Cesta Nespoutaného Djanga na filmová plátna začala už před více než deseti lety, když scenáristu a režiséra Quentina Tarantina poprvé napadl hlavní hrdina tohoto snímku, Django. „Původním nápadem byla postava otroka, který se stane lovcem lidí a poté se pustí do boje s dozorci na plantážích,“ vzpomíná Tarantino. „Začal jsem psát a Django se mi zhmotnil pod rukama. Na začátku to byl prostý obyčejný otrok. Ale jak jsem pokračoval ve psaní, odhaloval se mi stále důkladněji.“
Ačkoliv se Nespoutaný Django odehrává na Jihu, zjistil Tarantino, že by jeho příběhu nejlépe vyhovovala podoba westernu. „Vždycky jsem chtěl natočit western. Mám rád nejrůznější westerny, ale nejraději jsem vždycky měl spaghetti westerny. Říkal jsem si, že pokud nějaký natočím, bude se odehrávat ve světě Sergia Corbucciho,“ říká Tarantino.
Pro Tarantina westerny představují pozoruhodná díla o dobru a zlu. Zjistil, že struktura a záběr toho žánru ideálně vyhovují příběhu o snaze jednoho muže dostat se na plantáž, aby tam zachránil svou ženu. „Může to být děsivější než ve skutečnosti. Může to být surreálnější. Může to více pobuřovat,“ vysvětluje Tarantino. „Nelze si představit bolest a utrpení, které v téhle zemi lidé prožívali, což je pro pojetí spaghetti westernu ideální. Realitu je v případě tohoto příběhu potřeba načrtnout na tak velké plátno, jaké máte k dispozici.“
Producent Reginald Hudlin souhlasí, že volba tohoto žánru byla nečekaná, ale odpovídající. „Nejednoznačné morální vyznění, temná zákoutí, morální komplexnost filmu Pro hrst dolarů a Corbucciho filmů, to vše mělo na Quentinův vypravěčský styl velký vliv. Quentinova oddanost žánru měla za následek nápad spojení filmu o otrocích se spaghetti westernem, což má za následek vznik filmu, jaký jsme dosud neviděli.“
Krátce po premiéře Hanebných panchartů se Tarantino pustil do usilovné práce na scénáři Nespoutaného Djanga. Christoph Waltz, který za Pancharty získal Oscara, byl větší části tvůrčího procesu přítomen. „Četl jsem scénář průběžně, jak vznikal,“ vzpomíná Waltz, který představuje doktora Kinga Schultze. „Víceméně se přede mnou rodil. Šel jsem ke Quentinovi domů a on mě posadil ke stolu a pokládal přede mne jednu stránku za druhou a sledoval moje reakce během čtení. Byl to úžasný rituál. Udělalo na mě velký dojem, že mi dovolil podílet se nejenom na zrodu svého scénáře, ale dokonce na jeho vymýšlení.“
Jako věrný fanoušek spaghetti westernů byl Waltz z propojení scénáře s tímto žánrem nadšený. „Zlatým věkem spaghetti westernů byla doba, kdy jsem se jako kluk začal o filmy zajímat, konec šedesátých let a pak začátek sedmdesátých a pozdější roky.“
Jméno „Django“ je fanouškům spaghetti westernů povědomé: poprvé si tuto postavu zahrál Franco Nero v roce 1966 ve filmu Django. Nero se k tvůrčímu týmu Nespoutaného Djanga připojil a zahrál si v něm drobné cameo. „Pro nás v Rakousku bylo jméno Django legendou,“ popisuje Waltz. „Ne nutně Franco Nero, ale skutečně Django. V každém spaghetti westernu, který měl premiéru, dokonce i v těch obskurnějších, se v německých titulcích objevilo jméno Django, i když ve filmu ve skutečnosti žádný Django nebyl. Prostě tam to jméno dali, protože se jednalo o jméno, které bylo pro nás synonymem celého tohoto žánru. Pokud se ve filmu objevil Django, věděli jste, že se jedná o spaghetti western.“
„Užívám si možnosti využít jména Django se vším, co znamená pro spaghetti westerny,“ svěřuje se Tarantino. „Současně tu existuje čtyřicetidílná série s Djangem nijak nesouvisejících špatných pokračování, která má v dějinách spaghetti westernů své specifické místo. Jsem hrdý na to, že jsme mohli natočit další s Djangem nijak nesouvisející špatné pokračování.“
Skutečnost je opravdu taková, že film Django byl tak populární, že si jeho název další filmy půjčovaly jako marketingovou pomůcku. Nápaditější názvy filmů zahrnují třeba Django, zabiják, Django mstitel, Viva! Django či Djangova balada.
