Na hraně zítřka (Edge of Tomorrow) – Recenze – 90%

Blízká budouc­nost. Na Zemi zaú­to­či­li mimo­zemš­ťa­né a úspěš­ně obsa­di­li celou Evropu (pokud jsem to správ­ně pocho­pil, tak inva­ze zača­la v ČR, což je roz­to­mi­lé). Hrozí, že začnou expan­do­vat do zbyt­ku svě­ta. Generál brit­ské armá­dy (Brendan Gleeson) pro­to vysí­lá vyško­le­nou vojen­skou jed­not­ku vyzbro­je­nou spe­ci­ál­ní­mi mecha­nic­ký­mi bojo­vý­mi oble­ky na pře­kva­pi­vý výsa­dek na pobře­ží Francie. Do prv­ních linií je vyslán pro­ti své vůli i vojen­ský mar­ke­tingo­vý porad­ce (či co), pod­plu­kov­ník Bill (Tom Cruise), kte­rý se sám boje nikdy neú­čast­nil. Na základ­ně je degra­do­ván a zařa­zen mezi oby­čej­né vojá­ky, při­pra­vu­jí­cí se na útok. Z akce se ale vyklu­be deba­kl a výsled­kem jsou jat­ka, během nichž všich­ni téměř oka­mži­tě zemřou, včet­ně Billa, kte­rý ale stih­ne před smr­tí zabít jed­no­ho vět­ší­ho mimo­zemš­ťa­na a je potřís­něn jeho těl­ní­mi teku­ti­na­mi. Následně se pro­bu­dí zno­vu na základ­ně něko­lik hodin před výsad­kem. Den pro­běh­ne zce­la stej­ně. Vojáci se chys­ta­jí do akce, jsou zabí­je­ni, Bill opět zemře – a zas se ocit­ne zpět na základ­ně. Uvědomí si, že se dostal do časo­vé smyč­ky…

Podaří se mu kon­tak­to­vat legen­du mezi vojá­ky, schop­nou zabí­ječ­ku mimo­zemš­ťa­nů Ritu (Emily Blunt), kte­rá jedi­ná uvě­ří jeho poví­dač­kám o cestách časem. Stalo se jí totiž to samé – byla potřís­ně­na mimo­zem­skou DNA a tím na ni pře­šla jejich schop­nost restar­to­vat čas (díky tomu vědě­li, že na ně bude pořá­dán útok). O schop­nost při­šla, když jí byla pro­ve­de­na transfu­ze krve. Společně se pak (kaž­dý den zno­vu) pokou­še­jí při­jít na to, jak této schop­nos­ti vyu­žít k vyhrá­ní vál­ky.

Je to, jako bys­te vza­li libo­vol­né akč­ní sci-fi o mimo­zem­ské inva­zi a zkom­bi­no­va­li ho s Na Hromnice o den více. A fun­gu­je to až pře­kva­pi­vě dob­ře. Jde o adap­ta­ci romá­nu japon­ské­ho spi­so­va­te­le Hirošiho Sakurazaky v režii Douga Limana (Agent bez minu­los­ti, Mr. and Mrs. Smith).

Rozdíl je mimo jiné v tom, že v Hromnicích byla časo­vá smyč­ka magic­kým pro­střed­kem k tomu, aby se z aro­gant­ní­ho a nabru­če­né­ho hlav­ní­ho hrdi­ny stal lep­ší člo­věk. V Na hra­ně zítř­ka je výskyt toho­to ele­men­tu logic­ky zdů­vod­něn a slou­ží k tomu, aby Bill mohl s kaž­dým dal­ším poku­sem neu­stá­le zlep­šo­vat své bojo­vé schop­nos­ti, stra­te­gii a plán, jak zví­tě­zit nad inva­zí, a nejen to. Scénář je v tom­to ohle­du poměr­ně dost inte­li­gent­ní a pro­myš­le­ný. Děj fil­mu je vysta­věn obrat­ně a je nepřed­ví­da­tel­ný. Liman kom­pli­ko­va­ný a sple­ti­tý pří­běh vel­mi zda­ři­le vyprá­ví a ani na oka­mžik se v něm neza­ple­te. Po mis­trov­sky zda­ři­lých X-Menech je Na hra­ně zítř­ka dal­ším letoš­ním vel­ko­roz­počto­vým bijá­kem, kte­rý je napí­na­vý, zábav­ný, vtip­ný na těch správ­ných mís­tech a ješ­tě k tomu chyt­rý (sko­ro se mi až chce pou­žít výra­zu sofis­ti­ko­va­ný).

