin­ko. Samozřejmě, že i Jaromír napsal koša­těj­ší pří­běh, než jaký nako­nec uká­že­me divá­kům v kinech. Natočili jsme mno­ho scén, kte­ré se ve střiž­ně uká­za­ly zbyt­ný­mi, a byť nám krvá­ce­lo srd­ce, pro­to­že byly pěk­né a tře­ba i vtip­né, muse­ly ven. Jakmile se film v kinech pře­va­lí přes deva­de­sá­tou minu­tu, divá­ky začí­ná bolet zadek, je jen málo fil­mů, kte­ré se dají vydr­žet v del­ší sto­pá­ži. Jsou tako­vé, ale je jich vel­mi málo. Bohužel i my jsme muse­li zkla­mat někte­ré výteč­né kole­gy her­ce, kte­ří pro nás v létě zahrá­li pro ně samé „nevhod­né“ malé role, a my jsme je nako­nec z fil­mu ješ­tě k tomu muse­li vyn­dat. Opravdu bylo těž­ké jim to říci, ale divá­ci jsou ješ­tě o kou­sek důle­ži­těj­ší.

Jaromír Hanzlík při pří­pra­vě scé­ná­ře říkal, že je mu líto, že podob­né poe­tic­ké scé­ny v posled­ních letech z kin úpl­ně vymi­ze­ly, proč mys­lí­te, že tomu tak je? Změnila se doba, divá­ci? Nejsou tvůr­ci?

Myslím, že Jaromír mlu­vil niko­liv o scé­nách, ale o téma­tech. Právě sku­teč­nost, že pře­de­vším tele­viz­ní obra­zov­ky, ale i kina jsou plná zlo­čin­ců, poli­caj­tů, stří­le­ní, krve, kví­le­ní brzd, zvu­ku poli­cej­ních sirén a vyšet­řo­vá­ní, byla důvo­dem, proč sedl a začal psát.

U jakých fil­mů rela­xu­je reži­sér jako divák?

I reži­sér je občas zce­la nor­mál­ní člo­věk, ale moje žena je urči­tě jiné­ho názo­ru, ta by jis­tě tvr­di­la, že reži­sér je vždy zase jen reži­sér. Ale do kina i já cho­dím rád pře­de­vším na poho­do­vé fil­my. Jsem sice vycho­va­ný na inte­lek­tu­ál­ní svě­to­vé kine­ma­to­gra­fii minu­lé­ho sto­le­tí, ale už ani já bych si nekou­pil vstu­pen­ku na film typu Lesní jaho­dy. I pro mě to je minu­lost.

S Jaromírem Hanzlíkem spo­lu­pra­cu­je­te pra­vi­del­ně, od Sanitky přes Pojišťovnu štěs­tí až k sou­čas­né­mu fil­mu – čím vám jako herec a osob­nost impo­nu­je?

Nevím, jest­li se o naší spo­lu­prá­ci dá hovo­řit jako o pra­vi­del­né, před Sanitkou jsme spo­lu nepra­co­va­li ani jed­nou, po Sanitce de fac­to celá léta zase nic. Až jsme se potka­li, sice jsme do sebe v tomhle pří­pa­dě pří­mo nevra­zi­li, ale při tom setká­ní mě napadlo, že by Jaromír mohl hrát v Pojišťovně štěs­tí. To bylo naše setká­ní čís­lo 2. A potom jsme do sebe vra­zi­li na tom Václaváku… A čím může reži­sé­ro­vi impo­no­vat Jaromír Hanzlík? Že má talent jako pánbůh. Jaromír Hanzlík zdvi­hl hoze­nou ruka­vi­ci, a když nepři­chá­ze­la pro něho při­ja­tel­ná téma­ta, napsal si scé­nář sám.

Koketoval jste také někdy s myš­len­kou napsat si scé­nář? Co vás od toho zra­zo­va­lo?

Já jsem nikdy nena­psal scé­nář, pro­to­že to, mys­lím, neu­mím. A vyzkou­šet si psa­ní scé­ná­ře by mě stá­lo mno­ho času, kte­rý jsem nikdy neměl. Zaplať bůh jsem byl celé desít­ky let jako reži­sér vytě­žo­ván na sto pade­sát pro­cent.

Kdysi jste byl i vy sám her­cem, herec­tví jste před režií dokon­ce i na DAMU vystu­do­val, nezá­vi­dí­te her­cům někdy, že ode­hra­jí svých xyz natá­če­cích dní a zmi­zí, zatím­co reži­sér má s fil­mem plnou hla­vu sta­ros­tí řadu měsí­ců, nebo dokon­ce i let?

Zcela nao­pak. Pokud herec nehra­je ve fil­mu nebo v seri­á­lu zásad­ní roli, jen tím dílem profr­čí. Zatímco reži­sér si ho celý nád­her­ně pro­ži­je. Co může být krás­něj­ší­ho? Umím kaž­dý kou­sek své­ho fil­mu zpa­mě­ti, uměl jsem zpa­mě­ti i celé díly svých seri­á­lů. Ona totiž kaž­do­den­ní prá­ce reži­sé­ra nekon­čí posled­ní klap­kou na pla­ce, nese­te si své nepo­sluš­né dítě domů, ulé­há­te s ním, nemů­že­te kvů­li němu spát a pro­bou­zí­te se kvů­li němu s bola­vou hla­vou. Ale je to krás­né, dokon­ce úžas­né! Neumím si před­sta­vit pro­žít svůj život jinak. Děkuji bohu, že mě to v téhle inten­zi­tě potka­lo.

Jaká byla vaše prv­ní reak­ce, když jste dostal scé­nář? Oslovil vás tak­zva­ně „na prv­ní dobrou“?

Ano, scé­nář Jaromíra Hanzlíka se mi líbil. Velmi, mlu­vil mi z duše. Uměl jsem si ho před­sta­vit nato­če­ný.

Jakou struč­nou větou bys­te na film divá­ky nalá­kal?   

Přijďte se na Léto s gentle­ma­nem potě­šit, chce­me vás pohla­dit po duši. A přijď­te se podí­vat, co všech­no se v lás­ce a s lás­kou může stát, když ji zapo­me­ne­te živit a hýč­kat.

Jaké máte s fil­mem mety, čeho s ním chce­te dosáh­nout, co by pro vás bylo úspě­chem?

Já osob­ně bych si nepřál nic víc než sly­šet větu, kte­rou by jed­na kama­rád­ka řek­la dru­hé: Vem Jardu/Pepu/Frantu/Jirku… a běž­te se spo­lu do kina podí­vat na Léto s gentle­ma­nem. My jsme to vidě­li a sto­jí to za to…

---