Temný rytíř - Multiplexová událost léta? Dejme tomu :)

Je to už dáv­no (čty­ři roky?), co mě popr­vé napadla vize komik­so­vé­ho fil­mu, kte­rý by ve své pod­sta­tě nebyl komik­so­vý. Zůstal by jen hrdi­na boju­jí­cí pro­ti zlu (záro­veň však stá­le pou­hý člo­věk - zra­ni­tel­ný jako kdo­ko­li jiný). Vše zby­lé by se vystří­da­lo. Do odpad­ko­vé­ho koše by tedy zamí­ři­ly veš­ke­ré akro­ba­tic­ké vylo­me­ni­ny, všich­ni ti pre­ví­ti dis­po­nu­jí­cí nad­při­ro­ze­ný­mi schop­nost­mi a spo­leč­ně s nimi i tra­dič­ně přesty­li­zo­va­né komik­so­vé pro­stře­dí. Za rov­nít­kem by se skvěl zají­ma­vý výsle­dek. Boj dob­ra se zlem zasa­ze­ný do reál­ných kulis dneška. Bez výraz­něj­ších CGI machro­vi­nek, s mini­mál­ním opo­mí­je­ním fyzi­kál­ních záko­nů.

Dočkal jsem se. A to i přes­to, že jsem posled­ní měsíc vylo­že­ně pro­tr­pěl. Ano, neby­lo dne, abych nepro­klí­nal nepo­cho­pi­tel­né dis­tri­buč­ní tahy a neu­ká­jel se nad pozi­tiv­ní­mi komen­tá­ři v data­bá­zích ve svě­tě.

Bez násil­ných švů

Temný rytíř pokra­ču­je přes­ně tam, kde posled­ně skon­čil jeho před­chůd­ce. Žádné meze­ry, žád­né vysvět­lo­vá­ní, co se ode­hrá­lo, když se v kině nehrá­lo. Jak už nazna­čil abso­lut­ní závěr Začátku (nazý­vej­me tak jed­nič­ku), v Gothamu je pořád „vese­lo“. Místní che­mi­ci se sotva vypo­řá­da­li s roz­trou­še­ným halu­ci­no­gen­ním ply­nem a už se po měs­tě pova­lu­jí kar­tič­ky s Jokerem. Kdyby zůsta­lo pou­ze u nich, nej­spíš by to na úspěš­né pokra­čo­vá­ní nesta­či­lo. A tak se na pla­ce obje­vu­je plno­hod­not­ný pro­tiv­ník – nej­vy­ši­nu­těj­ší z nej­vy­ši­nu­těj­ších. Chlápek s bílým pud­rem na ksichtě a s rudou rtěn­kou roz­ta­ha­nou od ucha k uchu. Joker. Pro něko­ho jen pou­hý magor, s jehož odkli­ze­ním by nemě­la být žád­ná potíž, kdež­to pro jiné…

A proč to vlast­ně vyzra­zo­vat…

Temný rytíř shle­dá­vá zpět­né zrcát­ko zby­teč­ným. Opomíjí jaké­ko­li fla­shbac­ky a nos­tal­gic­ké vzpo­mí­ná­ní na časy, kdy měl Morgan Freeman o něja­kou tu šedi­nu méně. Druhý díl si odbyl roz­jezd před tře­mi lety, a tak nemá sebe­men­ší důvod vyřa­zo­vat, brz­dit a roz­jíž­dět se nano­vo. Ostré tem­po sním­ku je přes­to zará­že­jí­cí. Nolan sešla­pu­je pedál, při­klá­dá do kot­le geo­me­t­ric­kou řadou a záro­veň nás sezna­mu­je s nový­mi posta­va­mi. Na scé­ně se při­tom zje­vu­je nejen Harvey Dent, stát­ní návlad­ní, sym­paťák od pohle­du a hlav­ně – Bílý rytíř Gothamu usi­lu­jí­cí o defi­ni­tiv­ní dera­ti­za­ci mafie. Poznáváme sta­ros­tu, pří­buz­né již zná­mých a pak… ústřed­ní roz­buš­ku cha­o­su – již zmí­ně­né­ho Jokera.

Bohužel, samot­ný Bruce Wayne splá­cí daň za obsáh­lou před­sta­vo­vač­ku v jed­nič­ce. Na bitev­ní pole vstu­pu­je jen teh­dy, když je to nevy­hnu­tel­né, když je tře­ba zasy­tit čas­to strá­da­jí­cí pop­cor­no­vé divá­ky. Navzdory tomu, že by taž­ným koněm měl být on sám, lze vzniklou (sil­ně para­dox­ní) situ­a­ci vní­mat coby logic­kou a pro­spěš­nou. Temný rytíř sice degra­du­je Batmana do pozi­ce toho tře­tí vza­du (za Jokera a za Denta), ale niko­liv bez­dů­vod­ně. Post v těs­ném závě­su pro­spí­vá nejen dění na plát­ně, ale i fil­mu a vodám jako tako­vým.

