Je to nejosobnější kniha, kterou dosud Josef Formánek napsal. Píše opět stylem, který kombinuje životní příběhy postav různých profesí a z různých koutů světa s osobními zážitky a úvahami. Dokáže velice rychle navodit atmosféru, a pak odkrývá bolesti i radosti svých hrdinů. Sdělení hrdinů jsou skoupá na slova, ale jejich obsah i příběh podněcují k zamyšlení. Autor své myšlenky rozvádí a obohacuje o vlastní vzpomínky a zážitky. Občas volí i poetické květnaté příměry, hledá vyšší životní princip nebo jen sděluje svůj názor. Svůj zájem o ostatní lidi komentuje slovy „každej, koho potkám, si v sobě nosí nějakou bolest, že nejsem sám“. I když v románu je zachyceno mnoho lidí s těžkými nebo zajímavými osudy, vždy se autor vrací k vlastní osobě a vlastnímu prožívání a úvahám. Zajímá ho, jak se ostatním daří překonávat překážky, co je pro ně v životě důležité a jak by to mohlo pomoci pochopit vztah sám k sobě a k okolí. Zdánlivě obyčejné věci získávají ve spojení s životními osudy hrdinů novou hodnotu a v atmosféře současné konzumní společnosti působí kniha jako „léčivý nápoj“ na šťastnou cestu životem. Slovo „ticho“ používá často a bývá spojováno s klidem a citlivým vnímáním přírodních jevů i sounáležitosti s lidmi, kteří působí na své okolí svou klidnou vyrovnaností, přestože je k ní dovedly trpké životní zkušenosti, ale také postupné poznávání zákonitostí přírody.
Formánek má schopnost zaujmout a popsat velmi výstižně lidské osudy stejně jako polární záři. Řadí za sebe jednotlivé příběhy, které podněcují představivost i empatii. Exotické prostředí střídá s hospodským interiérem, ale vždy vystoupí do popředí konkrétní člověk a jeho příběh. Jako by autor hledal odpovědi na své otázky po celém světě. Obyčejní lidé, šamani, kamarádi, rodina i dobrodruzi, každé setkání má svůj význam a každá chvíle je chválena. Své osobní pocity sděluje otevřeně a občas se nechává unést úvahami do světa víry. Je to pokorný autor, co umí naslouchat a současně poutavě vyprávět o lidech tak, jako by každému stavěl pomník. Každý je hrdina svého života. Styl psaní svého autora nezapře. Mám ale pocit, že tentokrát zvýrazňuje pozitivní a citlivý vztah nejen k člověku, ale především k přírodě. V předmluvě své knihy říká: „Myslet není vědět. Víme, teprve až když to cítíme. Nevyčteme to, nikdo nám neporadí, jen můžeme mít čím dál silnější pocit, že život je hra, ve které máme něco pochopit. Opisování nikomu nepomůže“. Hodně osobní byl autor již v předchozí knize „Úsměvy smutných mužů“, ale tentokrát z textu převažuje pohoda a klid. A to i přesto, že se autor nevyhnul tématu nemoci, smutku či smrti. Ani v těchto případech nepodléhá beznaději nebo pocitu bezmoci. Vyjadřuje víc pochopení, pokoru a obdiv, jak úžasně pestrý je život a potřebný je klid a ticho.
Oceňuji upřímnost a otevřenost autora, který píše o svých láskách, úspěších i neradostném období, kdy o sobě hodně pochyboval. V knize navazuje stylem psaní na předchozí díla, ale doplňuje je o vlastní, meditativní zamyšlení a básnické obrazy, které svou formou působí kontrastně s životními příběhy hrdinů, ale obsahově na ně navazují nebo je rozvíjí.
Ze závěru knihy jsem trochu rozpačitá a nedokážu zcela docenit záměr autora. Ale jsem si jistá, že se naopak najde mnoho lidí, kteří s vyznáním i myšlenkami autora budou souznít. Osobně se budu ke knize vracet díky příběhům Vítka, Sue, lovce tygra, učitele hudby i ostatním obyčejným lidem včetně toho, co prožil sám autor. Protože i já si potřebuji občas připomenout, že nejsem jen jediná, kdo má trable a hledá smysl svého života, a třeba se mi podruhé podaří pochopit i to, co mi nejspíš při prvním čtení knihy uniklo.
Hodnocení 70 %
Foto knihy: GEKKO & Karolína Černá
