Kalamita

Abych byl upřím­ný - ani v nejmen­ším jsem nechtěl psát o fil­mu Kalamita, i když bych to mohl brát sym­bo­lic­ky, pro­to­že o růz­ně vel­ké život­ní kala­mi­ty u mne není prá­vě nou­ze. Chtěl jsem se v tele­vi­zi podí­vat na film Věry Chytilové Hezké chvil­ky bez záru­ky, kte­rý jsem dosud nevi­děl, a chtěl jsem o něm něco málo napsat. Leč - když jsem ho dokou­kal, zjis­til jsem, že chci psát o něja­kém oprav­du dob­rém fil­mu a ne si brou­sit svůj kri­tic­ký brk na fil­mu, kte­rý se mi nelí­bil. A tak jsem sáhl do šuple­te, kde mám pro tyto pří­pa­dy sadu fil­mů, kte­ré rád vidím sko­ro kdy­ko­li a pus­til jsem si jiný film stej­né reži­sér­ky, prav­da - 30 let sta­rý, ale tím lépe potvr­zu­jí­cí, že se v prou­du let neztra­til, nevy­ble­dl, a že je tudíž asi oprav­du dob­rý. Takže změ­na plá­nu, dnes vás v podo­bě toho­to člán­ku čeká dal­ší drob­ná kala­mi­ta.

Rychlíkem z dale­ké­ho měs­ta při­jíž­dí na malé nádra­ží mla­dý Honza Dostál (Bolek Polívka). Už při ces­tě rych­lí­kem s úvod­ní­mi titul­ky a úžas­ně nerv­ní hud­bou Laca Décziho (kte­rý si ostat­ně ve fil­mu taky stři­hl malou roli) vidí­me mezi ces­tu­jí­cí­mi hod­ně postav dal­ší­ho děje. Hned od počát­ku se her­ci stří­da­jí s hra­jí­cí­mi neher­ci a do toho jsou pro­stři­há­vá­ny zábě­ry čis­tě doku­men­tár­ní, ale při­tom všech­no dohro­ma­dy pozo­ru­hod­ně ladí. Honzův život jako by sestá­val jen z malých či vět­ších kala­mit, i když díky své pova­ze jimi pro­chá­zí s nad­hle­dem a bez vět­ších násled­ků. Není divu, že má pocit, že jeho život k niče­mu neve­de a že to chce zku­sit jinak. Tento pocit ostat­ně rezo­no­val v mla­dé gene­ra­ci pře­lo­mu sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých let, kte­rá taky vědě­la, že zdej­ší život k niče­mu neve­de, ale nemě­la tuše­ní, jak věci změ­nit k lep­ší­mu. Od začát­ku je tedy jas­né, že na film je mož­né se dívat jako na pří­běh mla­dé­ho klu­ka, kte­rý hle­dá své mís­to ve svě­tě, ale v dru­hém plá­nu i jako na záznam teh­dej­ší spo­le­čen­ské situ­a­ce v Československu, jak se zrcadli­la v běž­ném živo­tě.

 

Honzu jeho oby­čej­né i nevšed­ní kala­mi­ty potká­va­jí doslo­va na kaž­dém kro­ku - je scho­pen se stát věz­něm zabouch­nu­té infor­mač­ní kan­ce­lá­ře nebo si ukro­jit prst ve fron­tě u řez­ní­ka a i ve zce­la jed­no­du­chých úko­lech vidí slo­ži­tost svě­ta (např. u léka­ře při zkouš­ce na bar­vosle­post). Chce žít pokud mož­no čest­ně a bez pro­tek­ce, ale svět kolem něho v podiv­ně zaběh­nu­tých kole­jích se tomu brá­ní. Honza chce být stroj­vůd­cem a postup­ně se učen­li­vě zapra­co­vá­vá do zvlášt­ní­ho mik­ro­svě­ta čes­ké želez­ni­ce, kte­rý je ve fil­mu sym­bo­lem celé spo­leč­nos­ti. Zároveň ale zůstá­vá nor­mál­ním mla­dým mužem nějak zakot­ve­ným v rodi­ně (krás­ná role jeho otce pra­cu­jí­cí­ho v hos­po­dě na nádra­ží - urči­tě jde i o refle­xi reži­sé­r­či­na dět­ství v pro­stře­dí nádraž­ní restau­ra­ce), kte­rý čás­teč­ně za žena­mi běhá a čás­teč­ně před nimi nesta­čí prchat.