Častokrát se sta­ne, že spous­ta talen­to­va­ných lidí vyna­lo­ží své schop­nos­ti do fil­mu, kte­rý by mohl být skvě­lý, kdy­by jen měl lep­ší­ho reži­sé­ra. Nebo lep­ší­ho scé­náris­tu. Nebo lep­ší­ho dra­ma­tur­ga, kte­rý by tvůr­ce upo­zor­nil na to, že jejich film nedá­vá smy­sl. To je pak veli­ká ško­da a pro­mar­ně­ná šan­ce. Na hra­ně zítř­ka je však jeden z těch vzác­ných pří­pa­dů, kdy se všech­no poved­lo tak, jak mělo, a výsled­kem je radost a nad­še­ní. Divácká eufo­rie. Film má neu­vě­ři­tel­ně fun­gu­jí­cí tem­po, kte­ré nene­chá divá­ka ani na chví­li vydech­nout. Je i poměr­ně hod­ně akč­ní. Často jde sice o jed­nu a tu samou bitvu, ale zato něko­li­krát, při­čemž akč­ní sek­ven­ce jsou pře­hled­né a neo­kou­ka­jí se. Je nápa­di­tý, s efekt­ním vizu­á­lem a efek­tiv­ní gra­da­cí. Předpokládatelnou roman­tic­kou linií se zabý­vá nanej­výš vkus­ně. Prostě fun­gu­je nad oče­ká­vá­ní dob­ře, pře­de­vším díky zruč­né režii, kva­lit­ní­mu scé­ná­ři a výbor­ným her­cům.

Tom Cruise je skvě­lý a nemám nic, co bych mu mohl vytknout. Snad jen jeho věta: „Nikdy v živo­tě jsem nebyl v akci.“ půso­bí tro­chu nepře­svěd­či­vě. Emily Blunt není zrov­na arche­typ akč­ní hrdin­ky, ale dělá všech­no pro­to, aby se to změ­ni­lo. Oblečená do kovo­vé hyd­rau­lic­ké kon­struk­ce se zabu­do­va­ný­mi rake­to­me­ty doká­že být maxi­mál­ně pře­svěd­či­vá a dává dost naje­vo, že se hodí i do jiných žánrů než do roman­tic­kých kome­dií.

Když opo­me­nu správ­ně dáv­ko­va­né hláš­ky, tak je poměr­ně dost humo­ru vytvá­ře­no i ze samot­né­ho sta­vu hlav­ní­ho hrdi­ny. Když si při výcvi­ku zlo­mí nohu, tak ho Rita bez výči­tek zastře­lí a dopře­je mu tím restart. Občas si něco slo­ži­tě naplá­nu­je (např. jak utéct ze základ­ny), načež ho sra­zí náhod­ná dodáv­ka a musí začít zno­vu (a napo­dru­hé už s ní počí­tat), při­čemž ho vzá­pě­tí pro­bod­ne mimo­zemšťan, kte­ré­ho si nevši­ml. K popuká­ní. Ze začát­ku je více vti­pů vytě­že­ných z toho, že se Bill podi­vu­je tomu, jak se všech­no oko­lo něj opa­ku­je v neu­stá­lém kolobě­hu. Po čase ten­to gag téměř vymi­zí a je nahra­zen pro změ­nu scé­na­mi, ve kte­rých Bill exce­lu­je (ať už jde o boj s nepřá­te­li nebo o vlou­pá­ní se do stře­že­né­ho objek­tu), neboť si těmi samý­mi situ­a­ce­mi pro­šel už nesčet­ně­krát a pou­čil se z před­cho­zích chyb. Celé to půso­bí ohrom­ně ori­gi­nál­ně a zábav­ně. Zaslouženě.

Po čase se pří­běh začne sice ubí­rat o něco před­ví­da­tel­něj­ší­mi ces­tič­ka­mi, ale to nezna­me­ná, že nemá v ruká­vu scho­va­ná pře­kva­pe­ní. Na úpl­ném kon­ci ale bohu­žel povo­lí a naser­ví­ru­je divá­kům pří­mo pod nos nepo­cho­pi­tel­ný zvrat, kte­rý už je jen typic­ky holly­wo­od­sky dement­ní. Snímek tak najed­nou z vte­ři­ny na vte­ři­nu zaha­zu­je všech­nu tu inte­li­gen­ci, kte­rou se před­tím po celou dobu umě ohá­něl. Toto závě­reč­né vyměk­nu­tí je hod­ně na ško­du a zane­chá­vá na jazy­ku nepří­jem­nou zma­te­nou pachuť.

Také je tro­chu nejas­ný důvod toho, proč je vlast­ně hlav­ní hrdi­na vysí­lán do akce. Na začát­ku je mu řeče­no, že bude v rám­ci rekla­my natá­čet pří­mo upro­střed bitvy pro­mo video, aby bylo vidět, jací jsou vojá­ci hrdin­ní fra­je­ři. Což ale ve finá­le roz­hod­ně nedě­lá a mís­to toho jede do akce více­mé­ně za trest (vze­pře se roz­ka­zu). Jaký je důvod posí­lat do prv­ní linie člo­vě­ka s nulo­vý­mi bojo­vý­mi zku­še­nost­mi a nulo­vým výcvi­kem? To je ale detail.

Na roz­díl od X-Menů neob­sa­hu­je Na hra­ně zítř­ka žád­nou vylo­že­ně kuler­vou­cí scé­nu, ze kte­ré bych si sed­nul na zadek a oněměl úža­sem, ale je podob­ně kon­zis­tent­ně vyda­ře­ný a do pun­tí­ku spl­ňu­je poža­dav­ky atrak­tiv­ní podí­va­né s obřím roz­poč­tem, kvů­li kte­ré se ty dvě stov­ky za kino vypla­tí obě­to­vat. Jeho zhléd­nu­tí vylo­že­ně dopo­ru­ču­ji.

---