Johnny English znovu zasahuje (Johnny English Strikes Again) – Recenze – 40%

Nejnemožnější brit­ský taj­ný agent Johnny English (opět Rowan Atkinson), toho času na agent­ské pen­zi a povo­lá­ním uči­tel, se po sed­mi letech vra­cí do akce. Když se totiž Anglie sta­ne obě­tí kyber­te­ro­ris­mu a iden­ti­ty všech zaměst­nan­ců taj­ných slu­žeb jsou kom­pro­mi­to­vá­ny, je tře­ba vytáh­nout ze zálo­hy něko­ho ze sta­ré ško­ly, aby škůd­ce vypá­t­ral pod­le hes­la: „Digitálního padou­cha lze dopad­nout jen ana­lo­go­vý­mi meto­da­mi.“

Třetí díl Johnnyho Englishe ten­to­krát hod­ně sta­ví na kon­tras­tu nej­mo­der­něj­ších tech­no­lo­gií s not­ně zasta­ra­lý­mi a zaprá­še­ný­mi vymo­že­nost­mi ze začát­ku sto­le­tí, s nimiž je Johnny English zvyk­lý pra­co­vat, a na jeho kon­fron­ta­ci se sou­čas­ný­mi vychy­táv­ka­mi, jako jsou chyt­ré tele­fo­ny nebo vir­tu­ál­ní rea­li­ta. Respektive chtěl by na tom sta­vět, leč bohu­žel není pří­liš nápa­di­tý a málo­kdy vyu­ží­vá poten­ci­ál něja­ké scé­ny napl­no, tak­že těch kon­fron­ta­cí Johnnyho Englishe s něčím super­mo­der­ním, čemu dosta­teč­ně nero­zu­mí, je ve fil­mu poměr­ně málo. Většinu humo­ru tak nako­nec stej­ně zabí­ra­jí sta­ré zná­mé Atkinsonovy fyzic­ké gagy a paro­dic­ké odka­zy na špi­on­ské fil­my, čer­pa­jí­cí však v mno­hém už z pře­de­šlých dvou dílů.

Celkově je tudíž humor ve fil­mu Johnny English zno­vu zasa­hu­je již poně­kud una­ve­ný a vyčpě­lý a z vel­ké čás­ti před­ví­da­tel­ný. Rowan Atkinson sice pořád více­mé­ně zvlá­dá dělat „bea­nov­skou komi­ku“, ale ske­čů ve sty­lu pana Beana film pří­liš mno­ho nena­bí­zí – nechat hrdi­nu vypít drink tak, aby se mu v nose zachy­ti­lo para­plíč­ko, nebo nechat ho v přestro­je­ní za číš­ní­ka flam­bo­vat kre­ve­ty, aby se lekl ohně a roz­sy­pal kre­ve­ty po pod­la­ze, ješ­tě nelze pova­žo­vat za skeč, natož za dob­rý skeč. Většinu fil­mu se tudíž Rowan Atkinson jen škle­bí, a když se po něm chce něco fyzic­ky nároč­něj­ší­ho (tře­ba tan­co­vat na dis­ko­té­ce), půso­bí to nepří­jem­ně div­ně.

Dost vel­ká část scé­nek, kte­ré měly být vtip­né, pak selhá­vá v úpl­ně základ­ních věcech, jako je moment pře­kva­pe­ní, správ­né nača­so­vá­ní nebo návaz­nost zábě­rů. Například když si Johnny English vypůj­čí od rus­ké taj­né agent­ky (Olga Kurylenko) mobil a nato­čí s ním video, jenž má doká­zat padou­cho­vu vinu, ale pak si ten mobil nechtě­ně pro­ho­dí se stej­ným tele­fo­nem něja­ké náhod­né paní, tak se potom nelze divit ani zasmát tomu, že je při pro­mí­tá­ní ono­ho videa pře­hrá­no něco jiné­ho, než oče­ká­val. A samo­zřej­mě už niko­ho neza­jí­má, že něja­ká paní má od té doby u sebe mobil rus­ké taj­né agent­ky. Ani tu agent­ku to neza­jí­má.