Gotham už není Gothamem

Ano. Temný rytíř má s komik­sem pra­má­lo spo­leč­né­ho (v kon­tex­tu vše­o­bec­né žánro­vé tvor­by). Ostatně, v tom­to smě­ru se již zře­tel­ně vymy­ka­la jed­nič­ka. Ujala se legen­dy po svém a eli­mi­no­va­la jin­dy nezbyt­né mys­te­ri­óz­no. Bruce Wayne se sice opět „vykou­pal“ v jámě neto­pý­ří, ale nemu­se­la jej při tom pokou­sat žád­ná havěť. Samotný aktér doklo­pý­tal k údě­lu msti­te­le bez­prá­ví za víc než uvě­ři­tel­ných okol­nos­tí. Zabili mu rodi­če a byla to prá­vě tou­ha po mstě, kte­rá jej dohna­la až ke chrá­mu Ligy stí­nů. Bruce Wayne se zkrát­ka stal Batmanem, pro­to­že musel a hlav­ně – pro­to­že mohl. Peněženka trva­le nakr­me­ná a kde­si ve sklíp­ku spo­leč­nos­ti Wayne Enterprises výzkum­ný vývo­jo­vý ústav…

Byť se teh­dy zdá­lo, že si Nolan pod­ře­zá­vá nožič­ky u vlast­ní reži­sér­ské žid­lič­ky (pře­ko­pal filo­zo­fii a zavr­hl výra­zi­vo původ­ních fil­mů – gotic­ký fee­ling), opět se pro­je­vi­lo ono otře­pa­né rče­ní: „Odvážnému štěs­tí pře­je.“ Temný rytíř již žád­né pochy­by nebu­dí. Snímek se zabý­vá zlo­či­ny dneška, a pro­to i vcel­ku logic­ky zavr­hu­je pro­stře­dí odpo­ví­da­jí­cí blízkým/vzdáleným zítř­kům (či snad vče­rejškům, byla-li řeč o goti­ce). Gotham tak vypa­dá tím spíš jako New York, než­li jako… ehm… Gotham. Nolan ose­kal kost­ru komik­so­vé­ho vzo­ru až na dřeň. Vytratil se nej­fu­tu­ris­tič­těj­ší prvek prv­ní­ho fil­mu (nad­zem­ka), usta­ly deš­ťo­vé sráž­ky a na scé­nu vstou­pi­lo posled­ně zaká­za­né - slun­ce.

Adekvátní sok, ústřed­ní posta­va

Ovšem ten nej­zá­sad­něj­ší roz­díl mezi prv­ním a dru­hým dílem tkví v posta­vě fana­tic­ké­ho Jokera. Tato posta­va byla nos­ná už ve ver­zi z roku 1989 a nyní tomu není jinak. Veškeré situ­a­ce regis­tru­jí star­tov­ní čáru prá­vě u ní.  Nelze při­tom jed­no­znač­ně říci, že je Ledgerův Joker lep­ší než ten Nicholsonův. Je totiž jiný. Méně roz­ver­ný a výra­zo­vě ladí­cí aktu­ál­ní­mu dění ve svě­tě. Ulízané háro a leda­by­le zma­lo­va­ná tvář – toť jedi­né pojít­ko mezi obě­ma „Šašky“. Ledger neko­pí­ru­je své­ho před­chůd­ce a hra­je po svém. Olizuje si zjiz­ve­nou tvář, pohrá­vá si s jazy­kem a spe­ci­fic­ky namá­há obli­čejo­vé sval­stvo. To vše decent­ně, aniž by pod­lé­hal svá­dě­jí­cí­mu pře­hrá­vá­ní.

Nutno podotknout, Ledgerův Joker je jiný už na samot­ném papí­ře. Nesmýšlí jako běž­ný zlo­či­nec. Motivací mu nejsou krás­né ženy, ovšem ani pení­ze. Jak sám říká, on radě­ji dyna­mit a nitro­gly­ce­rin. Proto, aby se mohl bavit, šířit cha­os a bořit kon­ven­ce tam, kde to pře­ce nepři­chá­zí v úva­hu. V epi­cen­t­ru odpo­ru.

Což se mu daří navý­sost dob­ře. Ačkoliv má Batman k dis­po­zi­ci nej­růz­něj­ší sere­pe­tič­ky (a nově i sty­lo­vou bat-motorku), Joker mu sta­čí s pře­hle­dem zatá­pět. Evidentní roz­dí­ly ve výba­vě kom­pen­zu­je zákeř­nou chyt­ros­tí. Koná-li urči­tá zvěr­stva, neči­ní tak náhod­ně. Vše má pře­dem pro­myš­le­né, vždy je pojiš­těn zálož­ním plá­nem. Vědom si sla­bých míst, úto­čí prá­vě na ně. Bezcitně a pokaž­dé úspěš­ně.