Tarantino svůj scénář dokončil 26. dubna 2011 a začal ho šířit mezi svými přáteli a kolegy. Jak se blížil „den vydání“, začali se producenti připravovat na natáčení. „Jakmile zaslechnete, že se z Quentinova domu ozývá zvuk psacího stroje, máte pár měsíců času a můžete začít svolávat všechny hlavní hráče. Zavoláte vedoucímu kaskadérů Jeffovi Dashnawovi, zvukaři Markovi Ulanovi a kostymérce Hebě Thorisdottir. Všechny je obvoláte a řeknete jim, že se to blíží. Snažíte se, aby měli všichni čas, protože jsme rodina, natočili jsme spolu spoustu filmů a baví nás vzájemná spolupráce,“ říká producentka Pilar Savone.
Reakce na scénář byly ohromující. Například Hudlin obdivoval ojedinělé a upřímné pojetí otrokářské společnosti v letech před občanskou válkou. „Musíme pamatovat nejen na to nejlepší, čeho jsme schopni, ale také na to nejhorší,“ míní Hudlin. „A to nejlepší nebudeme schopni docenit, pokud neuvidíme a nebudeme oslavovat hrdinství těch, kteří spatřili zlo a dokázali se mu postavit. Ačkoliv se jedná o fiktivní postavy, představují stovky, ne-li více, skutečných mužů a žen. Černých, bílých, kteří se zlu postavili a řekli „už dost“.“
Když byl hotový scénář, pustil se Tarantino do hledání těch pravých herců. Jamie Foxx, držitel Oscara za snímek Ray, získal roli Djanga. „Sešli jsme se a byl prostě neuvěřitelný,“ vzpomíná Tarantino. „Chápal příběh, jeho kontext i historický význam celého filmu. Chápal ho stoprocentně. Je to skvělý herec a pro tuhle postavu se dokonale hodí, ale má v sobě něco z kovbojů. Když jsem se s ním sešel, představoval jsem si, že kdyby v šedesátých letech obsazovali do televizních westernových seriálů v hlavních rolích černochy, byl by mezi nimi. Vypadá na koni i v kostýmu kovboje výtečně.“
Foxxe oslovil scénář svým upřímným pojetím nemilosrdnosti otroctví. „Byl to ten nejúžasnější scénář, jaký jsem v životě četl,“ říká Foxx. „Přemítal jsem, kdo má dneska odvahu a znalosti na to, aby takové téma pojal takhle věrohodně. Připadalo mi, že jeho styl vyprávění – tak pravdivý a upřímný – vám vyrve duši z těla. Právě tím to celé bylo tak zajímavé.“
Foxx podotýká, že vzájemná oddanost Djanga a Broomhildy nabízí divákům osobní a intimní pohled na obě postavy. „Tehdy bylo manželství zapovězené. Mohli vás za to zabít. Manželství bylo tehdy nucené – kopulace byla nucená – aby se nejsilnější muž spojil s nejsilnější ženou a měli silné potomky. Nikdo nechtěl, aby se černoši ženili a vdávali. Takže to, že Django byl ženatý, pro mne bylo velice důležité. Jde o milostný příběh. A právě to ho pohání. Nesnaží se zrušit otroctví. Nesnaží se o nic jiného než nalézt svou vyvolenou – což je něco jako hledat jehlu ve světě plném stohů slámy. Byla to nebezpečná doba a občas máme pocit, že nás drží v zajetí i bez okovů, takříkajíc.“
Kerry Washington, která se ujala role Broomhildy, také vychází z pouta mezi Broomhildou a Djangem. „Ze všeho nejvíce mě na tomto filmu lákala myšlenka, že v době, kdy většina světa považovala za správnou domněnku, že lidé afrického původu nejsou lidmi, se může odehrávat milostný příběh mezi dvěma osobami, které se bezmezně milují v době, kdy jim to nebylo dovoleno, protože nebyli považováni za lidské bytosti. Byli považováni za majetek. Tihle dva díky síle své lásky objeví způsob, jak být spolu a jak svůj manželský svazek naplnit i v takové situaci. Je to zkrátka velice intenzivní příběh.“