Nádherné a živo­ta­schop­né jsou snad všech­ny posta­vy, od hlav­ní role až po tu nej­drob­něj­ší vte­ři­no­vou rolič­ku. Bolek Polívka svým výko­nem sice domi­nu­je, ale neza­du­pá­vá ostat­ní do země, vypa­dá, jako by nehrál, čas­to impro­vi­zu­je, je tak civil­ní, jak ho už v jeho dal­ších fil­mech nikdy neu­vi­dí­me (mož­ná výjim­kou je Michálkovo Zapomenuté svět­lo, ale to je role úpl­ně jiné­ho typu). Je na něm jako na her­ci i jako na jeho roli vidět obrov­ská chuť do živo­ta a do prá­ce, tou­ha dělat něco pořád­né­ho a být se sebou spo­ko­je­ný.

V střed­ních rolích vidí­me plejá­du skvě­lých her­ců, kte­ří v té době ješ­tě neby­li nijak slav­ní: Jana Synková (kdo by v její citem pobláz­ně­né pri­mář­ce hádal budou­cí pře­svěd­či­vou tetu Kateřinu?) Dáša Bláhová (uje­tě roz­to­mi­lá, nevy­po­či­ta­tel­ná a sobec­ká závod­ní sáň­kař­ka), Zdeněk Svěrák (uťápnu­tě iro­nic­ký uči­tel, kte­ré­mu se hrou­tí man­žel­ství), Bronislav Poloczek (bod­rý řez­ník, kte­rý v tom pře­ce umí cho­dit), Boris Rösner (nád­her­ně neteč­ný číš­ník z jídel­ní­ho vozu), Václav Helšus („mis­tr“, kte­rý zasvě­cu­je hlav­ní­ho hrdi­nu do tajů a den­ní rea­li­ty pro­fe­se), Jaroslava Kretschmerová (vil­ná prů­vod­čí, kte­rá chce mla­dé­ho stroj­vůd­ce uhnat za kaž­dou cenu). Specifická je role náčel­ní­ka sta­ni­ce, do kte­ré si reži­sér­ka vybra­la Václava Švorce, teh­dy zná­mé­ho před­sta­vi­te­le mno­ha komu­nis­tic­kých klad­ných postav. Naprostý pro­ti­pól hra­vé­ho Bolka Polívky, ale pro roli náčel­ní­ka, kte­rý je smě­sí ali­bis­mu
(„ať to vyře­ší náměs­tek, to jsou pořád samý pro­blémy!“ ode­vzda­nos­ti, rigi­di­ty, ale i pro­fes­ní hrdos­ti na želez­ni­čář­skou tra­di­ci. Jak jsem Václava Švorce vět­ši­nou sle­do­val se skří­pě­ním zubů, v této přes­ně pad­nou­cí roli se mi líbí, stej­ně jako se mi tře­ba moc líbi­la jinak dost hrůzná dra­ma­tur­gy­ně Libuše Pospíšilová ve své roli ve Faunově vel­mi pozd­ním odpo­led­ni.

Konkrétní situ­a­cí z názvu fil­mu je uvíz­nu­tí vla­ku ve sně­ho­vé závě­ji a zava­le­ní vla­ku sně­hem. Už z toho, že tato „titul­ní“ udá­lost fil­mu nastá­vá až po sko­ro hodi­ně a půl v samot­ném závě­ru fil­mu, uka­zu­je, že to v zámě­ru reži­sér­ky neby­la ta nej­dů­le­ži­těj­ší kala­mi­ta, o kte­ré chtě­la točit film. Jedná se ale o kri­zo­vou situ­a­ci, kte­rá nej­lé­pe odha­lu­je sku­teč­né cha­rak­te­ry postav, což je situ­a­ce, ve kte­ré si reži­sér­ka doslo­va lebe­dí (viz např. film Vlčí bouda, kde se ovšem kolek­tiv doká­že semknout mno­hem víc než v nekom­pro­mis­ně reál­ném svě­tě Kalamity). Někdo se uká­že být roz­váž­ným pra­can­tem, někdo hys­te­ri­kem, někdo čeká, jak to dopad­ne, někdo se beze stu­du baví, jako by se nic nedě­lo. Je vidět, že tako­vá malá čes­ká sně­ho­vá kala­mi­ta niko­ho na živo­tě pří­mo neo­hro­zí, ale malý moto­rá­ček kaž­do­pád­ně ve sně­hu uvíz­nul a nikdo netu­ší, co bude dál!

Jako tra­dič­ně film sní­má živá a ner­vóz­ně těka­jí­cí kame­ra (Ivan Šlapeta) a roz­ho­du­jí­cí pro vyzně­ní fil­mu je urči­tě dyna­mic­ký střih (Jiří Brožek) s mno­ha prů­stři­hy do zdán­li­vě nesou­vi­se­jí­cích doku­men­tár­ních obra­zů, kte­ré dáva­jí pří­bě­hu dal­ší roz­měr.

