Nolanův nejvelkolepější epos: Mýtická Odyssea s Mattem Damonem přepíše historii IMAXu

Zdroj: Universal Pictures

Pozadí

Od drži­te­le Oscara^® Christophera Nolana při­chá­zí film The Odyssey, kte­rý při­ná­ší na plát­na Homérův hrdin­ský epos, lite­rár­ní dílo pova­žo­va­né za základ­ní text západ­ní kul­tu­ry. Nolanův tři­nác­tý celo­ve­čer­ní film, nato­če­ný v šes­ti zemích s hvězd­nýmhvězd­né obsa­ze­ní, spl­ňu­je Nolanův tři­nác­tý celo­ve­čer­ní film jeho dlou­ho­le­tý sen nato­čit celý film pomo­cí fil­mo­vých kamer IMAX a před­sta­vu­je jeho dosud nej­ví­ce pohl­cu­jí­cí a roz­sáh­lý fil­mo­vý záži­tek.

„Vaše zku­še­nos­ti jako fil­ma­ře ovliv­ňu­jí roz­hod­nu­tí, kte­rá činí­te, mno­ha růz­ný­mi způ­so­by, včet­ně toho, na co se cítí­te při­pra­ve­ni, na co máte pod­le své­ho názo­ru potřeb­né doved­nos­ti a co vám při­ne­se novou výzvu, ale záro­veň nava­zu­je na to, co jste již dří­ve vytvo­ři­li,“ říká Christopher Nolan. „Odyssea je neu­vě­ři­tel­né dílo, kte­ré je nesmír­ně důle­ži­té pro svě­to­vé ději­ny a vývoj kul­tu­ry, ale nikdy neby­la zpra­co­vá­na jako moder­ní bloc­kbus­ter. Vyvolala ve mně ener­gii výzva vytvo­řit mýtic­ký svět sta­ro­vě­ké­ho Řecka a nadchlo mě vyprá­vět jeho pří­běh se vše­mi jeho boha­tý­mi téma­ty způ­so­bem, jaký jsem dosud nevi­děl.“

Obrovská báseň o 12 109 ver­ších při­pi­so­va­ná Homérovi, o jehož samot­né exis­ten­ci dis­ku­tu­jí moder­ní­mi bada­te­li, Odyssea a její nemé­ně monu­men­tál­ní před­chůd­ky­ně, Ilias, byly pod­le vše­ho slo­že­ny v 8^. sto­le­tí př. n. l., ačko­li se jejich jazyk a obsah s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí vyví­je­ly v prů­bě­hu toho, jak byly zpí­vá­ny age­ne­ra­ce­mi úst­ních vypra­vě­čů. Společně tvo­ří fan­tas­tic­ký mýtus o kon­ci doby bron­zo­vé.

Odyssea je jedi­neč­ná sága. Nelineární vyprá­vě­ní s mno­ha retrospek­ti­va­mi, para­lel­ní­mi dějo­vý­mi lini­e­mi, pří­běhy v pří­bě­zích a meta­ko­men­tá­ři, je tato báseň vysta­vě­na kolem dvou ústřed­ních postav: Odyssea z Ithaky, krá­le skal­na­té­ho řec­ké­ho ost­ro­va, kte­rý pro Agamemnona vyhrál vál­ku svým iko­nic­kým tahem, troj­ským koněm; a Telemacha, jeho mla­dé­ho dospě­lé­ho syna, kte­rý byl ješ­tě nemluv­ně, když jeho otec odplul do Tróje. Zatímco se Odysseus vydá­vá na roz­ho­du­jí­cí eta­pu ces­ty domů, kte­rou zkom­pli­ku­jí boho­vé i pří­še­ry, bou­ře i tragé­die, Telemachos hle­dá nadě­ji, že jeho dlou­hoz­tra­ce­ný otec je stá­le naži­vu upro­střed narůs­ta­jí­cí kri­ze na Ithace, kte­rá ohro­žu­je jeho i jeho mat­ku Penelopu: v rodin­ném palá­ci se usíd­li­la smeč­ka vlčích prin­ců a šlech­ti­ců, kte­ří tla­čí na krá­lov­nu, aby se vzda­la Odyssea, zno­vu se vda­la a jed­no­ho z nich jme­no­va­la krá­lem.