I pro­to zůstá­vá Batman ve výše zmí­ně­ném závě­su. Joker ztě­les­ňu­je gene­rá­tor pato­vých situ­a­cí a ty lze řešit jak­ko­liv, jen ne 100% zdár­ně. Ne nadar­mo se hlav­ní hrdi­na oci­tá na roz­ces­tí. Psychicky naru­šen, „zkrášlen“ čet­ný­mi šrá­my a pozna­me­nán tra­gic­kou ztrá­tou bliž­ní­ho.

Nejlepší film všech dob? Kdepak…

Postavení v data­bá­zích svá­dí k licho­ti­vé (leč nea­de­kvát­ní) vizit­ce. Temný rytíř je nepo­chyb­ně nej­lep­ší komik­so­vou adap­ta­cí, niko­liv však titu­lem, kte­ré­mu by pří­slu­še­lo prv­ní mís­to v žeb­říč­cích. Na to je sní­mek pří­liš per­fo­ro­ván. Kdo ví, mož­ná se někdo zale­kl. Někdo z těch papa­lášů tam naho­ře. Temnému rytí­ři by kaž­do­pád­ně pro­spě­la tří­ho­di­no­vá sto­páž a méně hla­do­vé nůž­ky.

Pokud šlo ovšem o záměr – ve sna­ze udr­žet str­hu­jí­cí tem­po po celých 152 minut – pak budiž. Film je zahuš­těn úder­ný­mi udá­lost­mi, pře­kva­pi­vý­mi zvra­ty i krko­lom­ný­mi pře­me­ty „pána v neto­pý­řím kos­tý­mu“. Kuřpauza – byť sebe­men­ší – nepři­chá­zí v úva­hu. Rytíř uhá­ní kupře­du jako řád­ně našlápnu­té lam­bor­ghi­ni a bohu­žel, zane­chá­vá za sebou mno­ho nedo­ře­če­né­ho. Což u nato­lik roz­máchlé­ho (rozu­měj nadu­pa­né­ho) poči­nu zamr­zí. Některé scé­ny chy­bí úpl­ně (únos Denta a Rachel) a jiné jsou nato­lik pozna­me­na­né před­čas­ným zása­hem nůžek, že je to mini­mál­ně nešťast­né (viz Wayneovo truch­le­ní – snad dva­ce­tivte­ři­no­vé). Osobně si nemys­lím, že by to tak bylo Nolanem zamýš­le­no, nota­be­ne chtě­no. Tím Nolanem, v jehož fil­mo­gra­fii nalez­ne­me Memento, Insomnii a nej­lep­ší film minu­lé­ho roku – Dokonalý trik. Zkrátka, někdo tady něko­mu cpal kudlu do úst…

Jistě se u toho zákeř­ně smál, jis­tě to „zleh­čo­val“ his­tor­ka­mi z dět­ství.

Každopádně ško­da.

Potěšující je na dru­hé stra­ně akce. Není jí málo, nicmé­ně… při tak nafouk­lém roz­počtu (185 mili­o­nů dola­rů) by lec­kdo oče­ká­val více. Paradoxně to sním­ku neo­de­bí­rá žáda­ný lesk. Když už dojde na zbě­si­lé nahá­ně­ní a zpra­co­vá­vá­ní padou­chů, je se na co kou­kat. Za zmín­ku sto­jí nejen man­nov­ský zásah na dis­ko­té­ce, ale i Jokerův odchod z nemoc­ni­ce a stí­ha­cí jíz­da na motor­ce (ano, klič­ko­vá­ní mezi auto­mo­bi­ly a vla­jí­cí plášť, to mě při­vá­dě­lo do extá­ze). To vše líbi­vě zachy­ce­no a s moder­ním tře­sem pro­stí­rá­no.

Závěrem

Temný rytíř má mno­hem blí­že ke kri­mi­nál­ní­mu thrille­ru než­li k čis­to­krev­né­mu komik­so­vé­mu bijá­ku. Zmiňovat na tom­to mís­tě Nelítostný sou­boj nebo dru­hé­ho Kmotra, pou­ze bych cito­val slo­va jiných. Nolanovi nato­či­li film o Batmanovi a záro­veň i film, kte­rý o něm není. Což by bylo jin­dy „na oprát­ku“, ale sku­teč­ně jen jin­dy. Temný rytíř je nepo­chyb­ně trou­fa­lý, leč uspo­ko­ji­vě funkč­ní, trva­le hut­ný a v mno­ha ohle­dech str­hu­jí­cí.

Milerád si počkám na reži­sér­ský sestřih.

P.S.: Do té doby si zkrá­tím čeká­ní dal­ší návště­vou kina a něko­li­ke­rou injek­tá­ží výbor­né­ho soun­d­trac­ku.