Drobnosti, kte­ré se mi taky líbi­ly:

-          V jed­nom z dal­ších plá­nů jde vlast­ně i o poctu želez­ni­čá­řům, byť z toho svět v jejich podá­ní čas­to vychá­zí nepěk­ně: „Doject musíš a nikdo to nevo­ce­ní.“

-          Strojvůdci při vyhlí­že­ní z okén­ka (samo­zřej­mě po žen­ské) spad­ne čepi­ce, ale při­jde střih a mís­to čepi­ce dopad­ne kus salá­mu do zce­la jiné­ho zábě­ru.

-          Snaha závod­ní sáň­kař­ky (D.Bláhová) pora­zit nená­vi­dě­nou kon­ku­rent­ku z týmu díky rych­lé­mu milost­né­mu vzta­hu: „Prý to vyhra­je Kalinová, pro­to­že je vyzrá­lej­ší, tak já na to taky vyzra­ju. Já chci taky vyzrát, tak­že se nebu­de­me zdr­žo­vat líbá­ním. Co sto­jíš? Tak snad mi uká­žeš to libi­do, ne?“ Následuje zná­má impro­vi­zo­va­ná scé­na Bolka Polívky o libi­du, ale k milo­vá­ní mu chy­bí ta správ­ná atmo­sfé­ra. Závodnice má však jas­no: „Tak udě­lej tu atmo­sfé­ru, no honem!“

-          Nemocná sta­řen­ka se sta­řeč­kem na hor­ské samo­tě kou­zel­ně šmí­ru­jí pri­mář­ku s hlav­ním hrdi­nou, kte­ří jsou u nich nuce­ni kvů­li hus­té­mu sně­že­ní strá­vit spo­leč­ně noc.

-          Úžasná výmlu­va, když se z něja­ké­ho důvo­du neda­ří zaří­dit věc, kte­rá by měla být úpl­ně nor­mál­ní, v podá­ní jed­no­ho z výprav­čích: „Nemám šou­pák!“ Tohle slov­ní spo­je­ní jsem kdy­si zařa­dil do své­ho běž­né­ho slov­ní­ku jako zce­la uni­ver­zál­ní výmlu­vu, když něco nejde nebo se mi do něče­ho nechce.

-          Poprvé jsem v tom­to fil­mu už před tři­ce­ti lety sly­šel dnes tolik popu­lár­ní hláš­ku „To je teda hus­tý!“ v podá­ní vojá­ka, jed­no­ho z ces­tu­jí­cích zava­le­né­ho moto­rá­ku.

-          Otázka malé hol­čič­ky ze zava­le­né­ho vla­ku: „Babičko, kdy už nás v tom hro­beč­ku najdou?“ A repli­ka řez­ní­ka hra­jí­cí­ho klid­ně dál kar­ty: „Kdy už nás to dítě pře­sta­ne stra­šit, vždyť se tu nedá ani hrát!“

-          Malý prů­hled do hek­tic­ké sou­čas­nos­ti: „Lidi se pořád jenom štvou a kdy­by to nestih­li, tak by se taky nic nesta­lo“.

-          Rozhovor Bolka Polívky s Pavlem Zedníčkem, kte­rý ces­tu­jí­cí vyta­hu­je z okna zasy­pa­né­ho vla­ku: „Chceš taky zdrh­nout?“ „Ne, vždyť nás tady potře­bu­jou,“ (pod­tón teh­dy význam­né­ho téma­tu emi­gra­ce).

Prostě když to srov­nám, posta­vám z fil­mu Kalamita věřím bez mrk­nu­tí oka všech­no, co děla­jí, byť by to byly věci sebe­po­div­něj­ší a sebe­bláz­ni­věj­ší. Naproti tomu posta­vám fil­mu Hezké chvil­ky bez záru­ky spous­tu věcí nevě­řím, i když vypa­da­jí napros­to rea­lis­tic­ky. Proč tomu tak je, nevím, nejsem stu­do­va­ný fil­mo­vý kri­tik, ale je to pros­tě tak!

A taky si kacíř­sky mys­lím, že stá­lý sou­boj s komu­nis­tic­kou cen­zu­rou donu­til Věru Chytilovou, aby své teh­dej­ší fil­my zne­jed­no­znač­ni­la a uči­ni­la je tak pro cen­zu­ru méně prů­hled­né, což nej­spíš fil­mům para­dox­ně pomoh­lo. Kdoví, jaká by byla Kalamita toče­ná v době, kdy se sice všech­no smí pově­dět bez skru­pu­lí a napl­no, ale nikdo si z toho vlast­ně nic nedě­lá.