Washington si také povšimla spojení mezi Nespoutaným Djangem a zbytkem Tarantinova díla. „Nebojí se násilností, temnoty ani temných zákoutí lidské duše,“ míní. „Myslím, že k vylíčení příběhu z tohoto období někoho takového potřebujete. Protože je to v zásadě milostný příběh, potřebujete také někoho, kdo věří v dobro lidí a v lásku a krásu i tváří v tvář tomu všemu zlu a temnotě a chamtivosti. Myslím, že je úžasné, že dokáže pojmout obě tyto polohy.“
„Láska, záchrana, proměna: to je cílem. To je pouť, kterou Quentin pro Jamieho a Kerry v tomto filmu napsal,“ souhlasí producentka Stacey Sher.
Samuel L. Jackson, který hrál v Tarantinových filmech Pulp Fiction a Jackie Brownová, vysvětluje, že se o Nespoutaného Djanga zajímal ze dvou důvodů. „Jde o část našich dějin, která bývá obvykle zlehčována nebo přibarvována, což tenhle film nedělá,“ říká Jackson. „Vždycky je skvělé najít v Quentinových příbězích postavu, která mě dokáže pohltit,“ dodává.
Natáčení začala 28. listopadu 2011 na místech, známých fanouškům westernu: na ranči Melody v Santa Claritě v Kalifornii. Kdysi patřil Geneovi Autrymu a objevil se v bezpočtu westernů, mimo jiné například ve filmech Přepadení, V pravé poledne nebo Gunsmoke.
Foxx a Waltz trénovali čtyři měsíce před zahájením natáčení s vedoucím kaskadérů Jeffem Dashnawem a chovatelem koní Rustym Hendricksonem, aby se na natáčení připravili. „Docela si to užívám,“ říká Waltz o svém vztahu ke svému filmovému koni. „Vysvětlili mi věci, které přesahují rámec pouhého ježdění. Opravdu se mi moc líbí skutečnost, že když udělám, co je třeba, kůň to pochopí. A pokud mě kůň nechápe, je velice pravděpodobné, že jsem mu to zkrátka nesdělil dostatečně srozumitelně.“
Srozumitelná komunikace a týdny příprav byly třeba po přesunu natáčení na Big Sky Ranch v Simi Valley v Kalifornii, kde se natáčela sekvence, v níž Spencer Barnett dává dohromady lidi za účelem vyloupení Schultzova vozu. Vzhledem k dovednostem, které byly pro takovou náročnou sekvenci třeba, si Dashnaw povolal ty nejzdatnější jezdce, jaké sehnal, což mělo za následek vytvoření skupiny těch nejnadanějších současných filmových kaskadérů, pokrývající několik generací. „Jejich načasování bylo bezchybné,“ vzpomíná Dashnaw. „Měli jsme tu devatenáctileté mladíky i pětapadesátileté veterány. Prostě se to tak nějak zprůměrovalo. Bylo to velice uspokojivé, protože se jednalo o tři generace kaskadérů, od vnuků přes syny až po otce, všichni tu byli přítomni.“
„Myslím, že jsme v té scéně v jednu chvíli měli asi pětatřicet koní,“ soudí Hendrickson. „A pak jsme udržovali stálé jádro asi dvaceti koní, které se ve filmu objevují náhodně v různých kombinacích. Na některé koně připadnou i tři různí herci.“
Po natáčení v Melody Ranch a Big Sky se štáb přesunul asi o 350 kilometrů na sever do Lone Pine nedaleko Údolí smrti. První setkání Djanga se Schultzem se natáčelo v ponurých lesích Independence, severně od Lone Pine.