Scénář k fil­mu sice napsal William Davies, kte­rý se sce­náris­tic­ky podí­lel i na obou před­cho­zích dílech (a Atkinson ten­to­krát také při­cmrn­dá­val), ale režij­ně jde o dílo tele­viz­ní­ho reži­sé­ra Davida Kerra, kte­rý nato­čil ten­to sní­mek ve svých pade­sá­ti letech jako svůj celo­ve­čer­ní kino-debut. To mož­ná vysvět­lu­je, proč tře­tí Johnny English půso­bí spíš jako kome­die, kte­ré se natá­če­ly před dva­ce­ti až tři­ce­ti lety, a proč kvů­li své cel­ko­vé tvůr­čí lenos­ti, nená­pa­di­tos­ti a zasta­ra­los­ti nesne­se srov­ná­ní ani se svý­mi před­cho­zí­mi díly (sviž­něj­ší­mi a vyna­lé­za­věj­ší­mi), natož pak aby sne­sl srov­ná­ní se svý­mi vzo­ry v seri­óz­ním špi­on­ském žán­ru.

První Johnny English (2003) totiž nebyl pou­hou paro­dií na Jamese Bonda – on byl prak­tic­ky doko­na­lou nápo­do­bou bon­dov­ské­ho pří­bě­hu, ako­rát s neši­kov­ným nekňu­bou v hlav­ní roli. Jenže od té doby se bon­dov­ky vyvi­nu­ly v kom­plex­něj­ší a psy­cho­lo­gic­ky sofis­ti­ko­va­něj­ší podí­va­nou (a kon­ku­renč­ní série Mission: Impossible se zas posu­nu­la k čím dál tím monu­men­tál­ně­ji sní­ma­né akci), zatím­co nej­no­věj­ší pokra­čo­vá­ní Johnnyho Englishe zde­ge­ne­ro­va­lo v něco, co při­po­mí­ná spíš Dostaňte Agenta Smarta nebo Agenta WC 40.

Všechno tudíž odka­zu­je k tomu, že tvůr­ci fil­mu jsou sta­ro­mil­ci, co nemě­li dost peněz na pořád­né akč­ní scé­ny, ale bohu­žel ani dost nápa­dů a sna­hy při­jít s něčím novým. Symptomatický je i jejich postoj k novým tech­no­lo­giím, kte­ré jsou pre­zen­to­vá­ny jako nástroj zla, a jimž vět­ši­na postav ve fil­mu nero­zu­mí – včet­ně hlav­ní­ho hrdi­ny, jehož nepři­způ­so­bi­vost vůči moder­ním výdo­byt­kům tvůr­ci vele­bí coby ctnost (dokon­ce ho ve finá­le sním­ku oblék­nou do stře­do­vě­ké­ho brně­ní, aby zve­li­či­li, že je hrdi­nou sta­ré doby). Hrdinou, jenž je obec­ně pova­žo­ván za neschop­né­ho blb­ce, kte­rý všech­no zka­zí a úspě­chu dosáh­ne vždy jen omy­lem díky náhod­ným sou­hrám okol­nos­tí, ale záro­veň je v závě­reč­ných scé­nách chvá­len brit­skou pre­mi­ér­kou (pře­kva­pi­vě kře­čo­vi­tá Emma Thompson) jakož­to repre­zen­tant těch správ­ných brit­ských hod­not a kva­lit.

Johnny English zno­vu zasa­hu­je je líná a zao­sta­lá kome­die bez fan­ta­zie, jejíž humor je sla­bý, otře­pa­ný a před­ví­da­tel­ný. Rowan Atkinson je sice jin­dy scho­pen zachrá­nit mno­hé, ale ten­to­krát to bohu­žel nesta­čí. Zatím nej­slab­ší díl série, i když pořád je to roz­hod­ně lep­ší než libo­vol­ný Austin Powers.

---