Ústředním prv­kem Odysseie je dvo­ji­ce vzá­jem­ně pro­po­je­ných témat vyja­dřu­jí­cích ide­á­ly a hod­no­ty zásad­ní pro kul­tu­ru sta­ro­vě­ké­ho Řecka. Prvním z nich je xenia („přá­tel­ství k hos­tům“), tedy zvyk pro­ka­zo­vat štěd­rou pohos­tin­nost cizin­cům. Tento kodex cho­vá­ní, zná­mý také jako „Zeusův zákon“, byl pova­žo­ván za občan­skou i bož­skou povin­nost a jeho poru­še­ní ze stra­ny hos­ti­te­le či hos­ta bylo pova­žo­vá­no za haneb­né a bezbož­né. Tento zvyk pomá­hal Řecku zís­ká­vat spo­jen­ce a budo­vat obchod­ní síť. Druhým hlav­ním téma­tem, nos­tos („návrat domů“), byl chá­pán jako doslov­ná ces­ta zpět i jako duchov­ní pro­ces zno­vuzro­ze­ní, v němž hle­dá­ní domo­va a všech jeho odměn – setká­ní s milo­va­ný­mi; zno­vu­zís­ká­ní ztra­ce­ných titu­lů a bohat­ství; utvá­ře­ní zra­lej­ší, živo­to­dár­né identity—vyžaduje zkouš­ky, kte­ré pro­vě­řu­jí nebo pře­tvá­ře­jí cha­rak­ter.

„Ať už jde o hlav­ní dějo­vou linii Odyssea nebo o jed­not­li­vé epi­zo­dy, kte­ré tvo­ří celek epo­su, Odyssea je zákla­dem téměř celé kine­ma­to­gra­fie,“ říká Nolan. „Určitě je to pří­tomno v kaž­dém fil­mu, kte­rý jsem kdy nato­čil, a to v míře, jakou jsem si nikdy před­tím neu­vě­do­mil. Bylo zábav­né to obje­vo­vat, když jsem se pus­til do prá­ce na adap­ta­ci.“

Stejně jako mno­ho lidí jeho gene­ra­ce se Nolan popr­vé setkal s Odysseou ve zkrá­ce­né podo­bě během svých základ­ních škol­ních let. Vzpomíná, jak sle­do­val děti z vyš­ších roč­ní­ků, jak před­vá­dě­jí diva­del­ní adap­ta­ci; zau­jal ho zejmé­na pří­běh o troj­ském koni a zjev­ně fan­tas­tic­ké prv­ky bás­ně, jako napří­klad Kyklop, jed­no­o­ké­ho obra, a siré­ny, nym­fy, kte­ré svá­dě­jí námoř­ní­ky svým zpě­vem a při­vá­dě­jí je ke ztros­ko­tá­ní. „Pro mno­hé z nás je to vždyc­ky někde vza­du v mys­li,“ říká Nolan. „A je to vel­mi pří­tom­né, když nara­zí­te na prv­ky, kte­ré byly pro moder­ní pří­běhy nově inter­pre­to­vá­ny.“

„Určitě vznik­la řada neu­vě­ři­tel­ných, ino­va­tiv­ní díla v oblas­ti řec­ké myto­lo­gie,“ říká Nolan a zmi­ňu­je zejmé­na svůj obdiv k fil­mům Jason a Argonauti (1963) a Souboj titá­nů (1984), v nichž se pro­je­vi­lo umě­ní prů­kop­ní­ka spe­ci­ál­ních efek­tů Raye Harryhohausena. „Čím více jsem o tom ale pře­mýš­lel, tím více mě láka­la před­sta­va pus­tit se do toho nej­vět­ší­ho pří­bě­hu s roz­poč­tem na nej­vyš­ší úrov­ni, špič­ko­vým herec­kým obsa­ze­ním a vnést do toho­to svě­ta všech­ny moder­ní tech­ni­ky a zdro­je obrov­ské holly­wo­od­ské pro­duk­ce.“

Ačkoli Odysea před­sta­vu­je pro sce­náris­tu, kte­rý se ji sna­ží adap­to­vat, obrov­ský úkol, Nolanova dosa­vad­ní tvor­ba ho na to dob­ře při­pra­vi­la. Nelineární vyprá­vě­ní bás­ně a para­lel­ní výpra­vy dvou pro­ple­te­ných postav, Odyssea a Telemacha, při­po­mí­na­jí Nolanův pří­stup k fil­mu Oppenheimer. Obsahuje mno­ho odliš­ných epi­zod ode­hrá­va­jí­cích se v roz­ma­ni­tých extrém­ních pro­stře­dích, podob­ně jako Inception, a nabí­zí celou řadu akč­ních sek­ven­cí, od mohut­né bitvy mezi nepřá­tel­ský­mi armá­da­mi až po taj­né mise do nebez­peč­ných loka­lit – to vše jsou výzvy, kte­rým se Nolan již dří­ve ve svých fil­mech Dunkirk a Tenet posta­vil.

