Lucifer aneb jak se zpočátku originální seriál proměnil téměř v mýdlovou operu

S Luciferem kon­čím, řekl jsem si zhru­ba v půl­ce tře­tí série poté, co už jsem déle nemohl vystát pře­de­vším věč­né kňou­rá­ní vět­ši­ny postav. Téměř všich­ni totiž neu­stá­le hoře­ku­jí nad svým živo­tem, ať už je to Luciper, jeho brá­cha Amenadiel, Mazikeen nebo dří­ve i Luciferova a Amenadielova máti, kte­rá jako by dočis­ta vypadla z něja­ké soap ope­ry a pod­le mě ve dru­hé sérii dosti srá­že­la úro­veň seri­á­lu. Občas až zby­teč­ně pří­liš upja­tá je rov­něž jinak sym­pa­tic­ká sexy poli­cist­ka Chloe Decker.

Zpočátku to při­tom vypa­da­lo veli­ce naděj­ně. Premisa, že Lucifer už je znuděn peklem, a vyra­zí pro­to na del­ší dovo­le­nou do Los Angeles, zně­la více než slib­ně a láka­la na zají­ma­vou podí­va­nou. Přesně tu také úvod­ní díl nabí­dl. A i v dal­ších epi­zo­dách jsme si moh­li uží­vat ori­gi­nál­ní pří­pa­dy či Luciperovo hláš­ky s ele­gant­ním ang­lán­ským pří­zvu­kem, jimiž se to v úvod­ních dílech jen hem­ži­lo. Jeden pří­klad tref­né nápa­di­tos­ti tvůr­ců:

jaký­si samozva­ný kněz: Je konec svě­ta! Ďábel krá­čí mezi námi!

Lucifer: Pátere, ani neví­te, jakou máte prav­du. Ale nebuď­te kvů­li tomu tolik naštva­ný. Užívejte si to!

jaký­si samozva­ný kněz: Viděl jste tvář ďáb­la?

Lucifer: Každý den v zrca­dle.

Už ve dru­hé polo­vi­ně prv­ní řady se ze seri­á­lu ale zača­la vytrá­cet ori­gi­na­li­ta a zača­la se z něj stá­vat jen dal­ší prů­měr­ná kri­mi­nál­ka. Ve dru­hé sérii to tvůr­ci ješ­tě „vyšper­ko­va­li“, když nám nabíd­li prů­měr­nou kri­mi­nál­ku říz­nu­tou zmi­ňo­va­ný­mi tele­no­ve­lo­vý­mi prv­ky. Děj se násled­ně v pod­sta­tě smrs­kl na řeše­ní prů­měr­ných pří­pa­dů a kaž­do­epi­zod­ních „rodin­ných porad“ Luciperovic famí­lie o tom, zda se vrá­tit či nevrá­tit zpět do pek­la.

Čtvrtá série, kte­rá vzni­ka­la mís­to Foxu už pod zášti­tou Netflixu, je hod­no­ce­na pod­stat­ně lépe. Na mě ovšem pod­le trai­le­ru půso­bí v pod­sta­tě stej­ně. I kdy­by ale čirou náho­dou byla oprav­du kva­lit­něj­ší, komu by se chtě­lo pro­kou­sá­vat neko­neč­nou nud­nou 26dílnou tře­tí řadou, aby se ze zvě­da­vos­ti podí­val na tu čtvr­tou? Já osob­ně jsem už seri­á­lem tak otrá­ven, že mu dal­ší šan­ci nedám.

Abych to ale neza­kon­čil úpl­ně nega­tiv­ně, na prv­ní sérii budu vzpo­mí­nat na věky věků více­mé­ně v dob­rém. Kupříkladu devá­tý díl dal svě­tu jed­nu z mých oblí­be­ných scén, kte­rou bych tu jako labuž­ník kla­vír­ní hud­by rád vypíchl: