Pozadí
Od držitele Oscara® Christophera Nolana přichází film The Odyssey, který přináší na plátna Homérův hrdinský epos, literární dílo považované za základní text západní kultury. Nolanův třináctý celovečerní film, natočený v šesti zemích s hvězdnýmhvězdné obsazení, splňuje Nolanův třináctý celovečerní film jeho dlouholetý sen natočit celý film pomocí filmových kamer IMAX a představuje jeho dosud nejvíce pohlcující a rozsáhlý filmový zážitek.
„Vaše zkušenosti jako filmaře ovlivňují rozhodnutí, která činíte, mnoha různými způsoby, včetně toho, na co se cítíte připraveni, na co máte podle svého názoru potřebné dovednosti a co vám přinese novou výzvu, ale zároveň navazuje na to, co jste již dříve vytvořili,“ říká Christopher Nolan. „Odyssea je neuvěřitelné dílo, které je nesmírně důležité pro světové dějiny a vývoj kultury, ale nikdy nebyla zpracována jako moderní blockbuster. Vyvolala ve mně energii výzva vytvořit mýtický svět starověkého Řecka a nadchlo mě vyprávět jeho příběh se všemi jeho bohatými tématy způsobem, jaký jsem dosud neviděl.“
Obrovská báseň o 12 109 verších připisovaná Homérovi, o jehož samotné existenci diskutují moderními badateli, Odyssea a její neméně monumentální předchůdkyně, Ilias, byly podle všeho složeny v 8. století př. n. l., ačkoli se jejich jazyk a obsah s největší pravděpodobností vyvíjely v průběhu toho, jak byly zpívány ageneracemi ústních vypravěčů. Společně tvoří fantastický mýtus o konci doby bronzové.
Odyssea je jedinečná sága. Nelineární vyprávění s mnoha retrospektivami, paralelními dějovými liniemi, příběhy v příbězích a metakomentáři, je tato báseň vystavěna kolem dvou ústředních postav: Odyssea z Ithaky, krále skalnatého řeckého ostrova, který pro Agamemnona vyhrál válku svým ikonickým tahem, trojským koněm; a Telemacha, jeho mladého dospělého syna, který byl ještě nemluvně, když jeho otec odplul do Tróje. Zatímco se Odysseus vydává na rozhodující etapu cesty domů, kterou zkomplikují bohové i příšery, bouře i tragédie, Telemachos hledá naději, že jeho dlouhoztracený otec je stále naživu uprostřed narůstající krize na Ithace, která ohrožuje jeho i jeho matku Penelopu: v rodinném paláci se usídlila smečka vlčích princů a šlechticů, kteří tlačí na královnu, aby se vzdala Odyssea, znovu se vdala a jednoho z nich jmenovala králem.
Ústředním prvkem Odysseie je dvojice vzájemně propojených témat vyjadřujících ideály a hodnoty zásadní pro kulturu starověkého Řecka. Prvním z nich je xenia („přátelství k hostům“), tedy zvyk prokazovat štědrou pohostinnost cizincům. Tento kodex chování, známý také jako „Zeusův zákon“, byl považován za občanskou i božskou povinnost a jeho porušení ze strany hostitele či hosta bylo považováno za hanebné a bezbožné. Tento zvyk pomáhal Řecku získávat spojence a budovat obchodní síť. Druhým hlavním tématem, nostos („návrat domů“), byl chápán jako doslovná cesta zpět i jako duchovní proces znovuzrození, v němž hledání domova a všech jeho odměn – setkání s milovanými; znovuzískání ztracených titulů a bohatství; utváření zralejší, životodárné identity—vyžaduje zkoušky, které prověřují nebo přetvářejí charakter.