A Odysseus je mýtic­kým vzo­rem kaž­dé­ho Nolanova pro­ta­go­nis­ty: vyna­lé­za­vý, zása­do­vý, avšak morál­ně nejed­no­znač­ný, cha­rak­te­ri­zo­va­ný kom­plex­ní záha­dou své osob­nos­ti. „To, co se mi na té bás­ni líbi­lo, když jsem si ji pře­če­tl zno­vu, jakmi­le jsem věděl, že prá­vě tohle chce Chris udě­lat, bylo to, jak doko­na­le zapa­dá do způ­so­bu, jakým Chris vyprá­ví pří­běhy,“ říká Thomas. „Je neli­ne­ár­ní; jsou v ní leka­cí momen­ty, napě­tí a skvě­lá odha­le­ní.“

Na roz­díl od někte­rých běž­ných před­po­kla­dů o Iliadě i Odysei prv­ní z těch­to bás­ní nepo­pi­su­je konec troj­ské vál­ky a dru­há zmi­ňu­je troj­ské­ho koně pou­ze ve fla­shba­cích. (Je prav­dě­po­dob­né, že původ­ní pub­li­kum ten­to pří­běh již zna­lo, mož­ná díky zna­los­ti jiných epic­kých bás­ní té doby, kte­ré se dnes ztra­ti­ly v ději­nách.) Jelikož bylo pro Nolanovu adap­ta­ci klí­čo­vé zachy­tit pro­nik­nu­tí do Tróje a její vyple­ně­ní, začle­nil detai­ly a posta­vy z docho­va­ných pra­me­nů, kte­ré nabí­ze­jí podrob­něj­ší popis tri­ku s troj­ským koněm, včet­ně Aeneidy, epic­kou báseň slo­že­nou v 1^. sto­le­tí př. n. l., při­pi­so­va­nou řím­ské­mu bás­ní­ko­vi Vergiliovi, a Agamemnona od Aischyla.

Jakmile se Nolan zamě­řil na cha­rak­te­ri­za­ci Odyssea a roz­ví­jel pří­běh, zača­la se rýso­vat ambi­ci­óz­ní este­ti­ka celé pro­duk­ce, zako­ře­ně­ná v reži­sé­ro­vě sna­ze o věro­hod­nost, ať už je žánr či pří­běh jak­ko­li fan­tas­tic­ký. „To, co ve svých fil­mech dělám už léta, ať už se podí­vá­te na Temného rytí­ře, Interstellar nebo Počátek, je to, že beru fan­task­ní nápa­dy a zakot­vu­ji je v rea­li­tě,“ říká Nolan. „Pokud byly tyto fil­my úspěš­né, mys­lím, že část jejich síly a při­taž­li­vos­ti pra­me­ní z toho, že si u divá­ků své svě­ty zaslou­ži­ly, tak­že divá­ci moh­li uvě­řit vzru­šu­jí­cím, bizar­ním věcem.“

Zároveň chtěl Nolan, aby jeho ver­ze Odysey, pří­bě­hu ode­hrá­va­jí­cí­ho se před téměř 3 000 lety, aby byla sro­zu­mi­tel­ná moder­ním divá­kům. Jeho tou­ha je v sou­la­du s prv­ní­mi bar­dy, kte­ří zpí­va­li své vlast­ní adap­ta­ce bás­ně, upra­vo­va­li syn­tax, zavá­dě­li regi­o­nál­ní slov­ní záso­bu, zdů­raz­ňo­va­li urči­tá téma­ta nebo měni­li dějo­vé zvra­ty, aby se jejich pub­li­kum moh­lo v pří­bě­hu poznat. „Když jsem psal scé­nář, roz­ho­dl jsem se, že chci, aby byl film pří­stup­ný,“ říká Nolan. „Chtěl jsem, aby svět The Odyssey půso­bil jako svět, se kte­rým se moder­ní divá­ci mohou zto­tož­nit. roz­ho­dl, že chci, aby byl film pří­stup­ný,“ říká Nolan. „Chtěl jsem, aby svět Odysey půso­bil jako svět, ke kte­ré­mu si moder­ní divá­ci najdou vztah. Nechtělinechtěli jsme, aby to vypa­da­lo nebo zně­lo jako před­cho­zí fil­my ode­hrá­va­jí­cí se v anti­ce, pro­to­že mno­ho z nich čer­pá inspi­ra­ci z urči­tých umě­lec­kých a hudeb­ních obdo­bí, jako je neo­kla­si­cist­ní malíř­ství z 18^. a 19^. sto­le­tí v Evropě nebo orchest­rál­ní sklad­by z obdo­bí roman­tis­mu. Chtěli jsme, aby pří­běh měl zemi­tý, moder­ní a sro­zu­mi­tel­ný tón.“

