Jsou filmy, od kterých víte, co přesně byste měli čekat, potom jsou filmy, u kterých si nejste přímo jisti, o co by mělo jít, a pak jsou filmy jako Detachment, u kterých nemáte vůbec páru, do čeho to vlastně jdete. O to větší překvapení je, když se z takového šedého koně (černý kůň má přecijenom nějaké očekávání) vyklube prvotřídní podívaná. Přesně takové je totiž intimní drama o učiteli Henry Barthesovi, které jistojistě nesedne úplně každému, jednak proto, že to je roztahané, a také z nutkání zastřelit se po skončení filmu.
Víte je srandovní, jak se snažím se nevázat. Jsem prostě suplující učitel, nemusím učit, mým jediným úkolem je, aby někdo někoho ve třídě nezabil do doby, než najdou stálou náhradu.
Vůbec bych se nebál přirovnání se známou literaturou resp. jejími motivy, protože tenhle film je hlavně o myšlenkách, pocitech a emocích, a to hlavně v tom záporném slova smyslu. Chlapíka ve středním věku, který pracuje jako zastupující učitel a nemá nikde žádné závazky, bychom mohli přímo ztotožnit třeba se „zbytečným člověkem“ z Evžena Oněgina. Ve své podstatě se toho ve filmu moc neděje, paradoxně však čas rychle utíká a příběh, ve kterém hlavního hrdinu stvárnil nejlepším výkonem od Pianisty Adrien Brody, má veliký spád. Příběh se točí kolem jedné štace hlavního hrdiny v jedné státní škole, kdy ve stejné době potkává mladou dívku, která má podobné pocity jako on. Henry však je samotářem, který se brání jakémukoliv závazku(odsud také název filmu).
Až mě při sledování titulků napadla myšlenka, proč se proboha dělají filmy za milióny dolarů, když stačí hlavní hrdina a dvě vedlejší postavy k vylíčení těch nejhlubších pocitů. Buďme vděčni za filmy jako je Oddělen, protože takových je jako šafránu a prodrat se k nim skrz plevel Iron manů a jiných smyšlených hejsků v nabarvených lesklých 3D kostýmkách není vůbec lehké. O to větší radost je, když takhle kvalitní film objevíte.
