Jsme v pohodě - Paul Rudnick

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Jsme v poho­dě je asi nej­víc tep­lá hra, kte­rou jsem kdy na diva­del­ních prk­nech viděl. Režisér Braňo Holíček doká­zal Rudnickův text dovést takřka k doko­na­los­ti, tak­že na sil­ný divác­ký záži­tek je dost sluš­ně zadě­lá­no.

Autor Paul Rudnick není nezná­mou posta­vou, fil­mo­ví fan­do­vé jej mohou znát jako sce­náris­tu Adamsovy rodi­ny 2 a v gay komu­ni­tě vel­mi oblí­be­nou diva­del­ní hrou (a poz­dě­ji i fil­mem) Jeffrey. Ve vel­ké vět­ši­ně svých děl se Rudnick ote­vře­ně hlá­sí ke své sexu­ál­ní ori­en­ta­ci (hádej­te ke kte­ré), dost výraz­ně take zpra­co­vá­vá svůj židov­ský původ. Všechny tyto atri­bu­ty se nále­ži­tě uplat­ňu­jí i ve hře Jsme v poho­dě (v ori­gi­ná­le The New Century), kte­rou je stá­le ješ­tě v těch­to dnech mož­né vidět v Národním diva­dle (Nová scé­na).

Hra je to tro­chu netra­dič­ní a i když je rela­tiv­ně nová (uve­de­na popr­vé v roce 2008), tak se už stih­la stát sou­čás­tí něko­li­ka při­jí­ma­cích zkou­šek na růz­né herec­ké obo­ry. Ona zmí­ně­ná netra­dič­nost spo­čí­vá ve for­mě, v pod­sta­tě se totiž jed­ná o sérii výstu­pů her­ců ve sty­lu „stand-up come­dy“ s tím, že v závě­reč­né scé­ně se všech­ny posta­vy set­ka­jí na jed­nom mís­tě.

Divák se tak má mož­nost sezná­mit s Helenou (židov­ská žena střed­ní­ho věku, hra­je ji Lucie Juřičková), jejíž 3 děti jsou pozo­ru­hod­nou sbír­kou roz­lič­ných sexu­ál­ních spe­ci­fik.

Další je pan Charles, extren­t­ric­ký gay ve skvě­lém podá­ní Jana Bidlase, kte­rý s kole­gou Shanem (Patrik Děrgel) uvá­dí show s názvem „Gay Over“. Charles ztě­les­ňu­je prak­tic­ky všech­ny kla­sic­ké před­sta­vy o homose­xu­ál­ních mužích, cho­dí ve výstřed­ních barev­ných šatech a má - jak sám říká - pozo­ru­hod­né „buzna­brej­ky“, cel­ko­vou atmo­sfé­ru dotvá­ří jeho šíle­ný blon­ďa­tý pří­če­sek a mik­ro­fon v podo­bě ply­šo­vé­ho peni­su (nut­no dodat, že doce­la vel­ké­ho peni­su).

Ve hře se ješ­tě vysky­tu­je Barbara (Jana Boušková), kte­rá je posed­lá ruko­děl­ný­mi pra­ce­mi a jejíž syn měl AIDS (a byl homose­xu­ál, což v této hře vůbec nepře­kva­pí), Joann (Sarah Haváčová), Adam Vacula v pozo­ru­hod­né malé dvoj­ro­li a Lucie Brychtová. Poslední jme­no­va­ná pra­cu­je jako nápo­věd­ka v Národním diva­dla a je jí asi 5 let, tedy fyzic­ky samo­zřej­mě více, ale jako ženě jí je pět let, pro­to­že před­tím byla mužem. Její pozo­ru­hod­ný pří­běh byl zpra­co­ván ve 13. kom­na­tě na České tele­vi­zi. Přijde mi fajn, že o samot­né tran­zi­ci (pro­mě­ně z muže na ženu) může při­nést při podob­né pří­le­ži­tos­ti zku­še­nost samot­ný auten­tic­ký aktér namís­to her­ce, kte­rý se „jen“ nau­čí svo­ji roli (jako tomu bylo např. v popu­lár­ním seri­á­lu Most!).

Hra Jsme v poho­dě může být pro něko­ho tro­chu šok. Objevuje se tu vul­gár­ní mlu­va, las­civ­ní ges­ta a rozu­mím tomu, že na něko­ho samot­ný způ­sob hovo­rů o podob­ných téma­tech může být tro­chu moc. Když se totiž ve hře posta­vy baví o homose­xu­a­li­tě (nebo ska­to­lo­gii, atd..), tak to nikdy není ve for­mě něja­ké obha­jo­by ve sty­lu „taky je to pře­ce lás­ka“ (konec­kon­ců to, že je něja­ká hra pri­már­ně o lás­ce se dá říci i mno­hem sofis­ti­ko­va­něj­ším způ­so­bem), apod. Naopak, sama homose­xu­a­li­ta je tu občas ter­čem humo­ru, kte­rý bych se jis­tě nebál ozna­čit za neko­rekt­ní (jen kdy­by toto slo­vo neby­lo v posled­ní době nato­lik klišé, až je mi z něj zle). Docela se divím, že pro­ti uve­de­ní nepro­tes­to­val něja­ký kon­zer­va­tiv­ní křes­ťan­ský spo­lek (nebo něco podob­né­ho) - oprav­te mě pokud se mýlím. Vzhledem k tomu, že pre­mi­é­ra byla v říj­nu 2017, tak se něče­ho podob­né­ho už asi nedo­čká­me :). Každopádně já jsem se bavil vel­mi dob­ře, a to tak, že si dokon­ce zakou­pil i tri­ko z limi­to­va­né edi­ce s logem hry.