Marek Adamczyk

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Filmografie (výběr): Zloději zele­ných koní (2016), Případ pro malí­ře (TV film, 2016), Hany (2014), Případy 1. oddě­le­ní (2014),  Lidice (2011)

O čem pod­le vás je pří­běh Zlodějů zele­ných koní pře­de­vším?

O přá­tel­ství. Možná banál­ní odpo­věď, ale pro mě vysti­hu­je pod­sta­tu toho pří­bě­hu nej­lé­pe. A pak samo­zřej­mě o již­ních Čechách, jako ostat­ně sko­ro všech­ny pří­běhy z pera Jiřího Hájíčka. Myslím, že by mu měli udě­lit něja­kou cenu za záslu­hy o kraj nebo něco podob­né­ho.

Váš hrdi­na se dává na ces­tu hle­da­če vlta­ví­nů spíš z pro­fe­si­o­nál­ní posed­los­ti zelen­ka­vý­mi polod­ra­ho­ka­my, než kvů­li finanč­ní­mu pro­fi­tu. Jak jste rozu­měl jeho roz­hod­nu­tí vymě­nit seri­óz­ní peda­go­gic­kou kari­é­ru za nejis­tou a na hra­ně záko­na balan­cu­jí­cí exis­ten­ci hle­da­če vlta­ví­nů?

To nelze takhle jed­no­znač­ně říct. Pavel si to sice nerad při­zná­vá, ale vel­mi ho láká svo­bo­da, kte­rou zís­ká až tím, že bude na kopá­ní regu­lér­ně vydě­lá­vat. Ačkoli se rád chlá­cho­lí úva­ha­mi o roman­ti­ce a „čis­to­tě“ svých úmys­lů, nako­nec se stá­vá jen dal­ším, ač vel­mi eru­do­va­ným, kopá­čem. Je to pro něj útěk od všed­no­den­ní nudy aka­de­mic­ké dráhy a oby­čej­né­ho živo­ta k něče­mu divo­čej­ší­mu. Dlouho si ale neu­vě­do­mu­je, co všech­no tím může ztra­tit.

Pavel však neris­ku­je jen kon­flik­ty se záko­nem – ale i svůj vztah k pří­tel­ky­ni Karolíně, kte­ré se nová ces­ta jeho živo­ta vůbec nelí­bí. Je muž­ská tou­ha po nezá­vis­los­ti a dob­ro­druž­ství sil­něj­ší než lás­ka?

Především bych řekl, že tou­ha po nezá­vis­los­ti není nijak muž­ská, je uni­ver­zál­ní. Každý z nás občas zatou­ží pře­tr­hat pou­ta, roz­le­tět se a vzít osud do vlast­ních rukou. Jenže někdy zapo­me­ne­me, že čím vět­ší svo­bo­du zís­ká­me, tím vět­ší máme i zod­po­věd­nost. Vůči sobě i vůči ostat­ním. A život se pak nezdrá­há nám to ráz­ně při­po­me­nout a dove­de nás do bodu, kdy se musí­me roz­hod­nout. Žádná jed­no­znač­ná odpo­věď tu ale nee­xis­tu­je. Když jsem doče­tl kniž­ní před­lo­hu Zlodějů a zjis­til, jak si tenhle roz­por vyře­šil lite­rár­ní Pavel, bylo mi ho upřím­ně líto. Ve fil­mu to celé ale máme tro­chu jinak. Je tam vět­ší nadě­je na dob­rý konec.

Myslíte, že tako­vý pří­běh z čes­ké­ho Klondiku vůbec zapa­dá do témat, jimiž žije dneš­ní doba?

Pod kuli­sa­mi toho Klondiku jsou ale pře­ce pří­běhy, kte­ré jsou zce­la nad­ča­so­vé! Pro mě je vel­ké téma dneš­ní doby jis­tá auten­ti­ci­ta a oprav­do­vost živo­ta, kte­rý žije­me. Respektive její nedo­sta­tek. Žijeme ve svě­tě šab­lon, pre­fab­ri­ká­tů, návo­dů… instink­tiv­ně cítí­me, že nás to nena­pl­ňu­je a začne­me pro­ti tomu bojo­vat. Tenhle boj je i v našem fil­mu. Vlastně je to mož­ná jeden z hlav­ních důvo­dů, proč měl tako­vý film vznik­nout.

Jaká byla vaše spo­lu­prá­ce se zku­še­ným kole­gou Pavlem Liškou?

Pro mě ohrom­ná. Pavel je vel­mi cit­li­vý a důsled­ný herec a navíc má skvě­lý smy­sl pro humor. Je to pros­tě někdo, koho je neo­ce­ni­tel­né mít při natá­če­ní ved­le sebe. Hodně mi pomohl nabrat před kame­rou potřeb­né sebe­vě­do­mí, uvol­nit se a „být v tom“. A bylo zají­ma­vé vidět, jak hra­je tako­vou, pro něj netra­dič­ní, roli. To, že Pavel není jen kome­di­ál­ní herec a před­sta­vi­tel „vari­a­ce na idi­o­ta“, jsem už tušil, ale tahle jeho polo­ha se od těch ostat­ních pře­ci jen liší. Má v sobě jis­tou kru­tost a bez­o­hled­nost, tako­vou tem­no­tu. Myslím, že to lidi pře­kva­pí, až ho takhle uvi­dí.

Jak nároč­né byly scé­ny kopá­ní kame­nů v hlu­bo­kých jamách a slo­jích?

Myslím, že kaž­dý, kdo někdy vlta­ví­ny kopal, by se musel ušklíb­nout, kdy­bych řekl, že to byly nějak obzvlášť nároč­né scé­ny. Kopat mezi klap­kou a výkři­kem „stop“ je něco jiné­ho než kopat den za dnem osm hodin v kuse. Ale nenech­te se mýlit, to natá­če­ní cel­ko­vě bylo vel­mi nároč­né. Měli jsme napja­tý roz­po­čet a málo fil­mo­va­cích dnů, trá­vi­li jsme v exte­ri­é­rech celé dny a sna­ži­li se za co nej­krat­ší dobu před­vést to nej­lep­ší, co doká­že­me. Když kope­te vlta­ví­ny, tak je nor­mál­ní, že někdy nemá­te štěs­tí a jde­te domů s prázd­nou. My jsme ale muse­li kaž­dý den udě­lat vel­ký kus fil­mu, ať už se nám daři­lo nebo ne.

Pochopil jste onu posed­lost, kte­rá žene i seri­óz­ní chla­py od rodin k čas­to ris­kant­ním výpra­vám za vidi­nou nále­zu vzác­ných zele­ných kamín­ků?

Když jsem popr­vé na pla­ce viděl sbír­ku oprav­do­vých vlta­ví­nů, tak jsem tu tou­hu začal chá­pat. Ta před­sta­va, že něco tako­vé­ho vám leží pár met­rů pod noha­ma a sta­čí správ­ně kop­nout, aby jste to vynes­li na svět­lo svě­ta, člo­vě­ka omá­mí. Pokud vás neza­chvá­tí pří­mo zele­ná horeč­ka, tak mini­mál­ně zele­ná zvý­še­ná tep­lo­ta urči­tě.