„Ať už jde o hlavní dějovou linii Odyssea nebo o jednotlivé epizody, které tvoří celek eposu, Odyssea je základem téměř celé kinematografie,“ říká Nolan. „Určitě je to přítomno v každém filmu, který jsem kdy natočil, a to v míře, jakou jsem si nikdy předtím neuvědomil. Bylo zábavné to objevovat, když jsem se pustil do práce na adaptaci.“
Stejně jako mnoho lidí jeho generace se Nolan poprvé setkal s Odysseou ve zkrácené podobě během svých základních školních let. Vzpomíná, jak sledoval děti z vyšších ročníků, jak předvádějí divadelní adaptaci; zaujal ho zejména příběh o trojském koni a zjevně fantastické prvky básně, jako například Kyklop, jednookého obra, a sirény, nymfy, které svádějí námořníky svým zpěvem a přivádějí je ke ztroskotání. „Pro mnohé z nás je to vždycky někde vzadu v mysli,“ říká Nolan. „A je to velmi přítomné, když narazíte na prvky, které byly pro moderní příběhy nově interpretovány.“
„Určitě vznikla řada neuvěřitelných, inovativní díla v oblasti řecké mytologie,“ říká Nolan a zmiňuje zejména svůj obdiv k filmům Jason a Argonauti (1963) a Souboj titánů (1984), v nichž se projevilo umění průkopníka speciálních efektů Raye Harryhohausena. „Čím více jsem o tom ale přemýšlel, tím více mě lákala představa pustit se do toho největšího příběhu s rozpočtem na nejvyšší úrovni, špičkovým hereckým obsazením a vnést do tohoto světa všechny moderní techniky a zdroje obrovské hollywoodské produkce.“
Ačkoli Odysea představuje pro scenáristu, který se ji snaží adaptovat, obrovský úkol, Nolanova dosavadní tvorba ho na to dobře připravila. Nelineární vyprávění básně a paralelní výpravy dvou propletených postav, Odyssea a Telemacha, připomínají Nolanův přístup k filmu Oppenheimer. Obsahuje mnoho odlišných epizod odehrávajících se v rozmanitých extrémních prostředích, podobně jako Inception, a nabízí celou řadu akčních sekvencí, od mohutné bitvy mezi nepřátelskými armádami až po tajné mise do nebezpečných lokalit – to vše jsou výzvy, kterým se Nolan již dříve ve svých filmech Dunkirk a Tenet postavil.
A Odysseus je mýtickým vzorem každého Nolanova protagonisty: vynalézavý, zásadový, avšak morálně nejednoznačný, charakterizovaný komplexní záhadou své osobnosti. „To, co se mi na té básni líbilo, když jsem si ji přečetl znovu, jakmile jsem věděl, že právě tohle chce Chris udělat, bylo to, jak dokonale zapadá do způsobu, jakým Chris vypráví příběhy,“ říká Thomas. „Je nelineární; jsou v ní lekací momenty, napětí a skvělá odhalení.“
Na rozdíl od některých běžných předpokladů o Iliadě i Odysei první z těchto básní nepopisuje konec trojské války a druhá zmiňuje trojského koně pouze ve flashbacích. (Je pravděpodobné, že původní publikum tento příběh již znalo, možná díky znalosti jiných epických básní té doby, které se dnes ztratily v dějinách.) Jelikož bylo pro Nolanovu adaptaci klíčové zachytit proniknutí do Tróje a její vyplenění, začlenil detaily a postavy z dochovaných pramenů, které nabízejí podrobnější popis triku s trojským koněm, včetně Aeneidy, epickou báseň složenou v 1. století př. n. l., připisovanou římskému básníkovi Vergiliovi, a Agamemnona od Aischyla.
