Vystudovala pražskou konzervatoř. Už v průběhu studia hostovala a posléze byla v angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, účinkovala na scénách řady pražských divadel (Divadlo na Vinohradech, divadlo Viola, divadlo Na Prádle, A Studio Rubín, Divadlo v Řeznické, Divadlo pod Palmovkou, divadlo bez Zábradlí, divadlo Palace, Komorní Činohra, Městská divadla pražská, která jsou v současné době její domovskou scénou.
Byla dlouholetou moderátorkou televizního magazínu České televize o počítačových hrách Game Page.
Filmografie (výběr): Fotograf (2015), Donšajni (2013), Aplaus (TV, 2012), O rodičích a dětech (2007), Obsluhoval jsem anglického krále (2006)
Líba je vaše dosud největší filmová role a je velmi složitá. Co vás napadlo při prvním přečtení scénáře?
Když jsem scénář četla, byla jsem už ovlivněná režisérkou Irenou. Řekla mi, že to není o skutečné postavě, je to jen na motivy událostí, takže budeme hledat podobu mé postavy. Takže já vnímala především to, že je to krásná herecká příležitost. Od začátku jsem se na tu práci moc těšila. Tam má herec opravdu co hrát. I když jsem na druhé straně věděla, že to bude těžké.
Podřídila jste se zcela vizi, kterou režisérka o vaší hrdince měla, nebo jste o ní v průběhu natáčení či před ním diskutovaly?
Před natáčením jsme měly schůzku, kde jsme tak rámcově probraly, co bych já měla podle její vize splňovat, co by po mně chtěla, a vlastně ten scénář byl tak pěkně psaný, že všechno podstatné bylo už na papíře. Spíš jsme si nechaly čas pracovat na konečné podobě na place, tam to vznikalo. Já jsem věřila, že Irena přesně ví, co chce. Během natáčení se scénář ještě trochu pozměnil, takže i moje figura se v průběhu natáčení měnila.
Takovou velkou roli před kamerou hrajete poprvé. Je to velký rozdíl v soustředění oproti třeba natáčení televizního seriálu Ulice, z něhož vás diváci znají nejvíc?
Určitě ano. Když přijdete na dva tři dny na natáčení, které je v plném proudu, nemáte vůbec nějaký ten oblouk toho, jaký je to vývoj. Tady je to opačné. Strávili jsme spolu hodně času a byla to pro mne krásná intenzivní práce.
Jak se vám hrálo s tak zkušeným filmovým hercem, jakým je Karel Roden?
Karel je především úžasný profík. Má čuch na situace. Hrálo se mi s ním dobře. Myslím, že jsme hledali oba dva hlavně tu rovnováhu, aby to bylo pravdivé, aby to nebylo moc. Myslím, že nám na tom moc záleželo i proto, že je to příběh skutečného člověka, i když s jistou autorskou licencí. Já mám snazší úlohu, protože nehraji nějakou konkrétní postavu, ale Karel to měl těžší, přece jen ztělesňoval reálnou figuru.
Co pro vás bylo nejtěžší při vytváření vaší postavy?
Asi najít tu mez exprese, aby to bylo uvěřitelné v tom, že člověk, v rámci mé postavy, je něčeho takového schopen. Těžké byly v tom smyslu asi hádky a tahanice na konci filmu. Vědět, kdy tu masku už sundá, na jakou stranu hraje. Byla to krásná práce. Jsem Ireně vděčná za důvěru, kterou mi dala.
Čím si vysvětlujete, že ta vaše filmová Líba, zdánlivě naivní děvče, se ocitla v životě takového životem protřelého bouřliváka, jako je Jan, a vlastně ho obrátila naruby?
Myslím, že určitý talent by v sobě musela mít.
Talent v jakém smyslu?
Určitě v sobě měla nějakou sílu jít touhle cestou. Chtěla žít tenhle příběh. Na jednu stranu jít přes mrtvoly, na druhou překonat obrovské ponížení. Hlavní ale je, že ona ho prostě opravdu miluje. Jen narazí na to, že ač ví, do čeho jde a tváří se, že jí nic nevadí, tak to prostě neustojí. Nedokáže ho změnit, a proto jeho zradu nese těžce. Velkou roli tam hraje také ženské ego. Když člověka milujete a on vám dělá tohle a vy to všechno kvůli němu vydržíte, protože si myslíte, že tím vás bude milovat a změní se, o to větší pak je ta nenávist, když si uvědomíte realitu a to, kam až jste klesla.
Dozvěděla jste se z filmového příběhu nebo z osobních setkání na place o Janu Saudkovi něco, co vás třeba překvapilo?
Já jsem byla překvapená z našeho prvního setkání. Vždycky jsem si podle jeho suverénního vystupování myslela, že má všechno „levou zadní“, ale ve skutečnosti působí plaše.
Jak pro vás byly pro dotvoření role důležité reálie a kostýmy?
Já ty devadesátky zažila. Pro mne to zase nebyl až tak markantní rozdíl. Samozřejmě, když jsme hledali v průběhu vývoje postavy i odpovídající vnějškové změny, tam samozřejmě měl kostým velký význam. Na tom byl velký důraz, aby byl zřejmý ten její přerod i vizuálně. Že se jinak obléká, získává sebedůvěru a začíná se suverénně pohybovat v té pro ni nové společnosti. Začíná se o sebe jinak starat.
Nejnovější komentáře