Nauka o snech

Nenechte se zmást názvem fil­mu. O sny v něm totiž vlast­ně ani moc nejde. Alespoň ne o sny v pra­vém slo­va smys­lu – tedy „noč­ní sny“. A vědy se zde také moc nedo­čká­te. Ani nauč­ných vysvět­le­ní.  O co zde tedy vlast­ně jde, ptá­te se?? Čtěte dále a uvi­dí­te...

Michel Gondry při­šel se svým prv­ním autor­ským fil­mem. Nabízí divá­ko­vi cit­li­vý pří­běh mla­dí­ka Stephana (jehož ztvár­nil výbor­ný Geal García Bernal), kte­rý při­chá­zí do Francie z Mexika po smr­ti své­ho otce. Matka jej do Francie zlá­ka­la na „kre­a­tiv­ní prá­ci“, kte­rou mu sehna­la ve fir­mě tvo­ří­cí kalen­dá­ře. Jak se ovšem uká­že, Stephane nemá za úkol vymýš­let nové kalen­dá­ře, ale pou­ze sázet pís­men­ka nad obráz­ky v kalen­dá­řích. Polapen mono­tó­ní pra­cí Stephane stá­le více hle­dá únik ve své fan­ta­zii, kte­rá mu nabí­zí nepře­ber­né mož­nos­ti – může se zde udat­ně posta­vit kon­form­ní­mu šéfo­vi, zís­kat dív­ku, po kte­ré tou­ží, být pře­kup­ní­kem drog, dra­ma­tic­ky prcha­jí­cím před záko­nem v lepen­ko­vém autě.  Jak se říká: Fantazii se meze nekla­dou. Ve chví­li, kdy se setká se svou sou­sed­kou Stephanií, se ovšem sám začí­ná ztrá­cet v tom, co je fan­ta­zie a co sku­teč­nost. Co je sen a co rea­li­ta.

 

Snímek Nauka o snech je neob­vyk­lý hned v něko­li­ka smě­rech. Za prvé: Jeho hlav­ní pro­ta­go­nis­ta je Mexičan pod tak­tov­kou Francouze. Za dru­hé: Ve fil­mu se mlu­ví ang­lic­ky a fran­couz­sky, tedy cizí­mi jazy­ky pro G. G. Bernala. Za tře­tí: Na stvo­ře­ní Stephanových fan­ta­zií bylo uži­to mini­mum počí­ta­čo­vě tvo­ře­ných vizu­ál­ních efek­tů. Většina scén byla vysta­vě­na na uži­tí kulis stvo­ře­ných z kar­to­nu a/nebo se jed­na­lo o tra­dič­ní efek­ty (tedy vytvo­ře­né bez počí­ta­čo­vé pomo­ci). Krásné je, že sním­ku ten­to fakt napros­to neu­bí­rá na krá­se, ba prá­vě nao­pak.

 

Faktem je, že občas je sní­mek lehce zma­te­ný. Jedná se pře­de­vším o scé­ny, u kte­rých spo­lu se Stephanem váhá­te, zda se jed­ná ješ­tě o rea­li­tu, či již ne. Těžko říct, jest­li to při rea­li­za­ci sním­ku věděl sám tvůr­ce, kaž­do­pád­ně v někte­rých scé­nách je mož­no více inter­pre­ta­cí, někte­ré jsou časem roz­luš­tě­ny (a nut­no podotknout, že vel­mi mile – viz. scé­na s dopi­sem a ramín­kem:-). On vůbec celý film půso­bí tak nějak MILE, pomineme-li scé­nu v niž se Stephane z něja­ké­ho podiv­né­ho důvo­du cho­vá ke Stephanii vel­mi uráž­li­vě (až hnus­ně!) a máte chuť mu vra­zit, ať se vzpa­ma­tu­je. Ovšem ta je sku­teč­ně jenom jed­na. Díky Bohu. Větší množ­ství je scén, u kte­rých se bude­te při­trouble usmí­vat nebo vylo­že­ně chech­tat. Například ve scé­ně, kdy je Stephane se svým kole­gou vyho­dit tele­vi­zi do řeky, pro­to­že mu ubí­rá život­ní čas, nebo ve scé­ně, kdy opět ten­to kole­ga při­jde do hos­po­dy v koši­li – kra­va­tě – a kože­ném kři­vá­ku s cvoč­ky. Říkáte si, že to nezní moc k popuká­ní? No vlast­ně není, ale až tyto výje­vy uvi­dí­te na vlast­ní oči, tře­ba názor změ­ní­te a zjis­tí­te, že se také usmí­vá­te.

 Je nepo­chyb­ně pří­jem­né ode­jít z kina s poci­tem, že vám film NĚCO dal. Myslím si, že Nauka o snech k tomu­to typu fil­mů pat­ří. Já jsem se napří­klad roz­hod­la, že si musím jed­nou ušít svůj vlast­ní tele­fon a odnes­la jsem si nesku­teč­ně krás­ný pocit, kte­rý mi zůstal ješ­tě dlou­ho v hla­vě, stej­ně tak jako ozvě­na geni­ál­ní hud­by, kte­rá film pro­stu­pu­je. A koho nedo­jme závě­reč­ná scé­na, musí mít hro­ší kůži. A tu se při­znám, že já roz­hod­ně nemám.

---

---