James Russo a James Remar, kteří se objevili ve filmu Cotton Club z roku 1983, si vychutnali krátké znovushledání při natáčení úvodní scény Nespoutaného Djanga. „Byla to zábava. Skvěle jsme si to užili. Teplota v Lone Pine byla hluboko pod nulou. Byli jsme ve výšce něco kolem tří tisíc metrů. Vítr kolem nás kvílel. Jednalo se o dlouhé noční natáčení a já měl tu čest trávit ho poté, co mě zastřelí, ležením na promrzlé zemi,“ vzpomíná Remar.
V Lone Pine bylo dost chladno na to, aby Tarantino docílil atmosféry, kterou požadoval. „Bylo to pro Quentina velice důležité, protože věří v kouzlo efektů, vytvořených bez pomoci počítačů. A v dopad tohoto kouzla na diváka. Takže jsme se vydali na místo, kde jsme natáčeli úvodní scény filmu, a měli jsme tam asistenta produkce, který kontroloval, zda vám jde pára od úst, zda je dostatečně chladno a vlhko na to, aby byl vidět váš dech,“ vzpomíná Stacey Sher.
„Poté se ale všichni vydali do Wyomingu,“ poznamenává Remar. „Slyšel jsem, že tamní zima se s Lone Pine vůbec nedala srovnávat.“
Vzhledem k absenci sněhu v Kalifornii se štáb rychle přesunul do Jacksonu ve Wyomingu, kde se natáčely zimní scény filmu. Výtvarník Michael Riva vysvětloval, proč byla absence sněhu nakonec přínosná: „Museli jsme veškeré kulisy rozmontovat, naložit na nákladní auta a odvézt je do Wyomingu. A bylo to úžasné. Našli jsme tam spousty lokací, které byly ohromující, mlžné řeky, kopce se spoustami sněhu a rezervace s losy. Celý film získal mnohem otevřenější atmosféru a začal působit opravdu velkolepě.“
Leonardo DiCaprio, Samuel L. Jackson, Don Johnson, Walt Goggins, Dana Gourrier, Nichole Galicia a Laura Cayouette se ke štábu Nespoutaného Djanga připojili tehdy, když se natáčení přesunulo do teplejších končin, tedy konkrétně do New Orleans v Louisianě.
Waltz si dobu strávenou v New Orleans užíval. „Pocházím z hor. Bažiny a subtropické oblasti jsou fascinující, nejen co se týče krajiny a rostlin, ale také zvířat, které tam žijí, jako jsou želvy, aligátoři nebo hadi.“
Plantáž Evergreen, historická lokace zhruba hodinu cesty z města, posloužila ve filmu jako sídlo rodiny Bennettů, zastoupené Donem Johnsonem.
„Asi si umíte představit, že to byl pozoruhodný zážitek – Django ve svém obleku a doktor Schultz na voze s obrovským zubem se zlatou plombou, který se kýve sem a tam. Prostě ospalá plantáž v Tennessee,“ popisuje Johnson scény, natáčené v Evergreen.