Nolanova vášeň pro hle­dá­ní pro­dukč­ní hod­no­ty v reál­ných loka­cích, živých kaska­dér­ských výko­nech a prak­tic­kých, nebo­li „in-camera“ efek­tech je dob­ře zdo­ku­men­to­vá­na. Nikdy se však nebrá­nil pou­ži­tí vizu­ál­ních efek­tů, pokud to bylo nut­né – jeho fil­my dokon­ce zís­ka­ly tři Oscary^® za vizu­ál­ní efek­ty— a sto­jí v čele pokro­ku v oblas­ti fil­mo­vé tvor­by i kino­dis­tri­buce, zejmé­na díky své váš­ni pro for­mát IMAX. Aby moh­li nato­čit Oppenheimera, spo­lu­pra­co­va­li Nolan a jeho kame­ra­man Hoyte van Hoytema s IMAXem a Kodakem na vytvo­ře­ní čer­no­bí­lé­ho 65mm fil­mo­vé­ho mate­ri­á­lu s 15 per­fo­ra­ce­mi pro 15/65mm IMAX kame­ry pou­ži­té při natá­če­ní toho­to fil­mu. Po tom­to tri­um­fu si Nolan uvě­do­mil, že se nachá­zí v jedi­neč­né pozi­ci k nato­če­ní fil­mu The Odyssey s vyu­ži­tím všech tech­nik a tech­no­lo­gií, kte­ré má k dis­po­zi­ci – a také s začle­ně­ním někte­rých nových – a to v měřít­ku, kte­ré se vyrov­ná jeho před­cho­zím fil­mům, ne-li je dokon­ce pře­ko­ná.

„Jsem vel­kým fanouš­kem fil­mo­vé his­to­rie, zejmé­na éry němé­ho fil­mu,“ říká Nolan. „Některé z láka­del kine­ma­to­gra­fie pro teh­dej­ší divá­ky jsou věci, kte­ré oslo­vu­jí i dneš­ní pub­li­kum. Neobyčejné kuli­sy, neo­by­čej­ná mís­ta natá­če­ní, tisí­ce kom­par­zis­tů. Část při­taž­li­vos­ti těch­to vel­ko­le­pých podí­va­ných spo­čí­va­la v tom, že tyto efek­ty byly vytvá­ře­ny prak­tic­ky, pomo­cí sku­teč­ných kulis, loka­cí a desí­tek kom­par­zis­tů. V prů­bě­hu času se s roz­vo­jem tech­no­lo­gie vizu­ál­ních efek­tů mno­ho z toho ztra­ti­lo. Dlouhodobě mě zají­má schop­nost spo­jit tyto dvě věci a vytvo­řit co nej­ví­ce pohl­cu­jí­cí a sil­ný záži­tek. Můžeme se vrá­tit ke star­ší éře fil­mo­vé tvor­by, kdy pro divá­ky zna­me­na­lo ‚spek­tá­kl nato­če­ný pří­mo kame­rou“ pro divá­ky zna­me­na­la všech­no. Můžeme ale také oslo­vit fan­ta­zii pomo­cí síly vizu­ál­ních efek­tů. Pro mě byla prá­vě tato syn­té­za při­taž­li­vos­tí toho­to pro­jek­tu. Snažíme se zvlád­nout všech­no. Což se mi jeví jako napros­to při­mě­ře­né tomu, čím Odyssea je a čím by na plát­ně měla být.“

Při pře­cho­du do před­pro­duk­ce sesta­vi­li Nolan a Thomas tým slo­že­ný jak ze zná­mých, tak z nových spo­lu­pra­cov­ní­ků, z nichž všich­ni byli při­pra­ve­ni při­jmout výzvu nato­čit film, „kte­rý půso­bil jako sedm růz­ných ambi­ci­óz­ních fil­mů v jed­nom,“ říká Thomas. „Myslím, že Chris byl ve své kari­é­ře na správ­ném mís­tě, aby ten­to film nato­čil. Všichni byli. Vše, co jsme v minu­los­ti udě­la­li, nás na to při­pra­vi­lo, pro­to­že kaž­dý musel být ve špič­ko­vé for­mě, aby se to poda­ři­lo. Jako pro­du­cent čas­to sedím při pří­pra­vách v kou­tě míst­nos­ti a poslou­chám tvůr­čí dis­ku­se. Bylo spous­ta schůzek, při nichž to vypa­da­lo, jako bych sle­do­val orchestr, jak hra­je neu­vě­ři­tel­ně slo­ži­tou sym­fo­nii. Bylo úžas­né sle­do­vat, jak lidé ana­ly­zu­jí pro­blémy, kte­rým budou čelit, a vymýš­le­jí nej­lep­ší způ­sob, jak je řešit a dosáh­nout zdán­li­vě nemož­né­ho.“

Ne že by to bylo snad­né. Nebylo, jak vám potvr­dí kaž­dý, kdo se na tom podí­lel. Opakovaně. Ale i to je pod­le Nolana na mís­tě: „Byla to těž­ká prá­ce – tak, jak to má být. Je to Odysea.“