Jakmile se Nolan zaměřil na charakterizaci Odyssea a rozvíjel příběh, začala se rýsovat ambiciózní estetika celé produkce, zakořeněná v režisérově snaze o věrohodnost, ať už je žánr či příběh jakkoli fantastický. „To, co ve svých filmech dělám už léta, ať už se podíváte na Temného rytíře, Interstellar nebo Počátek, je to, že beru fantaskní nápady a zakotvuji je v realitě,“ říká Nolan. „Pokud byly tyto filmy úspěšné, myslím, že část jejich síly a přitažlivosti pramení z toho, že si u diváků své světy zasloužily, takže diváci mohli uvěřit vzrušujícím, bizarním věcem.“
Zároveň chtěl Nolan, aby jeho verze Odysey, příběhu odehrávajícího se před téměř 3 000 lety, aby byla srozumitelná moderním divákům. Jeho touha je v souladu s prvními bardy, kteří zpívali své vlastní adaptace básně, upravovali syntax, zaváděli regionální slovní zásobu, zdůrazňovali určitá témata nebo měnili dějové zvraty, aby se jejich publikum mohlo v příběhu poznat. „Když jsem psal scénář, rozhodl jsem se, že chci, aby byl film přístupný,“ říká Nolan. „Chtěl jsem, aby svět The Odyssey působil jako svět, se kterým se moderní diváci mohou ztotožnit. rozhodl, že chci, aby byl film přístupný,“ říká Nolan. „Chtěl jsem, aby svět Odysey působil jako svět, ke kterému si moderní diváci najdou vztah. Nechtělinechtěli jsme, aby to vypadalo nebo znělo jako předchozí filmy odehrávající se v antice, protože mnoho z nich čerpá inspiraci z určitých uměleckých a hudebních období, jako je neoklasicistní malířství z 18. a 19. století v Evropě nebo orchestrální skladby z období romantismu. Chtěli jsme, aby příběh měl zemitý, moderní a srozumitelný tón.“
Nolanova vášeň pro hledání produkční hodnoty v reálných lokacích, živých kaskadérských výkonech a praktických, neboli „in-camera“ efektech je dobře zdokumentována. Nikdy se však nebránil použití vizuálních efektů, pokud to bylo nutné – jeho filmy dokonce získaly tři Oscary® za vizuální efekty— a stojí v čele pokroku v oblasti filmové tvorby i kinodistribuce, zejména díky své vášni pro formát IMAX. Aby mohli natočit Oppenheimera, spolupracovali Nolan a jeho kameraman Hoyte van Hoytema s IMAXem a Kodakem na vytvoření černobílého 65mm filmového materiálu s 15 perforacemi pro 15/65mm IMAX kamery použité při natáčení tohoto filmu. Po tomto triumfu si Nolan uvědomil, že se nachází v jedinečné pozici k natočení filmu The Odyssey s využitím všech technik a technologií, které má k dispozici – a také s začleněním některých nových – a to v měřítku, které se vyrovná jeho předchozím filmům, ne-li je dokonce překoná.
„Jsem velkým fanouškem filmové historie, zejména éry němého filmu,“ říká Nolan. „Některé z lákadel kinematografie pro tehdejší diváky jsou věci, které oslovují i dnešní publikum. Neobyčejné kulisy, neobyčejná místa natáčení, tisíce komparzistů. Část přitažlivosti těchto velkolepých podívaných spočívala v tom, že tyto efekty byly vytvářeny prakticky, pomocí skutečných kulis, lokací a desítek komparzistů. V průběhu času se s rozvojem technologie vizuálních efektů mnoho z toho ztratilo. Dlouhodobě mě zajímá schopnost spojit tyto dvě věci a vytvořit co nejvíce pohlcující a silný zážitek. Můžeme se vrátit ke starší éře filmové tvorby, kdy pro diváky znamenalo ‚spektákl natočený přímo kamerou“ pro diváky znamenala všechno. Můžeme ale také oslovit fantazii pomocí síly vizuálních efektů. Pro mě byla právě tato syntéza přitažlivostí tohoto projektu. Snažíme se zvládnout všechno. Což se mi jeví jako naprosto přiměřené tomu, čím Odyssea je a čím by na plátně měla být.“
Při přechodu do předprodukce sestavili Nolan a Thomas tým složený jak ze známých, tak z nových spolupracovníků, z nichž všichni byli připraveni přijmout výzvu natočit film, „který působil jako sedm různých ambiciózních filmů v jednom,“ říká Thomas. „Myslím, že Chris byl ve své kariéře na správném místě, aby tento film natočil. Všichni byli. Vše, co jsme v minulosti udělali, nás na to připravilo, protože každý musel být ve špičkové formě, aby se to podařilo. Jako producent často sedím při přípravách v koutě místnosti a poslouchám tvůrčí diskuse. Bylo spousta schůzek, při nichž to vypadalo, jako bych sledoval orchestr, jak hraje neuvěřitelně složitou symfonii. Bylo úžasné sledovat, jak lidé analyzují problémy, kterým budou čelit, a vymýšlejí nejlepší způsob, jak je řešit a dosáhnout zdánlivě nemožného.“
Ne že by to bylo snadné. Nebylo, jak vám potvrdí každý, kdo se na tom podílel. Opakovaně. Ale i to je podle Nolana na místě: „Byla to těžká práce – tak, jak to má být. Je to Odysea.“