Johnson byl pro herecký tým vítaným přírůstkem. Foxx, který ztvárnil roli Tubbse ve filmu Michaela Manna Miami Vice, si užíval možnosti spolupracovat s hercem, který původně ztvárnil roli Crocketa. „Bylo to jako zahlédnout něco magického, například jednorožce. Stojí před vámi Don Johnson,“ hloubá Foxx. „Byl skvělou volbou. Odvedl úžasnou práci, žádná z našich postav není v mnoha ohledech kdovíjak sympatická, protože takové být nemají.“
„Don je Jižan a to bylo pro Quentina opravdu důležité,“ říká Sher. „Znají se celé roky. Bylo to skvělé, protože jsme ho měli k dispozici v několika dlouhých termínech. Odjel a zase se vrátil. Vždycky jsme byli nadšeni, když se k nám vrátil.“
S Johnsonovým bílým oblekem ostře kontrastuje jedna z odvážnějších kostymérských voleb v tomto filmu – Djangův modrý kostým. „Jamie byl z toho modrého obleku nadšený,“ říká kostymérka Sharen Davis. „Na první zkoušce jsme se snažili pracovat na jeho prvním kostýmu – na kostýmu hrdiny, ale on se zajímal jen o ten modrý. Byl ve své roli. Přemýšlel jako Django a byl u vytržení z toho, že poprvé v životě dostane nové šaty. Vážně, skoro ho nechtěl svléknout. Prostě ho zbožňoval.“
Ubytovny otroků, které jsou v Nespoutaném Djangovi k vidění, byly také součástí Evergreenu. „Tahle místa nelze navštívit, aniž byste tam neuronili slzu a něco nevnímali,“ říká Foxx o natáčení na plantáži. „Vzal jsem tam své dcery, kterým je osmnáct a tři a půl, a nechal jsem je, ať si to tam prohlédnou. Řekl jsem jim, že odsud pocházejí. Přesně tam jsme museli natáčet, abychom se do příběhu skutečně dokázali naplno ponořit.“
Po Djangově souboji s bratry Brittleovými se natáčení přesunulo do lokací pro natáčení scén z Candylandu, odkud byl výhled na pole cukrové třtiny plantáže Evergreen. „Vybrali jsme si rozlehlou a rovinatou oblast. Velice prostou, jednoduchou, která nepůsobí ani trochu hrozivě,“ říká Riva. „Myslím, že se nám toho podařilo docílit. A veškeré zlo se pak odehrávalo uvnitř.“
Interiéry Candylandu se natáčely v ateliérech Second Line Studio v New Orleans. „Naprosto jasně jsem vnímal Leovu postavu jako ďábla, takže jsem ho chtěl obklopit co největším množstvím červené,“ popisuje Riva návrh interiérů. „V případě Djanga a Schultze se mi zdálo, že jsou to klasičtí hrdinové westernu, představovaní nahnědlou a zemitou barvou. Snažil jsem se tyhle barvy zachovat v rámci každých kulis. Na konci filmu atmosféra potemní, přibývá červené, vše je vážnější. Není to příliš komplikované, ale pomohlo mi to oddělit od sebe dva světy, které se tu střetávají.“
Michael Riva během natáčení snímku Nespoutaný Django zemřel. „Cítím se skutečně poctěna tím, že jsem s Michaelem Rivou mohla každý den spolupracovat a poznat ho. Byl to kouzelný, rozpustilý, tvůrčí, geniální a milující člověk a umělec,“ vzpomíná Sher.
Candyland je srdcem nevlídného, dysfunkčního a mocného podniku, který vede Calvin Candie. „Jednou z věcí, kterými je Jih zajímavý, je to, že když tam vzkvétalo otroctví, jednalo se o ekvivalent dnešních velkých korporací,“ míní Tarantino. „Tehdy také existovaly velké korporace, ale byly rodinné.“
Leonard DiCaprio si rolí Calvina Candieho, majitele Candylandu, zahrál svého prvního skutečného padoucha. „Je své práci oddaný a bere ji vážně a myslím, že to lidem uniká, protože je velice tichý a skromný a straní se společnosti. Je to člověk, který se jako mladík učil od Roberta DeNira ve filmu Dospívání po americku. Je to člověk, kterému hluboce záleží na lidech, s nimiž spolupracuje, a vkládá do práce svou inteligenci a svou oddanost a touhu dostat se co nejblíže k pravdě,“ říká Sher o DiCapriovi.
„Dal mi vědět, že ho tenhle projekt zajímá,“ hovoří o DiCapriovi Tarantino. „Snažil jsem se ve scénáři tuhle postavu příliš nespecifikovat a snažil jsem se mu ji příliš nevysvětlovat, aby si ji mohl každý vyložit po svém. Ale říkal jsem si, že by se na ni asi hodil starší herec. A pak si scénář přečetl Leo a líbil se mu a tak jsme se sešli a začali o tom diskutovat.“
DiCaprio na něj udělal dojem a Tarantinův koncept této postavy se změnil. „Prostě jsem si začal představovat, jak snadné by bylo přetvořit tuhle postavu do podoby Caliguly, mladého císaře,“ popisuje Tarantino. „Otec otce jeho otce založil podnik, obchodující s bavlnou, a otec jeho otce v něm pokračoval a začal vydělávat a jeho otec na něm začal vydělávat ještě více. On je teď čtvrtým Candiem v řadě a nebaví ho to. Bavlna ho nezajímá: proto se zajímá o bojovníky. Ale jde o urážlivého prince. Je jako Ludvík 14. ve Versailles. Takže jsem si chtěl opravdu pohrát s představou Ludvíka 14. na Jihu USA. Candyland je zcela uzavřená komunita, která měří asi sto kilometrů na délku. To je království. Má moc krále – může lidi nechat popravit nebo si dělat, co se mu zachce.“
„Jednou z nejzákeřnějších vlastností téhle postavy je to, že má jistý šarm a nemyslí si, že dělá něco špatného,“ říká Remar o Candieho uvažování. „Je to člověk, který má příliš mnoho peněz, příliš velkou moc, příliš mnoho času, a je schopen řídit lidské osudy. Je to Caligula. Je dost pomatený, ale všechno si je schopen odůvodnit. Divákům se nebude líbit. Ale budou ho respektovat. Sleduji ho a fascinuje mě. Je velice pečlivý. Vynakládá velké úsilí na nejmenší drobnosti.“
Walt Goggins, který ztvárnil Billyho Crashe, popisuje složitost hierarchie Candylandu: „Je součástí systému, který udržuje plantáž při životě, protože Billy Crash si žije celkem dobře. Billy Crash a Stephen chápou, že musíme celou tu mašinérii udržovat v chodu, protože za to máme slušné peníze a rozhodně v Candylandu příliš nestrádáme.“
Stephen Samuela L. Jacksona má s Candiem dost možná nejkomplikovanější vztah vůbec. „Jakmile jsme v Los Angeles začali zkoušet, pochopil jsem, kam ho chci směrovat, kým je a jaký chci, aby byl,“ vysvětluje Jackson postavu Stephena. „Mezi Leem a mnou je zajímavý vztah, který velice dobře funguje v porovnání s Djangovým vztahem k doktorovi Schultzovi. Jejich vztah je tím naším téměř zastíněn.“
„Pracoval jsem už pro jeho otce a pravděpodobně jsem s ním v dětství strávil hodně času a svým způsobem ho vychovával. Jsem pro něj skoro jako jeho mrtvý otec,“ říká Jackson. „V soukromí máme jiný vztah než na veřejnosti. Leo svou postavu vystavěl úžasným způsobem a když jsme o samotě, stává se z něj dítě, o které jsem kdysi pečoval a které jsem učil a povídal si s ním, a jsem na něj přísnější, co se týče vnímání reality toho, co se kolem něj děje.“
Jackson spolupracoval s maskéry Allanem Aponem a Jakem Garberem na návrhu Stephenova věkovitého vzezření. „Naštěstí měl s námi Quentin trpělivost a počkal, dokud se nám to nepodařilo dokonale vyladit,“ chválí si Jackson. „Dělali jsme asi sedm nebo osm zkušebních verzí, než jsme se dopracovali k aktuální podobě.“
Ačkoliv Waltz a Cayouette s Tarantinem už v minulosti spolupracovali, jejich vztah k němu nesnesl srovnání se vztahem, který mezi sebou mají Tarantino s Jacksonem. „Vztah Quentina se Samem jim musíte závidět, protože ti dva se vážně dokonale znají,“ vtipkuje Foxx. „Těším se na to, že si takový vztah s Quentinem vybuduji. Dokonale se znají, pomáhají si, společně přemýšlejí. Napadly je výtečné věci, které myslím ani nebyly ve scénáři, ale všemu výrazně prospěly. Samuel Jackson je skutečný gigant.“
Snímek Nespoutaný Django Samuelovi L. Jacksonovi také umožnil znovu spolupracovat s Kerry Washington, která si s ním zahrála ve filmech Mother and Child a Dům na špatné adrese. „Vždycky mě těší, když můžeme společně s Kerry na něčem pracovat. Má velice milou, jemnou a přívětivou povahu, která je prostoupena křehkostí a zakrývá sílu, kterou má ve svém nitru. Moc rád s ní komunikuji. Pokaždé, když se na něčem společně podílíme, vznikne něco výjimečného,“ soudí Jackson.
„Byla tím, na kom nám záleželo ze všech nejvíce,“ dodává Foxx. „Pokud si promluvíte s Quentinem a Leem nebo s kýmkoliv jiným, zjistíte, že jsme se chtěli jsme ujistit, že má vše, co potřebuje, protože si musela projít učiněným peklem. A sledovat ji v tom pekle každý den, to bylo opravdu náročné.“
Druhá řeč, kterou je Broomhilda schopna hovořit, byla pro Washington zajímavým zpestřením. „Učit se němčinu mi hodně pomohlo,“ vzpomíná. „Když mi tahle role byla nabídnuta, byla jsem hrůzou bez sebe, protože jsem chápala, jak náročná po citové stránce pro mě bude. Nevěděla jsem, jak se do toho pustit. Bála jsem se o sebe, protože jsem cítila, jak drsný její svět je. Kurzy němčiny a její učení mi pomohly se do Broomhildy ponořit způsoby, které alespoň zpočátku nebyly příliš emocionálně vyčerpávající. Práce na těchto jejích složkách mi pomohla přistoupit k ní, aniž bych měla dojem, že mě smutek, který ji prostupuje, zcela zahltí.“
Laura Cayouette představuje Laru Lee, Candieho sestru. „Myslím, že jejím úkolem v Candylandu a ve filmu jako takovém je vnést do jeho neskutečně brutálního světa trochu něžnosti,“ míní Cayouette. „V širším smyslu myslím představuje starý Jih. Myslím, že ztělesňuje to, za co muži odcházeli bojovat do války, a absurditu a krásu toho, co obnáší chodit oblékaná tak jako ona a s takovými účesy.“
„Když se s ní setkáváme poprvé, působí tak trochu jako Blanche Duboisová. Ale je přesvědčivá. Při další proměně působí jako královna Alžběta. Má čelenku a je oblečena v královských barvách. Šaty pro ni pravděpodobně ztělesňují její celý život. Není už vdaná, je paní domácnosti. Je z bohaté rodiny, takže se neustále stylizuje,“ říká kostymérka Sharen Davis.
Dennis Christopher, který představuje Moguyho, zjistil, že mu natáčení poskytlo nečekanou možnost seznámit se s realitami otrokářství. „Otrokářství nebylo jen drobnou epizodkou v dějinách. Vybudovalo nám tuto zemi a krutost, kterou ztělesňuje, je něčím, s čím se musíme vyrovnat. Než jsem se do tohohle filmu pustil, studoval jsem spousty materiálů, a jednou z věcí, které jsem si z nich odnesl, bylo to, jak málo jsem se o tom všem dozvěděl ve škole. A nikdy nemůžete poznat neskutečné zlo, kterého je člověk schopen, pokud o něm nebudete hovořit, pokud nezahájíte rozhovor, pokud ho neznázorníte.“
James Remar se na natáčení vrátil v roli Butche Pooche, Candieho tělesného strážce. „Nejsem Jižan, jsem velice profesionální tělesný strážce, který se do dění v Candylandu příliš nezapojuje. Mám jediný úkol a tím je chránit Calvina Candieho,“ říká Remar.
Poslední cesta štábu vedla zpět do okolí Los Angeles, kde 24. července 2012 natáčení skončilo. „Bylo to ohromné dobrodružství,“ míní Washington. „Jeden týden jsme ve Wyomingu, potom další v Louisianě a pak zase v Los Angeles. Cestujeme sem tam, stejně jako hlavní hrdina putuje po celých Spojených státech, aby našel svou ženu. Myslím, že dobrodružství natáčení tohoto filmu a dobrodružství, na které se vydává Django, jsou velkolepými poutěmi ve jménu lásky, což je podle mého názoru naprosto úžasné.“
